Pár poznámek k „Poznej sám sebe“ (Svítek – Žák)/4

V netradičním novoročním přání jsem apeloval na myšlení, na to, abychom překonávali Masarykovu "bolest myšlení" ("Myšlení jasné bolí – bolí ztráta mýtu, bolí často poznávat věci nové" - T. G. Masaryk) a aby se myšlení stalo potěšením, zdroj sebedůvěry a jistoty.  Celé novoroční přání viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7436-do-noveho-roku-2020-netradicne.html

Právě v den, kdy jsem novoroční přání připravoval, těsně před Novým rokem 2020, uveřejnil M. Svítek a L. Žák pod názvem "Poznej sám sebe..."jednu z nejlepších současných studií na téma, které se po prezidentském "Vánočním projevu" stalo tak aktuální – MYŠLENĺ A BOLEST. Je krátká a ke stažení zde:

https://www.ceskenovinky1.eu/domains/ceskenovinky1.eu/2019/12/30/miroslav-svitek-ladislav-zak-poznej-sam-sebe/

Uveřejňuji ji na pokračování se svými poznámkami (barevně odlišenýmitouto barvou) tak, aby co nejvíce posloužila svému účelu, tj. aby bylo co nejvíce zřejmé a zřetelné, o co v myšlení jde. Současně v rámci výše avizovaných poznámek upozorním na ty momenty "poznávání sebe sama" v kontextu poznávání světa, kde lze jít s použitím rozumu ještě dál.

K ještě větší jistotě našeho vztahování se ke světu a sobě samému při hledání smyslu bytí a

žití. Pochopitelně také nemám patent na rozum, takže se ve svých poznámkách mohu dopouštět nepřesností či omylů. Uvítám případná upozornění, doplnění, výhrady...

Podrobný úvod a seznam literatury, ze které autoři vycházejí (důležité!), jsem uveřejnil v prvním dílu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7450-par-poznamek-k-poznej-sam-sebe-svitek-zak-1.html

Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Poznej sám sebe...  4. část

Vědecký přístup

Osvícenský dualismus umožnil prudký rozvoj "vědotechniky" díky několika po sobě jdoucím průmyslovým revolucím. Způsobil "velké zbohatnutí", a to se týkalo a týká mimo hrstky nejbohatších, především armády těch nejchudších. Průměrný příjem na planetě se za dvě století zdesateronásobil a významně se prodloužil lidský život. Velké zbohatnutí přineslo do té doby nebývalou míru vzdělanosti i lidských a občanských svobod.

V rozporu se svými humanistickými ideály se postupně z člověka začal vytvářet doplněk umělého stroje. Člověk opustil vizi celostního pohledu na sebe samotného a metodou zvrhlých redukcí vytvořil zejména ve společenských vědách celou řadu neživotných preparátů typu "homo economicus".

Moje poznámka:

Pro jistotu ještě jednou ocituji poslední větu této části: "Člověk opustil vizi celostního pohledu na sebe samotného a metodou zvrhlých redukcí vytvořil zejména ve společenských vědách celou řadu neživotných preparátů typu "homo economicus"." – Ať to čtu, jak to čtu, tak z výše uvedených řádek se zdá, že si za své selhání může samotná věda, že je to již tím, co bylo na začátku 2. části formulováno autory takto: "Je přetrvávajícím neblahým dědictvím osvícenského dualismu a racionalismu, že vše, co je nám dáno mimo rozum a smysly, musíme a priori zpochybňovat."

Ale tak to přece není. Kritický racionalismus zpochybňuje především to, co je dáno rozumem a smysly. Je poctivý v tom, že hledá jistotu. Postupně ji nachází právě v tom, že vědecké poznání musí fungovat na základě "celostního pohledu" na realitu, na vývoj společnosti a vývoj člověka odvíjející se od procesu přetváření přírody. Odhalení této skutečnosti je hlavním a zásadním výsledkem Hegelovy kritiky Kanta. Podle Hegela neexistuje nic "nepodmíněného" ve smyslu nějakého absolutně a nezpochybnitelně platného poznatku, který by nebyl součástí celého, rozvíjejícího se systému poznání. Právě toto je tím nejdůležitějším, co z Hegela přebírá Marx a co následně Lenin v roce 1908-1909 využil při odvrácení první vlny iracionalismu, který se snažila destruovat vědu jako celostní systém zahrnující sebepoznání člověka a poznání přírody jako dvojjediný proces. Pravda je dosahována jen v rozvoji uceleného a neustále se rozvíjejícího systému poznání, který vyúsťuje do oblasti přetváření přírody a sebeutváření společnosti a který v sobě obsahuje i reflexi problematiky vztahu vědy a praxe.

