Proč COVID-19 nenapadá děti? – Má dost rozumu

Proč COVID-19 nenapadá děti? – Protože má dost rozumu. Nejjednodušší a přitom zdánlivě absurdní odpověď. Vždyť přece náš virus nemůže mít rozum.

Rozum mít nemůže, může však volit "inteligentní strategii" ve smyslu teorie her.

Uvedu příklad, jak by to mohlo být. Plicní buňka dítěte má jiný metabolismus než plicní buňka staršího člověka. Za miliardu (či více) let, po které se vyvíjeli předci našeho viru k "dokonalosti ve své kategorii", se v jeho reakcích na vnější metabolismus mohlo vyvinout "inteligentní" rozhodování typu:

- Buňka mladého organismu – chovej se umírněně, pastvina, na které se paseš ty a tví soukmenovci, vydrží dlouho.

- Buňka starého organismu – můžeš spásat rychleji, pastvina, na které se paseš ty a tví soukmenovci, už dlouho nevydrží.

Neříkám, že to tak je, uvádím jen jako příklad jedné z mnoha hypotéz, jak by to mohlo být. Odpověď je pak třeba hledat v pochopení procesů spojených s tím, jak náš virus využívá metabolismus napadené buňky ke své reprodukci. A o tom vím málo, tady se pohybuji na tenkém ledě.

Jevy, které s výše uvedeným mohou mít souvislost:

- U mladých organismů (dětí) se náš virus může též projevit, ale napadá úplně jiné buňky; ty, jejichž likvidace i ve větším rozsahu neohrožuje přežití člověka, vyvolává "jinou nemoc", resp. projevuje se jako "jiná nemoc" (Kawasakiho nemoc), viz:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/kawasakiho-nemoc-deti-vzacna-koronavirus-statni-zdravotni-ustav-vyskyt-casty-covid.A200520_202254_domaci_pmk

- I tam, kde náš viru zdivočí (jeho "bodové" mutace přestanou dodržovat strategii kooperace ve hře "tragédie společné pastviny s opakováním") jeho "excitované" formy v staticky zcela evidentní podobě nenapadají mladé organismy, případně napadají jiné buňky.

Závěr z výše provedené hypotetické úvahy:

Jevy související s odlišným chováním našeho viru v různých podmínkách činí hypotézu různého chování viru, resp. volbě kooperativní a nekooperativní strategie vůči ostatním soukmenovcům ve hrách typu "tragédie společné pastviny s opakováním", velmi pravděpodobnou.

Filozofický aspekt:

Umožnění prosazování evolučně úspěšnějších jedinců uvnitř kmene a na druhé straně schopnost kmenové kooperativní strategie v konkurenci s jinými kmeny je otázka dlouhodobého přežití každého druhu.

Nás primitivní virus na své dlouhodobé vývojové cesta patrně našel její velmi dobré řešení. Napovídá tomu i to, že ačkoli vybaven jen RNA, nedochází ke vzniku významnějších mutací, tj. je schopen uchovávat evoluční stabilitu.

Jak jsme na tom v porovnáním s ním my, lidé?

U viru je řešení založeno na zabránění vzniku mutací kmene, který je zaměřen na "rasovou čistotu" danou preferováním a uchováním kooperativního chování při "spásání" živné půdy. Součástí této strategie je i "sebevražedné" chování rychlého "spásání" v případech, kdy se při vícenákazách objevují mutace neochotné spolupracovat (to je tam, kde v důsledku masového setkávání nákaz dojde ke zdivočení našeho viru). Touto sebevražednou strategií (která je bohužel též vražednou pro hostitele) se náš virus snaží z dlouhodobé evoluční hry vyřadit mutace, které nedostatečně preferují kooperativní strategii. Náš virus k tomu nemá jiný nástroj než přechod do "excitovaného" stavu, ve kterém opouští kooperativní strategii.

Lidské řešení má jinou podobu. Člověk má obrovský individuální prostor pro mnohostranný rozvoj schopností spojených zejména s poznáváním světa, ve kterém žije. Proto se v jeho případě může jednat o vytvoření podmínek umožňujících to, aby plný a svobodný rozvoj schopností každého člověka byl podmínkou rozvoje kteréhokoli jiného člověka. Technické a ekonomické prostředky k dostatečnému vytvoření těchto podmínek již člověk má. Zatím se však ještě "nevyladily" potřebné společenské mechanismy, které by vedly k dominování kooperativních strategií umožňujících plné využití těchto prostředků.