Nazrál čas otevřít otázku financování VŠ?/2

Pokračuji v odpovědi na otázku:

Připomenu trochu historie. V roce 1999 jsem se při příležitosti slavnostního aktu založení Vysoké školy finanční a správní v Panteonu Národního muzea setkal s Petrem Matějů, Dohodli jsme se, že vyvineme aktivitu zaměřenou na to, aby se změnila situace, pokud jde o kvalitu vysokoškolského vzdělání a vysoké školy byly motivovány způsobem financování k zájmu o uplatnění svých absolventů. Připomínám to zejména proto, že místo bylo přímo symbolické.

Petr Matějů tehdy pracoval v Akademii věd, krátce před tím vstoupil do politiky jako místopředseda Unie svobody a poslanec této strany. Politicky jsme měli názory dost odlišné, ale problém kvality vysokoškolského vzdělání patří mezi ty, při řešení kterých je politizace zhoubná a dokonce bych na základě dlouholetých zkušeností řekl, že přímo zločinná. Jde totiž o téma velmi náročné na přesné uvažování. Hrát na strunku nálad veřejnosti znamená neumožnit nalezení dobrého řešení.

S profesorem Petrem Matějů, který bohužel již dnes není mezi námi (umřel v roce 2017), byl to skvělý, mimořádně pracovitý a výkonný člověk, výborný organizátor, náročný na své kolegy, jsem se znal od přelomu 70. a 80. let z celostátního týmu, který vytvořila profesorka Yvone Strecková z Brna. Také již není mezi námi. V návaznosti na myšlenky Radovana Richty přišla již v sedmdesátých létech s myšlenkou, že odvětví rozvoje člověka (její pojem) jako jsou školství, kultura, zdravotnictví, sport, péče o rodinu či mládež, nejsou odvětví spotřební, ale zdrojová. Nejsou těmi odvětvími, která by "ujídala" veřejné prostředky, ale odvětvími, která tyto prostředky vytvářejí, a to více, než kterákoli jiná. Produkují totiž lidský potenciál (Y.

Strecková nikdy nevzala do úst pojem "lidský kapitál"), který je hlavním faktorem pozitivního vývoje ekonomiky.

Y. Stecková měla politický cit, jako šarmantní dáma dokázala vytvářet velmi rozsáhlé společenské kontakty, také skvělá organizátorka a inteligentní ženská. Podařilo se jí na dané téma zapojit do práce desítky lidí v celé republice, zajistit spolupráci velkého množství institucí (včetně Zemanova "zapovězeného" Sportpropagu, nad kterým držela ochrannou ruku), z malého výzkumného ústavu, který seděl v jednom patře vedle kostela u Kapucínů, dokázala hned po listopadu vytvořit Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Později, když se ČSSD poprvé dostala do vlády, byla náměstkyní na ministerstvu vnitra a vzala si na zodpovědnost realizaci reformy krajského uspořádání (stálo ji to zdraví a následně i život). Okouzlující žena. Říkal jsem jí žertem – "Yvonko, jsi moje největší láska, akorát jsme se o chlup generačně minuli."

Petr Matějů okamžitě vyvinul mimořádnou aktivitu. Sestavil kvalitní tým odborníků různých profesí – specialisty na vzdělání, psychology, ekonomy, sociology, právníky. Bylo nás asi třicet. Velmi mě zaujaly vynikající postřehy o obsáhlejší úvahy sociologa Jana Hartla, zejména vzhledem k tomu, že měl velký cit pro ekonomický rozměr dané problematiky, ekonoma Jana Vorlíčka či Daniela Münicha a mnohých dalších. Myslím, že tak silný tým už později nikdo dohromady nedal.

Naším cílem bylo do konce funkčního období Sněmovny v červnu 2002 připravit Zákon o změně financování na vysokých školách, který by – stručně řečeno – motivoval vysoké školy k vyšší kvalitě poskytovaného vzdělání tak, aby se jejich absolventi lépe uplatňovali na profesních trzích a aby naše země na základě toho disponovala větším inovačním potenciálem i kvalitnější infrastrukturou (v oblasti administrativní, ale i v oblasti již zmíněných odvětví rozvoje člověka).

Od počátku byl určitým vodítkem tzv. "australský model", tj. HECS, který byl tehdy plně funkční a přinášel své ovoce. Jako slibný se ukazoval i tehdy nově zrozený model MyRichUncle v USA, do kterého se vkládala velká očekávání. Měli jsme možnost pravidelných kontaktů též s vynikajícím britským odborníkem Nicholasem Baarem, který byl později dost tvrdě odstaven od reformy financování vysokého školství ve Velké Británii). To trochu předbíhám, ale je to asi na místě, protože britská reforma se někdy uvádí jako příklad toho, že rozumně udělat reformu financování vysokého školství nelze. Lze. Ale, jak se ukázalo, zasabotovat takovou reformu je mnohem jednodušší. Z toho mj. plyne závěr, že až nazraje k přípravě příslušné reformy čas, musí do toho jít společnost s plným vědomím toho, o co jde. Musí k tomu nazrát úroveň veřejného vědomí a sebevědomí.

Modelů a příkladů jsme měli k dispozici dost. Ale kterou konkrétní cestou se vydat? V dané oblasti, jak upozorňoval Petr Gočev (který sice nebyl členem týmu, ale se kterým jsem měl možnost často na dané téma diskutovat), platí, že "ďábel se skrývá v detailu".

Při jedné diskusi u kulatého stolu (jednání probíhala v jednom z pracovních sálů Sněmovny, kde skutečně byl velký kulatý stůl, což je více funkční detail, než jsem si myslel) uhodil Jan Vorlíček hřebíček na hlavičku: "Detaily systému dopracujeme, ale důležité je především to, aby způsob financování vysokých škol plnil motivační a informační funkce ceny pro všechny zúčastněné subjekty."

Domyšlení obsahu jeho sdělení bylo zásadním impulsem. Ten umožnil přijít s projektem, který do té doby neměl a dodnes nemá obdobu nikde ve světě. (Mj. i to bylo později využito proti výsledkům práce našeho týmu – s tím, že "to jinde není", a to bez konkrétního porovnání modelů, aby se řeklo, zda je ten náš horší, nebo lepší než jinde, mohou argumentovat jen "malí lidé", ne vzrůstem, ale duchem.)

(Pokračování)