(71.214) Hra: Co přinesl 31.12.13 – Superaféra 202

4. leden 2014 | 08.00 |


Silvestr 2013, tj. 31.12.2013, jsem zaznamenal dvě zajímavá ohlednutí za rokem 2013. Jedno z pera výrazně konzervativního analytika a publicisty R. Jocha uveřejněné v České pozici, druhé od až radikálně levicové ekonomky a politické publicistky I. Švihlíkové v Britských listech. Obě jsou poměrně zajímavá a v řadě momentů se dokonce i shodují. Přesto si k nim dovolím pár poznámek, resp. vznesu k nim několik otázek poté, co uvedu jejich plný obsah s podtržením toho (dle mého názoru) nejdůležitějšího.

R. Joch: "Monumentální transformace české politiky v roce 2013"

Dva jednoznačně nejdůležitější fenomény přeměny představuje přímá volba prezidenta a vzestup politického hnutí ANO 2011. Rok 2013 v české politice charakterizuje monumentální volebně-politická transformace. Začala zvolením Miloše Zemana prezidentem v přímé prezidentské volbě v lednu, pokračovala přes dramatický a nestandardní pád Nečasovy vlády, jmenování vlády Rusnokovy, jež důvěru Poslanecké sněmovny nezískala, a pak sněmovními volbami v poslední víkend říjnový a následnými jednáními o sestavení vlády nové. V rámci této transformace představuje dva jednoznačně nejdůležitější fenomény přímá volba prezidenta, v níž byl zvolen Miloš Zeman, a vzestup politického hnutí ANO 2011 Andreje Babiše. V perspektivě uplynulého roku tyto dva fenomény dokonce zastiňují i policejní razii na Úřadu vlády ČR 13. května 2013 a následný pád vlády Petra Nečase. V prosinci se uskutečnila uzavřená diskuse s jedním bývalým politikem, jež se odehrála podle pravidel Chatham House: lze reprodukovat cokoli, co bylo řečeno, ale nesmí se říci, kdo to řekl, a ani žádný uvedený výrok připsat žádné konkrétní osobě. Na této diskusi byla vznesena otázka-námitka, zda ve světle všeho, co následovalo, nebyla změna Ústavy a přeměna volby prezidenta z nepřímé na přímou fatální chybou. Na tuto otázku-námitku bylo odpovězeno, že nikoli, že samotná přímá volba není až natolik špatnou věcí, ale že špatnou věcí byl vývoj, že konkrétní ústavní instituce nepraktikovaly jakési sebeomezení: nejdříve s aktivismem začali prezidenti – Havel, Klaus a Zeman –, přičemž v této řadě každý byl z hlediska sebeomezení horší, tedy aktivističtější; a pak následně veškeré sebeomezení odvrhl i Ústavní soud, který teď máme v České republice nesmírně aktivistický. Věčnou tendencí každé státní instituce je expandovat nad své předepsané meze Při vší úctě, takovou odpověď považuji za naprosto naivní. Vůbec nechápe logiku fungování ústavních institucí. Člověk, jenž takto odpověděl, má v oblibě britský westminsterský model: silná Dolní sněmovna a z ní vycházející silná vláda (kabinet ministrů v čele s prvním ministrem, neboli premiérem) – toť vše. Další ústavní instituce (královna, Sněmovna lordů, Nejvyšší soud) jsou mocensky nezajímavé. Až na to, že tvůrcové naší Ústavy se neinspirovali až natolik tímto britským modelem jako americkými Listy federalistů. Vím to, neboť se s nimi znám (či znal ty zesnulé): lidé jako Vojtěch Cepl, Ivan Mašek, Daniel Kroupa, Jan Kalvoda měli za vzor jednoznačně Listy federalistů. A podle nich je věčnou tendencí každé státní instituce expandovat nad své předepsané meze – a i expandovat budou, nebudou-li její ambice zadržovány institucí či institucemi jinými, druhými. Proto máme nikoli unitární systém silné osy Dolní sněmovna – vláda, nýbrž "tripolární" model legislativa – exekutiva – justice. V nich je navíc každá složka rozdělena a zdvojena (byť nikoli do stejně mocných částí): legislativa se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu, exekutiva z vlády a prezidenta, justice z Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Věřit, že nějaká instituce bude dlouhodobě pěstovat sebeomezení, je naivní. Jak napsal Thomas Jefferson svému příteli Jamesi Madisonovi, hlavnímu tvůrci americké Ústavy: "Svobodná vláda je založena na žárlivosti, a nikoli na důvěře (...) Pokud jde o mocenské otázky, ať už nikdo nikdy nehovoří o důvěře v člověka, ale spoutá ho řetězy Ústavy, aby nemohl provést žádnou ničemnost." (A to byl Thomas Jefferson tím nejméně konzervativním, nejvíce radikálním z amerických otců-zakladatelů, svým temperamentem nejlevicovějším – kéž by i dnešní levice byla alespoň stejně moudrá jako Jefferson a zbavila se své dětinské víry ve schopnost státu aktivně zlepšovat životy lidí! Stát může tak akorát rozdrtit a zničit nepřátele v zahraničí, aby nám zajistil bezpečí; doma však aktivně zlepšovat naše životy příliš neumí; měl by se tedy omezit jen na vynucování práva a pořádku a vytvoření zákonného rámce společnosti, v němž si můžeme své životy žít nerušeně sami, nijak nám do nich aktivně nezasahovat.)V rámci našeho ústavního systému zavedení přímé volby prezidenta vážně ústavní rovnováhu narušilo a vychýlilo. Jinými slovy, zavedení přímé volby prezidenta, odvození jeho legitimity nikoli od vůle Parlamentu, ale lidu, dává