Rouškatá pohádka: O sněmu koronavirů

Předevčírem jsme byli na návštěvě o blízkých známých, kteří bydlí nedaleko. Příjemný večer. Mají vnoučka, chodí do druhé třídy. Navrhl, abychom ztlumili světlo a vyprávěli si příběhy. Když jsme zapálili svíčku a zhasli, začal jako první. Bylo to na motivy Star Wars. Boj dobra (lidí) se zlem (koronavirus). Bylo vidět, že ho téma velmi trápí. Pak mě vyzval, abych vyprávěl svůj příběh. Tak jsem začal. Momentální nápad. Věděl jsem, co chci říci, příběh jsem musel v průběhu vyprávěné domýšlet

Sešel se Velký sněm koronavirů. Byli tam zástupci ze všech zemí světa. Jako první se k řečnickému pultu prodral tak velký koronavirus, že ostatní vůči němu vypadali jako trpaslíci. Jeho výčnělky, kterým se říká viriony, byly ostré jako hroty kopí a mezi nimi přeskakovaly jiskry, když hřímal: "Musíme vyhubit člověka. Každého. Do posledního! Nelítostně a nemilosrdně."

Přeplněný sál zabouřil potleskem. Mezi tím se k řečnickému pultu nenápadně dostal mnohem menší koronavirus. Starší a mnohem menší. Lipidový plášť měl odraný, viriony obroušené, některé ulomené. Začali ho poslouchat jen ze zvědavosti či slušnosti, především proto, že všechny překvapil jeho zvonivý, kupodivu velmi mladý hlas: "Naším hlavním úkolem, když jsme byli vyhnáni z Ráje, nebylo zabíjet, ale žít. Někdy je potřeba zabíjet, abychom žili, ale když zabijeme všechny lidi, zahyneme též. Bez nich žít nedokážeme."

Na chvíli se odmlčel. V sále se ozval slabý, rozpačitý potlesk.

"Naštěstí člověka nepotřebujeme zabít, abychom mohli žít a přežít. Proto je lépe naučit se s ním žít. Tak aby o nás ani nevěděl. Jen tak si náš kmen zajistí budoucnost. Když člověku škodíme, ohrožujeme sami sebe..."

Velký koronavirus ho odstrčil a mocným hlasem oslovil přítomné: "Takové poraženecké, zrádcovské a kolaborantské řeči přece nebudeme poslouchat! Byli jsme stvořeni a z Ráje vysláni, abychom vyhubili lidskou rasu!" Udělal dramatickou pauzu v očekávání potlesku. Ale sál jen zašuměl. Začal se ozývat pískot.

"Se zrádci tu nebudu!", hrozivě zvolal velký virus a vyzval všechny přítomné, aby šli dokončit velké dílo. Odešla s ním však jen jeho družina, ke které se přidalo několik dalších jedinců. Velká většina v sále zůstala a svým napjatým mlčením vyzvala menšího koronavira, aby pokračoval:

"Naším nepřítelem není člověk, ale ti, kteří nás chtějí připravit o jediné místo k životu, pro které jsme stvořeni. Musíme se učit člověku neškodit. Nebude to jednoduché, ale naučíme se to. A také každé člověčí buňce, kterou potkáme a ve které je kousek lidského rozumu, vysvětlovat, že se člověk musí co nejvíce bránit proti těm našim soukmenovcům, kteří ho chtějí zabít. Naše trpělivost je naší největší zbraní. Čím více se člověk bude bránit, bude dodržovat karanténu, omezí množství kontaktů, tím dříve porazí ty naše soukmenovce, kteří mu chtějí ublížit. My musíme využít své nenápadnosti a obsadit místo k životu. Tak jak se to naučila spousta organismů dávno před námi, kteří také nejdříve nejen člověka, ale i jeho předchůdce zabíjeli, aby pak, až zmoudřeli, po milióny let žili společně s nimi." – Skončil jsem vyprávění pohádky.

"A jak to dopadlo?" – Zeptal se mě vnouček.

"Jak to dopadne?" – Opravil jsem ho otázkou. "Dobře. Příroda je moudrá a pomůže těm moudřejším."

A to už je pohádky konec. Prý ji vnouček vyprávěl i svým kamarádům, jen jí dal ještě lepší, "starwarsové" balení.