Současná destrukce vědy, která nemá v historii posledních století obdoby, je výsledkem intervence současné globální moci do této oblasti. Globální moci, která má ekonomický základ v propojení pozičního investování se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (porušování právě ve směru získávání prostředků pro poziční investování).

Věda se stala obětí právě tak jako oblast politiky, oblast mainstreamových medií, oblast institucí pečujících o lidská práva, oblast institucí chránících společnost před porušováním obecně přijatých zásad, oblasti institucí zabezpečujících mezinárodní právo a dodržování mezinárodních dohod, oblast vrcholného (vysokoškolského) vzdělání. Všechny tyto oblasti jsou pod obrovským tlakem stejného typu moci.

Pokud lze něco vědě vyčíst, tak to, že se tomuto tlaku poddala poměrně snadno. Ale s mnohem větším odporem, než třeba sféra mediálního mainstreamu, politiky apod. A patrně právě tak, jako v mediální sféře, i v oblasti vědy bude nutná samostatná a samonosná alternativa skutečné vědy navazující na její historický vývoj. Bez toho budou všechny pokusy o nápravu stavu slepé a snadno zranitelné.

Konfucius říká, že nejkrásnější je cesta vzdělávání, nejtěžší je cesta vlastní zkušenosti a nejlehčí je cesta napodobování. Bohužel, právě ono prosté napodobování a memorování neměnných pravd, ad absurdum redukovaných a zjednodušených obrazů našeho prostředí  a nesmyslných tautologií, kterých je dnešní školství plné, má na otevřenou mysl žáků tragický dopad. Je lépe nemyslet, a za dobrou známku opakovat, že teplota nula stupňů Kelvina je absolutní hodnota, protože vysvětlovat pojem limity nějaké veličiny v konkrétních jednotkách a v určitém prostředí je příliš obtížné. Přitom bez těchto znalostí nelze model našeho prostředí, který nám již mnoho let předkládají přírodní vědy s jejich propracovaným matematickým aparátem, vůbec pochopit.

Moje poznámka: Formulace tohoto typu se laickou veřejností dobře čtou: Ti, co učí na vysokých školách, jsou takoví omezenci, že si výše uvedenou skutečnost neuvědomují, výsledkem toho je současný stav. – Tady by to ze strany autorů chtělo trochu více znát "terén", tj. jak se zápasy o kvalitu vzdělání odehrávají ve skutečnosti.

Na tomto místě se dostáváme k zajímavé tezi, se kterou přišel Giambattista Vico[11] a která tvrdí, že nejsme schopni úplně pochopit, co jsme sami nevytvořili. Dvacáté století přineslo celou řadu vědeckých teorií, které tuto myšlenku plně podporují. Připomeňme jenom teorii deterministického chaosu, kvantovou teorii nebo teorii neúplnosti. Tyto teorie vyvrátily a doslova rozvrátily pýchu vědy devatenáctého století, kdy se zdálo, že je to právě věda, která je sto odhalit všechna tajemství přírody a přinést její pochopení i prostému lidu. To dělalo automaticky z vědy a vědců objekty nekritického až nábožného uctívání.

Moje poznámka: Též formulace tohoto typu se laickou veřejností dobře čtou: Vědci si mysleli, je jsou schopni poznat vše, ale ukázalo se, že je to jinak. Chtělo by to trochu znát dějiny vědy. Iracionální čísla objevili již staří Řekové, podobně jako nemožnost kvadratury kruhu či trisekce úhlu. Matematické věty dokazující "nemožnost" (včetně základní věty algebry) doprovázejí matematiku po staletí. Teorie deterministického chaosu má základy již v Ljapunovově větě o podmínkách stability řešení diferenciálních rovnic, Heisenbergův princip neurčitosti je hodně stará záležitost atd. Normální vědci se vždy vyznačovali spíše pokorou než pýchou, pokud jde o možnosti poznání reality. Od té doby, co je věda vědou.

Začalo se dokonce hovořit, že by to měli být právě vědci, kteří by měli být vůdčími osobnostmi ve společnosti. Je docela smutné, jak tato osvícenská pýcha rozumu přetrvává až do dnešních dnů. Je to dáno tím, že některé elementární poučky z počátků osvícenské vědy je většina obyvatelstva schopna bez problémů pochopit. Rovněž absolutizace zlepšování společenského postavení jednotlivce s vědeckotechnickým rozvojem se nám zadřela pod kůži více, než je zdrávo. Věda dnes až příliš často přebírá úlohu církve a pokrok s neustálým růstem roli její modly.

Vicova teze však upozorňuje i na něco jiného. Je to proces tvorby jako podmínka i nástroj poznání a pochopení. Vždyť jenom pokud sám něco tvořím, nebo se podílím na tvorbě něčeho, mohu se přiblížit k poznání a pochopení věčného procesu tvoření nebo vědecky řečeno procesu evoluce. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit a být vědomě tvůrcem nebo alespoň spolutvůrcem nejrůznějších artefaktů, ideofaktů nebo infofaktů.

Myšlenka, že svět je nám zprostředkován jako "informace", obsahuje mimo jiné také poselství, že aby nám mohl být dán, musíme ho dokázat popsat pomocí dostupných dat. Takový svět by ovšem připomínal roztříštěný kaleidoskop neustále měnící svou podobu, obsah či dynamiku. Aby se dal vůbec vytvořit nějaký model, potřebujeme extrahovat potřebné znalosti. Tyto myšlenky vedou k otázce, jaký je vztah mezi našimi znalostmi a skutečnou realitou, nebo jinak, pokud označíme získané znalosti za realitu, jaký je vztah mezi touto realitou a "metarealitou", ze které povstávají. Jako dílčí problém vyvstává otázka rozdílu mezi informační podobou skutečné události a informací dostupnou na straně pozorovatele[12]. Je patrné, že pozorovatel může získat informaci se zpožděním nebo se zkreslením, čímž je výrazně narušeno jeho poznání okolní reality. Kvantové modely tyto disproporce dokáží částečně korigovat pomocí fázových parametrů.

Moje poznámka: Tady si autoři hrají na "skutečné vědce". Jak třeba chápat větu: "Tyto myšlenky vedou k otázce, jaký je vztah mezi našimi znalostmi a skutečnou realitou, nebo jinak, pokud označíme získané znalosti za realitu, jaký je vztah mezi touto realitou a "metarealitou", ze které povstávají."? Nejdříve "skutečnou realitu" označují za něco, co je mimo či přinejmenším v nějakém vztahu k "našim znalostem", pak řeknou, že "označíme získané znalosti za realitu" (asi již ne tu "skutečnou") a pak tu "skutečnou realitu" nazvou "metarealitou". V následujícím odstavci pak této "metarealitě" dávají další interpretaci, je "tvořena daty, informacemi a znalostmi". Ale ty "znalosti" byly přece před tím z "metareality" vyloučeny. Tady by to chtělo trochu pokory před skutečnou vědou...

Existuje významná hypotéza, že pokud bychom měli dobrý popis "došlé" informace a dobrý popis struktury informačních obvodů[13] se všemi zpětnými vazbami, mohli bychom poměrně úspěšně rekonstruovat skutečné události. Na konci tohoto myšlenkového řetězu by měl být pokus o získání znalostí o samotné realitě. Tento proces je velmi složitý, ale naštěstí máme možnost využívat simulačních experimentů ve virtuálním prostoru, které pro nás mohou představovat určitý informační obraz světa na hladině našeho současného poznání. Jde o zachycení "metareality" tvořené daty, informacemi a znalostmi. Není v ní ani skutečný čas, ani skutečný prostor, ani subjekt, ani objekt. Možná je to "matrix", o kterém se Wachowským[14] před dvaceti lety ani nesnilo.

(Pokračování)