roli prezidenta u nás bezprecedentně vyšší váhu. V tom má Miloš Zeman pravdu, ať už se to někomu líbí, či nelíbí. V rámci našeho ústavního systému zavedení přímé volby prezidenta vážně ústavní rovnováhu narušilo a vychýlilo. A bylo trestuhodné, že ti pravicoví poslanci a senátoři, kteří pro přímou volbu hlasovali, si to dostatečně neuvědomovali. Do konce svých životů by se měli svým pravicovým voličům omlouvat. Abych to shrnul: představa poslanců a senátorů, že lze beztrestně změnit Ústavu, zavést přímou volbu prezidenta a domnívat se, že se tím v našem ústavním systému nic neděje, neboť pravomoci prezidenta papírově zůstávají stejné, byla značně naivní. (Možná, kdyby byl prezidentem zvolen Karel Schwarzenberg, který by se zajímal jen o zahraniční politiku, ale jinak, pokud by šlo o politiku vnitřní, by na Hradě jen spal – což by bylo dobře – by se nic dramatického nestalo. Ale u každého jiného prezidenta, natož natolik ambiciózního a egocentrického, jako je Miloš Zeman, by se stalo, a mnoho – a už se i stalo.) Mimochodem, jednou z nejvýznamnějších a zároveň nejméně doceňovaných politických transformací v průběhu roku 2013 je, že prezidentovi Zemanovi se už v létě povedlo jmenovat osm z 15 soudců Ústavního soudu ČR – v tomto momentu je to už dokonce až deset z 15 – takže nelze vyloučit, že se odehrál malý, tichý, legální ústavní převrat (to se ještě ukáže, jak nový Ústavní soud začne metat své nálezy), jehož následky budeme nést minimálně příštích deset let (což je délka mandátu soudce Ústavního soudu). Jednou z nejméně doceněných politických transformací roku 2013 je přeměna Ústavního soudu k Zemanově obrazu. Nelze nezmínit, že levicový Senát, v němž má ČSSD většinu, místo aby Zemanovy nominanty prosíval ostrým sítem, je v tehdejším strachu sociální demokracie ze Zemana prezidentovi více-méně otrocky odmával. Tím ale do značné míry zanedbal svou ústavní odpovědnost, neboť dle Ústavy právě Senát má soudce Ústavního soudu pečlivě hodnotit a schvalovat, či také odmítat. Ústavní soud má v našem ústavním systému záměrně velice silné postavení. Proto, aby nenastalo nebezpečí takzvané soudcokracie, o které rád mluvil bývalý prezident Václav Klaus, je v Ústavě tato demokratická pojistka, že soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a schvaluje demokraticky zvolený Senát. Je to jedna z nejvýznamnějších a nejdůležitějších pravomocí Senátu a je tedy hanbou socialistických senátorů, že z toho, co měla být politická událost léta – grilování nominantů na soudce Ústavního soudu – učinili rutinní, bezmyšlenkovité odmávnutí Zemanových kandidátů. Paradoxně jediným, kterého neschválili, byl tehdejší soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný – a to jen proto, že si dovolil jako soudce vyslovit verdikt, z ústavního hlediska naprosto samozřejmý, že takzvané církevní restituce, neboli majetkové vyrovnání státu a církví, jsou v souladu s Ústavou. Smutné. Druhým významným politickým fenoménem roku 2013 v České republice, byť nikoli s ústavními implikacemi jako ten předchozí, je vzestup a úspěch hnutí ANO 2011. Vzniklo v roce 2011 jako hnutí protestní, hnutí občanů nespokojených s Nečasovou vládou a politikou středo-pravicové koalice. Proto původně většina jeho členů či sympatizantů patřila nalevo od středu. Na jaře 2013 si však ANO uvědomilo, že nespokojené levicové voliče primárně získají ČSSD, KSČM či populisté hrubšího zrna, ale že nespokojenost s politikou Nečasovy koaliční vlády je značná i u tradičních voličů středu a pravice (například proto, že Nečasova koaliční vláda nám všem zvýšila daně, aniž by dostatečně škrtala zbytečné státní výdaje). Proto ANO chytře ve své politice učinilo obrat doprava a nakonec získalo v říjnových volbách více hlasů od voličů napravo než nalevo od středu. Andrej Babiš by se mohl pokusit z ANO udělat obdobu toho, co v letech 1991 až 1992 Václav Klaus učinil s ODS. Může ANO tento svůj úspěch ještě někdy zopakovat, anebo je jen "na jedno použití"? To se ještě uvidí. Každopádně před ANO je teď volba, zda chce zůstat nadále protestním hnutím, anebo se stát standardní stranou. Protestním hnutím zůstane jen těžko, neboť vstupuje do vládní koalice a bude důležitou, nezanedbatelnou součástí nastávající vlády. Přitom ale právě protestní charakter ANO byl jednou ze dvou největších příčin jeho úspěchu v říjnových volbách. Tím, že ANO vstupuje do vlády, vzdává se jednoho ze svých dvou nejvýznamnějších dosavadních politických aktiv. Pokud by se ANO chtělo stát standardní stranou, pak bude před ním dilema, zda stranou více středo-levou, nebo středo-pravou. Po volebním výprasku ODS a TOP 09 od jejich pravicových voličů by ANO mohlo aspirovat na nového hegemona na pravici. Andrej Babiš by se mohl pokusit z ANO udělat obdobu toho, co v letech 1991 až 1992 Václav Klaus učinil s ODS. Jenomže to je málo pravděpodobné. Proti transformaci ANO na novou hlavní pravicovou stranu v ČR hovoří několik faktorů:

- ANO je součástí středo-levicové koalice, se kterou také bude identifikované a pravicoví voliči, jak budou postupně čím dál více nespokojení s politikou nastávající středo-levicové vlády, těžko budou v příštích volbách hlasovat pro jednu z jejích součástí.

- V ANO samotném mnoho pravicových politiků není. Intuice mi napovídá, že z těch čelných nejpravicovějším může být nakonec sám Andrej Babiš. Když se však podívám na ostatní hlavní představitele ANO, vidím v nich osoby zapřisáhle centristické a některé dokonce levicově-centristické. Jsou to metropolitní levicoví liberálové a těžko si lze představit, že by mohli představovat pravici v ČR. (Dalším paradoxem je, že v čele protestního hnutí ANO byli, kromě jeho předsedy, volebními lídry samí městští členové politického a společenského establishmentu, například bývalý ministr a velvyslanec, bývalý rektor a senátor, bývalá náměstkyně ministra, bývalý mainstreamový komentátor hlavního deníku atd.)

- V Parlamentu máme dvě jasně vyprofilované, tradiční pravicové, nyní opoziční strany. ANO coby součást vládní koalice nebude moci být pravicovější než ony.

- Aby se ANO mohlo stát hegemonem nalevo od středu, v příštích volbách by muselo jít do čelného střetu s ČSSD. Což však nebude docela dobře možné, protože s ČSSD bude sedět v té samé vládní koalici.

Jinými slovy, po velkém volebním úspěchu ANO je nyní před ním (a námi ostatními) otázka: Jakou politiku vlastně bude provádět? Na jaké pozici se bude chtít umístit ve standardním politickém spektru? Jakou úsečku tohoto spektra na levo-pravé škále obsadí? A jak jsem říkal – jako součást vládní koalice, a to nikoli nevýznamná, na získávání protestních hlasů už spoléhat moci nebude. Dovolte mi, vzhledem k tomu, že USA až donedávna byly naším hlavním a nejdůležitějším spojencem, zmínit okrajově i jeden vývoj v roce 2013 v rámci politiky americké. A tím je kolaps reputace prezidenta Baracka Obamy v politice jak domácí, americké, tak v zahraniční, světové; a s tím související ústup významu, pozice a vlivu USA ve světovém dění za tohoto prezidenta. Barack Obama je jako Jimmy Carter – a nelze se vyhnout dojmu, jejž formuloval jeden můj známý: že je vlastně horší, než byl Jimmy Carter, neboť Carter to myslel dobře, jen byl hloupý, zatímco ústup USA ze světového dění a oslabení jejich pozice za prezidenta Obamy jsou zcela vědomé a záměrné.

Viz: http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/roman-joch-monumentalni-transformace-ceske-politiky-v-roce-2013

I. Švihlíková: "Lehce ironické pohlédnutí na rok 2013"

Vytvářet souhrny za rok je tak trochu za trest. Riziko, že něco zapomenete nebo vynecháte je velké a já se o tom i vzhledem k dnešnímu dni raději nebudu plnohodnotně ani pokoušet. Spíše se pokusím lehce ironicky pohlédnout na to, co nám rok 2013 přinesl (a co si býval mohl klidně odpustit, nebo zase odnést někam pryč, v případě některých osob nejlépe k čertu). Vhodnější by bylo z politiky a z oblasti trestního práva, neboť obě dvě kategorie se nám v roce 2013 začaly intenzivněji míchat. Začal to bývalý prezident Václav Klaus, jehož přátelé cítili, že amnestie je poslední krokem v jeho politickém působení, který jim, kromě privatizace a vlastně celého souboru ekonomické transformace ČR, ještě chybí. Většina obyvatel se právě zásluhou tohoto kroku plně uvědomila, v jakém pěkném právním státě žijí. Trochu emocionálního vzruchu do české kotliny přinesla první přímá volba prezidenta. Zdaleka se ovšem nejednalo o nějaký nudný politický zápas. Volba obohatila také kulturu – vznikla řada svěžích uměleckých děl – za všechny jmenujme šlágr "Kníže má k lidu blíže." Intelektuály měla oslovit bajka od Z. Svěráka. To se ovšem nestalo, neboť "nevolníci, slouhové a burani" (proč se s tím ten Menzel tak maže a neřekne rovnou, že nejméně polovina Čechů jsou takoví Untermenschen) a "rudá a hnědá prasata" (Hřebejk) si zvolila z(Z)emana místo ušlechtilého knížete. Jak vidno, kulturní fronta je po právu elitou národa, její vznosné vystupování a souznění s lidem ji předurčuje k tomu, aby národ poučovala (i když se jí sakra nikdo neptá), co má dělat, kdy a jak. Zeman jasně vyhrál, a to navzdory tomu, že naše drahá média, včetně veřejnoprávních, omezený lid upozorňovala na dobrotu knížepána a na zhýralost z(Z)emana doslova všemi prostředky. Není divu, že někteří vrcholní představitelé naší kulturní fronty z toho dostali deprese, někteří i psotník (dosud trvající). Rozmáhající se nudu v české politické kotlině narušila až Jana Nagyová v působivé roli "femme fatale." Pozoruhodné propojení s vojenskou kontrarozvědkou vedlo k odstranění Nečase i jeho vlády. Nečas tedy skončil a po několika zajímavých peripetiích hlasování "rebelů" a útěku K. Peake ze sněmovny, jsme se dali na pochod k předčasným volbám. Ještě předtím M. Němcová předvedla jedno ze svých vrcholných hereckých vystoupení "máme 101 a budeme vládnout". Sociální demokracie, i díky své kampani, při které nebylo moc poznat, jestli je to socdem nebo někdo jiný, utrpěla další ze svých Pyrrhových vítězství. Na druhé místo se vyšplhala politická divize Agrofertu s tím, co sesbírala z jiných stran, někdy také z ČSSD. Na politickou scénu vtrhnul Andrej Babiš. Jednání se poněkud pozdržela vnitřními rozpory v ČSSD, kdy někteří jedinci nebyli s to si vzpomenout, zda byli na Hradě, nebo snad někde jinde. Jiní zase došli k závěru, že bude lepší zradit na druhou a stát se nejvěrnějším z věrných. Je logické, že v takovém emocionálním kvasu nebyl čas se zabývat něčím tak přízemním, jako analýza toho, proč ČSSD dopadla jako sedláci u Chlumce, na což nemá čas dodnes, což nutně vede k tomu, že si tuto zkušenost bude muset zopakovat. Ke konci roku už se začala skládat i vláda. KDU-ČSL s boží pokorou, která je jí vlastní, začala požadovat ministerstva tak, aby si pěkně zajistila, že její klientela – katolická církev – nebude ošizena o to, co jí zařídil Kalousek s Nečasem. ČSSD vyjednávala o "církevních restitucích" tak zdatně, že jedním z členů vlády se stane reinkarnace Bobliga. Gratulujeme. Vše prý bude oficiálně stvrzeno na Tři krále, z čehož vyplývá demokratický étos B. Sobotky (nevíme, jestli se vidí jako