Sv. Otec František - nepodstatná epizodka?

7. prosinec 2013 | 12.10 |

Dominik Duka v pátek 6.12.2013 napsal na svém blogu článek "Naše Katedrála", který byl následně uveřejněn na Aktuálně.cz. Mj. zde říká: "V současnosti se už žádné spory o Katedrálu nevedou. Máme smlouvou s Hradem o společné správě. Nedávné mediální zápletky měly kořen spíše v nejasné interpretaci vztahu zákona 428/2012 o částečném napravení křivd a majetkovém vyrovnání k dohodě o společné správě Katedrály z roku 2010.Nyní je třeba vše meritorně znovu projednat v souvislosti vyplývajícími z ustanovení zákona." Ať to čtu, jak to čtu, dává mi to jediný smysl: Spory, které se dosud o Katedrálu vedly, sice prozatím utichly, ale budou muset pokračovat, protože zákon 428/2012 nemá podle katolické církve jasnou interpretaci. Soudní spory, přes původní slib, katolická církev obnoví a využije k tomu svůj výklad ustanovené obsažené v zákoně o tzv. církevních restitucích. Zde je celý článek:

Katedrála je pro mne od dětství symbolem duchovního a národního života a je pro mě něco jako sen. Když se v ní pohybuji, nikoliv jako majitel, ale jako obyvatel této země, tak si mohu položit otázku po smyslu života - jak svého osobního, tak i našeho národa. Katedrála je společným dědictvím celého našeho duchovního, kulturního ale i politického života. Je prvním kulturním stánkem naší země. Rodilo se v ní dramatické a hudební umění, místo v ní mělo i výtvarné umění. V katedrále také probíhaly důležité státoprávní úkony, jako byly korunovace. Zároveň je také mauzoleem, kde odpočívají naši světci, mnohdy důležité osobnosti historie našeho státu, jakými byl sv. Vojtěch, nebo sv. Václav. Monumentální budova Katedrály je také prvním oslovením příchozích do Prahy. Jsme jednou z mála zemí, která měla už od počátku jedno hlavní město s jedním hlavním kostelem. Ten se se už od dob položení základů knížetem sv. Václavem stává přirozeným středem města. Význam pražského kostela v čase roste: stává se katedrálou biskupskou a později i jedinou metropolitní katedrálou v Evropě. V době jejího vzniku ještě nebyla ani katedrála ve Wroclawi, ani ve Vídni, a ani v Olomouci. Katedrála tak byla skutečným duchovním a politickým centrem střední Evropy. Proto je v ní zastoupena nejenom česká, i ale francouzská, nebo německá národnost. Katedrála proto vypovídá o symbióze a přátelském obohacování života národů střední Evropy. Katedrála se v průběhu staletí stala svědkem mnohých událostí, velké slávy, mnohých problémů a bolestí. Několikrát se stala téměř ruinou, ale vždy povstala jako fénix z popela. Při dostavbě se stává jakýmsi průsečíkem kulturních a politických osudů národa, takže může představovat i jakousi národní galerii.

Obsahuje totiž díla našich největších umělců, ať už to byli malíři, sochaři a další umělecké řemesla. Proto si zaslouží patřičnou péči. Naše poslední kroky proto vedly k doplnění zvonů, novému osvětlení, doplnění svatovítského pokladu, ale také projekt nových varhan. Tato díla jsou financována převážně od sponzorů, takže nezatěžujeme ani náš, ani státní rozpočet. V současnosti se už žádné spory o Katedrálu nevedou. Máme smlouvou s Hradem o společné správě. Nedávné mediální zápletky měly kořen spíše v nejasné interpretaci vztahu zákona 428/2012 o částečném napravení křivd a majetkovém vyrovnání k dohodě o společné správě Katedrály z roku 2010.Nyní je třeba vše meritorně znovu projednat v souvislosti vyplývajícími z ustanovení zákona.Tato ojedinělá symbióza by měla být symbolem, že v této zemi bylo a je dobře vždycky, když všechny důležité instituce, které v zemi jsou, dokáží spolupracovat a vážit si jedna druhé. To platí i o lidech. Proto jsou v katedrále všichni vítáni. Příslibem do budoucna mi je, jestliže slyším, jak občané v naší zemi říkají: "je to naše, je to moje katedrála; naše Praha, moje vlast". V takovém případě nepotřebuji mít katedrálu zapsanou v katastru nemovitostí, ale v srdci a musím za ni cítit odpovědnost. Katedrála je všech a Pána Boha. Co by byla katedrála bez něj?

Viz: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=21787

Z herního hlediska je otázkou, proč v tak citlivé věci a právě teď v nejcitlivějším období sestavování "přirozené" (přesto však v řadě aspektů problematické) vládní koalice ČSSD, ANO, KDU-ČSL kardinál D. Duka avizuje to, co nepochybně vyvolá odmítavé reakce většiny veřejnosti včetně katolických věřících? Pokud připustíme, že D. Duka je racionální hráč, pak jediné vysvětlení, které se nabízí, je že se snaží vyslat nejen dovnitř naší země, ale obecně signál, že nějaký František ve Vatikánu je nepodstatná epizodka, že budoucnost patří globálnímu restauračnímu a návazně i revanšistickému procesu, který nezadržitelně probíhá a stupňuje svou intenzitu.

