Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

radimvalencik: Ač relativně mladý kluk, dovolím si vás, slovutné kmety, upozornit na drobnou chybu ve vašich úvahách. Neřešil bych ji, ale týká se mé milované matematiky, takže musím pozvednout hlas na její obranu.

Slova „ ... promiň, že Ti píšu tak dlouhý dopis, ale neměl jsem čas napsat krátký...“ nejspíš nepatří ani do korespondence Marxe a Engelse, ba dokonce nepatří ani Oscaru Wildovi, jak se občas traduje. Úvodní větu „Vážený příteli, omlouvám se, že jsem Vám musel poslat dlouhý dopis. Neměl jsem bohužel čas napsat krátký,“ prokazatelně (a minimálně jako první) použil Blaise Pascal v rozsáhlém dopise svému příteli Pierre de Fermatovi (tuším že v roce 1648), v němž mu vysvětloval pojem „matematická naděje“.

A ještě pár slov k vizi. Její základní vlastností musí být stručnost, snadná uchopitelnost a aplikovatelnost. Samozřejmě, je potřeba neupadnout do osidel Parkinsonova zákona, pravícího, že „Každý problém má mnoho jednoduchých, transparentních, snadno pochopitelných, naprosto špatných řešení“.


V ČR neexistence sjednocující vize vedla k rozpadu společnosti na několik téměř antagonistických struktur, které si vzájemně „jdou po krku“. Nejedná se o politické strany, už dávno ne. V základním dělení jde o ty, jejichž klíčovým zájmem je být pevně přisát na cecíky „dojného“ státu, a o ty, kteří chtějí žít v něčem, co z nedostatku jiných termínů nazývám „lepší svět“. V ČR probíhá tato dělicí čára mezi českými oligarchy a jejich „podřízenými“, kteří si užívají výhod „pseudodemokracie po česku“, a naprostou většinou obyvatel státu, držených „u huby“ podle starého dobrého hesla „na chudej lid muší bejt holt přísnost“!


Přiznám se ale, že obsáhnout komplexnost Radimova přístupu nejsem aktuálně schopen v plném rozsahu „pojmout“. Pokud chce totiž být vedení státu úspěšné, musí mít jasnou představu nejen o budoucnosti (což je vize) a o cestě, jak tuto budoucnost vytvořit (což je strategie). Nesmí mu chybět ani jasný důvod, proč (a pro koho) chce té budoucnosti vlastně dosáhnout. Asi bych pro tento aspekt řízení státu použil termín z oblasti managementu, kterému se říká „mise“. V principu tak jde o komplex odpovědí na tři relativně jednoduché otázky:

- CO chceme dosáhnout (vize),

- PROČ toho chceme dosáhnout (mise),

- JAK toho chceme dosáhnout (strategie).

Aplikováno na stát, jde o formulování odpovědí na tyto tři otázky na všech hlavních úrovních jeho řízení, počínaje tou nejvyšší. Což je prezident ČR, na rozdíl od všeobecně rozšířeného omylu, že jde o premiéra. Prezident je jediná skutečně demokraticky volená osobnost v čele naší země. Pro lidi, znalé teorie politického managementu tu dokonce nadhodím kacířskou myšlenku, že ač volen, de facto supluje úroveň monarchy v konstituční monarchii, což je jedna ze tří forem vládnutí, umožňujících v současné době emancipaci, stabilní existenci, alespoň relativní samostatnost a soběstačnost i relativně malého státu typu ČR. Proto musí být jedním ze zásadních témat vize i zachování přímé volby prezidenta ČR, což musí být zkušený politický profesionál, schopný vykonávat plnohodnotně svou funkci, nikoliv nějaká figurka „matky sjednotitelky“ typu Čaputové, absolutní politické blbky a věrné americké marionety (dámy prominou).

Pro tuto úroveň jsou odpovědi na ony mnou nastolené otázky nejjednodušší. Příklad:

„Chceme vrátit ČR samostatnost v rozhodování o směrování naší ekonomiky, zahraniční politiky a národní bezpečnosti, protože chceme přežít jako stát a jako národní entita v současném turbulentním světě. Dosáhneme toho jedině systematickým budováním spojenectví se stejně nebo podobně smýšlejícími zeměmi v našem regionu, podporou domácího průmyslu včetně obranného a posilováním naší bezpečnosti na principech armády, schopné spolu se spojenci chránit existenci ČR jako státu, a bezpečnostních složek, připravených reagovat na hrozby, vyplývající z nepříznivého bezpečnostního, ekonomického, demografického, pandemického nebo enviromentálního vývoje v Evropě.“


Podobně musí dojít k rozpracování pro úrovně jednotlivých ministerstev. Klíčová jsou průmysl a obchod, zahraničí, obrana a vnitro. Strategické řízení státu znamená schopnost ministerstev dlouhodobě plánovat a koordinovaně zajišťovat kontinuitu jejich směřování. To zajišťuje fungování státu podle předem naplánovaných, dlouhodobých záměrů a umožňuje politickému vedení dosahovat stanovených cílů. Základním problémem dlouhodobé úspěšnosti strategického řízení státu je dosažení sociálního konsensu mezi záměry politického vedení (představovaného vládou) a zájmy občanů (představovaných prezidentem republiky). Strategie politického vedení sice být ve zdánlivém rozporu se zájmy občanů, ale pokud je dobrá vize a dochází viditelně k její realizaci, vydrží i déledobější pnutí („utahování opasků“ musí skutečně následovat viditelné zlepšování ekonomických podmínek i „dolních 10.000.000“).

V matematice existuje disciplína, nazvaná teorie chaosu. Mimo jiné v ní lze vytvářet i velmi složité a komplexní modely vývoje procesů a struktur na základě poměrně jednoduchých výchozích podmínek a předpokladů. Kdo zná Mandelbrotovy množiny, ví, o čem mluvím. Po počátečním impulsu dokáže generovat mnohodimenzionální struktury, do detailu shodné na všech úrovních organizace. Stačí jen najít vhodný počáteční bod, nastavit podmínky, dát počáteční impuls a celá struktura zahájí nezvratný samoorganizační proces. Je to nový řád, povstalý z a prostřednictvím chaosu. Tohle je podle mě i jedna z mála možných cest, jak přistoupit k implementaci (jakékoliv) vize do naší rozdělené a nemocné společnosti. Přesně tak, jak to popsal současný prezident Miloš Zeman ve svém přelomovém článku Prognostika a přestavba, který vyšel v časopisu VTM v srpnu roku 1989. Historie se totiž opakuje, a ČR se (opět) mění v zaostalou zemi.