Kašpar, Melichar, či Baltazar). Stejně tak nám není jasné, jestli je koaliční smlouva dárek pro Jezulátko, a zda-li je tímto jezuletem prezident Zeman, nebo snad celý český národ. Pro druhý případ vzhledem k pravděpodobné vládní sestavě se patří odpovědět: děkujeme, to snad ani nemuselo být. Česká ekonomika nám nevzkvétá. Už několik kvartálů jsou naši skvělí analytici, kteří brázdí obrazovky ČT jako apoštolové na orloji, fascinováni tím, že růst ekonomiky pořád nikde. Protože lid potřebujeme optimismus a ne být obtěžován nějakou pravdou, každé čtvrtletí se na růst těšíme s tím, že "už už to přijde." V poslední době, kdy pořád nic už už nepřicházelo, dorazili analytici se skvělým vysvětlením. Za rekordně dlouhou recesi mohou čeští občané, kteří moc spoří a neutrácejí a tím brzdí ekonomiku. Přesně dle hesla: blbí šetřilové nás přivedou na buben. Možná by bylo dobré podívat se na vývoj na trhu práce (nezaměstnanost, pracující chudoba) a na vývoj mezd, abychom pochopili, že řada domácností nemá moc z čeho spořit, ale to jsou detaily, kterými si optimistický výhled na další rok nebudeme zatěžovat. A aby optimismu a naděje nebylo málo, máme tu také ČNB. Ta usoudila, že šetřílkům překazí plány a cíleně depreciuje korunu na 27 Kč na euro, abychom pocit, že jsme tam, kde jsme, neomezovali jen na ČR. Zároveň má toto opatření mohutně povzbudit náš export. ČNB sice poněkud pozapomněla, že ČR má velice vysokou dovozní náročnost, jak nám nedávno spočetla ČSÚ, ale jak říkám, přeci si takovými prkotinami nebudeme otravovat naši krásnou budoucnost. Tento rok zemřel Hugo Chávez, což je pro radikální levici rána na solar plexus. Odešla také M. Thatcherová. The Economist vybral následující titulky: pro H. Cháveze "Rotten legacy" a pro M. Thatcherovou "The freedom fighter". Považuji je za dobré, jen se jim to omylem prohodilo. Zahraniční žijicí persony roku 2013 za nás vybral Guardian a časopis Time. Výběr je to velmi dobrý. Koneckonců, po smrti Huga Cháveze, když chce levičák slyšet něco opravdu radikálního, tak si poslechne papeže Františka. Ten si zřejmě opravdu usmyslel, že chce katolickou církev vrátit k jejím kořenům chudého a pokorného křesťanství. Uvidíme, jestli bude schopen se podívat na vpravdě zázračné hospodaření Vatikánské banky. Pak by se totiž proroctví, že je posledním papežem katolické církve, mohlo naplnit. Když chceme slyšet radikální myšlenku, poslechneme si papeže Františka. Když chceme slyšet, co je svoboda, poslechneme si Edwarda Snowdena. Američany nějaký uprchlý "hacker" Snowden ovšem vůbec nevzrušuje, což se projevilo i tím, že stáli za odkloněním letadla, na jehož palubě byl prezident (!) Bolívie Evo Morales. Také bych mohla zmínit další události, i když u nás v české kotlině si na světové události vystačíme sami, že. Např. Egypt, kde bylo mimo zákon postaveno Muslimské bratrstvo. Nebo taková Sýrie, která málem sloužila jako záminka k celosvětovému konfliktu, který se ruské diplomacii naštěstí podařilo utlumit. V roce 2013 pokračoval a snad se ještě zvýraznil trend ústupu Západu (velmi markantně u USA). Evropskou politiku a ekonomiku zcela ovládlo Německo, kterému se konečně daří to, o co usilovalo ve dvou světových válkách. Takto bychom mohli pokračovat, ale s lehkou ironií by to už bylo těžší – geopolitické změny, které zažíváme (i když si často myslíme, že nám v ČR to může být (P)putna), jsou příliš vážné. Je zvykem si do nového roku něco přát a očekávat. Řada pěkných hesel (např. "bude líp") je už politicky zabrána. Saint- Exupéry řekl, že "člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou." Přeji nám všem, abychom z potýkání se s rokem 2014 vyšli se ctí.

Viz: http://www.blisty.cz/art/71560.html

Nyní několik mých otázek, resp. poznámek:

1. Můžeme na politiku nahlížet jako na chování politiků, kteří jsou ve svém rozhodování nezávislí, odolní vůči manipulaci, dostatečně vybavení informacemi, ani oni ani jejich bezprostřední okolí není vydíratelné? Nebo se politik do své pozice postupně dostává právě tak, že se na něho nebo na lidi, kterými se obklopí, něco ví a lze jej nebo lidi z jeho bezprostředního okolí účinně vydírat?

2. Jak je možné, že v jednom z nejdramatičtějších období tohoto roku (v době vyvrcholení syrské krize) kdy vypuknutí třetí světové války nebylo tak vzdálené, se ukázalo, že americký prezident (nejvýznamnější muž světa!) i americký ministr zahraničí mají k dispozici lživé informace, kterými je zásobovaly zpravodajské služby, aby s oběma předními světovými osobnostmi manipulovaly?

3. K čemu slouží systém globálního špiclování (nejen ze strany USA) a dosazování do institucionálního systému lidí, kteří jsou vydíratelní?

4. Nebyl rok 2013 spíš o tom, že se jasně ukázalo, jak jsou i vrcholní (naši i světoví) politici pouhými figurkami her, které nepřinášejí nic dobrého?

5. Kdo tyto hry hraje a co je smyslem těchto her?

6. A jak se ze situace, která v roce 2013 doložitelně vyvolala globální ohrožení a která je i příčinou toho, že je podlomen vývoj globální ekonomiky, dostat?

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: (71.214) Hra: Co přinesl 31.12.13 – Superaféra 202 ondrey 04. 01. 2014 - 12:38