Tomu by pak odpovídalo i to, o čem se rovněž v pátek 6.12.2013 psalo např. v souvislosti s děním na Ukrajině, viz zpráva na iDNES.cz:

Mnoho novinářů, kteří přijedou do Kyjeva, vidí tyto vlajky poprvé v životě. Před devíti lety jich při oranžové revoluci bylo vidět jen pár. Teď jsou ulice ukrajinských měst červeno-černých vlajek plné. "Banderovci" tvoří jednu ze tří hlavních stran opozice a Západ moc neví, co s tím. Byla to trochu podivná schůzka. Šéf německé diplomacie Guido Westerwelle se ve středu pozdě večer jako první vysoký představitel Západu sešel s vůdci ukrajinské revoluce proti vládě Mykoly Azarova a prezidentovi Viktoru Janukovyčovi. Místo obvyklého "revolučního triumvirátu", tam byli jen dva opoziční vůdci: Arsenij Jaceňuk za stranu Vlast a Vitalij Kličko, šéf strany Udar. Místo Oleha Tjahnyboka seděl u stolu s Westerwellem Kličkův bratr Vladimir, který je stejně jako jeho starší bratr mistr světa v boxu. "Westerwelle se prostě odmítl s Tjahnybokem setkat," uvedl diplomatický zdroj, podle něhož si německý ministr zahraničí dal záležet na tom, aby se s vůdcem nacionalistické strany Svoboda neobjevil na žádném televizním záběru nebo fotce. Důvodem je pověst strany Svoboda jako ultranacionalistického, antisemitského a extrémně pravicového uskupení, které přímo navazuje na tradice Ukrajinské povstalecké armády (UPA). V Česku se pro ni používá trochu hanlivě znějící označení "banderovci" podle jejího vůdce Stepana Bandery. UPA za druhé světové války bojovala za nezávislost Ukrajiny, po porážce Hitlera se snažila zemi vymanit z moci Sovětského svazu. Její odpor skončil až v roce 1959, kdy Banderu zavraždil v jeho německém exilu v roce 1959 sovětský tajný agent. Sovětská propaganda vykreslovala Banderu jako přímého spojence nacistů, což přes antisemitské a nacionalistické ideje strany nebyla pravda, ale za desítky let sovětského panství nad Ukrajinou se to vžilo. Banderovcům také na pověsti uškodily brutální metody boje s Poláky i Sověty i vraždění civilistů. Na druhou stranu se jednalo o velmi obětavé národní nadšence, kteří za svobodný a samostatný ukrajinský stát neváhali bojovat ani ve zdánlivě bezvýchodné realitě konce druhé světové války. Sama strana Svoboda, která vznikla na západě Ukrajiny už v devadesátých letech, byla skutečně dlouhá léta extrémně radikální. S nástupem nového vedení v čele s Olehem Tjahnybokem se však nejvíce kontroverzních hesel vzdala. "Strana upustila od programového antisemitismu a rasismu a zaměřuje se na historickou spravedlnost (rehabilitace UPA, uznání hladomoru z 30. let za genocidu), zákaz komunistické ideologie, prezidentský systém, protiruská hesla, otázku obrany práv Ukrajinců v národně-kulturní sféře," uvádí ve svém rozboru Martin Laryš z české Asociace pro mezinárodní otázky.  Tjahnybok a jeho vedení také přerušilo právní kontinuitu s UPA, na druhou stranu pokračují ve spolupráci se západoevropskými ultrapravicovými stranami. Problémem pro zbytek prozápadních stran je, že současná ukrajinská revoluce se bez Svobody, ani samotného Tjahnyboka jen velmi těžko obejde. A nejde jen o tři desítky poslanců a pozici čtvrté nejsilnější parlamentní strany. Lidé ze strany Svoboda, velmi populární na proevropsky orientovaném západě Ukrajiny, jsou nejbojovnější a nejaktivnější složkou demonstrací na náměstí Nezávislosti a Chreščatiku. Její příznivci pak tvoří základ "tvrdého jádra" demonstrantů, kteří přespávají ve stanech a prakticky neopouští náměstí. Tjahnybok sám je velmi charismatický řečník, který v mnohém předčí i dosavadní královnu řečnických tribun Julii Tymošenkovou. Problémem je však Tjahnybokův radikalismus, který ho neopouští ani ve chvílích, kdy by byl potřeba opak. Když se opozice pokoušela v úterý přetáhnout na svoji stranu část vládních poslanců, aby mohla svrhnout kabinet Mykoly Azarova, pronesl Tjahnybok projev, kterým případné přeběhlíky odradil. "Všichni, kdo tady sedíte, patříte za mříže a tam také půjdete! Nikam se neschováte, nikam před námi neutečete!" To jistě nejsou slova, které by část provládních poslanců přesvědčila ke spolupráci. Tjahnybok a jeho strana mluví také nejvíce o tom, že protesty na kyjevských musí přerůst v revoluci. To je ovšem něco, co Západ vyzývající k jednání a klidnému řešení krize na Ukrajině nemůže a ani nechce podporovat. Černo-červené vlajky na náměstí Nezávislosti jsou pro Západ problém. Pro ukrajinskou vládu a Rusko představují vítanou příležitost líčit ukrajinskou revoluci v děsivém světle. Ale faktem je, že bez západu Ukrajiny i strany Svoboda by proevropské demonstrace Ukrajinců už asi dávno zašly na úbytě.

Viz: http://zpravy.idnes.cz/ukrajina-revoluce-banderovci-djw-/zahranicni.aspx?c=A131206_143407_zahranicni_pul#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=zpravodaj&utm_content=main

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře