Rodné Obřany s trochou vzpomínek/1

Během letní dovolené jsem navštívil místo svého dětství a raného mládí. Obřany. Dříve vesnice, nyní vilová čtvrt na kraji Brna. Pod Hády, v místě, kde do Brna vtéká řeka Svitava. Začátek kraje "lesů vod strání" S. K. Neumanna či "moudrých lišek" R. Těsnohlídka. Ale také záhumenků a písečňáků.

Bydlel jsem zde od svých sedmi do dvaceti pěti let. Je to moje rodiště, místo, kde jsem nejintenzivněji poznával svět.

Pořídil jsem pár foto a některá jsou pro mne památná, ale obecně vypovídající o krásách naší země.

Foto 1: Raketa před startem? Ne věž, původně retranslační, dnes víceúčelová na Hádech. Hned pod ní je vápencový lom. Vápenec odsud se přepravoval do cementárny v Maloměřicích. Původně vozíky zavěšenými na lanech. Když jsem se do Brna stěhoval, věž, ze které vidíme díky úhlu záběru jen horní špičku, ještě nestála. Lom byl mnohem menší a nahoře stál dům, který byl pozdě vystěhován. Dnes už po něm nic nezbylo.

Foto 2: Pohled přes lom na sídliště Lesná a severovýchodní část okolí Brna. Obřany jsou dole pod sídlištěm Lesná, které se ještě ani nezačalo stavět, když jsme se do Obřan přistěhovali. Byl tam "exzecírák", cvičiště židenických kasáren. Chodili jsme tam sbírat patrony. Pak tam vyrostlo jedno z nejhezčích a nejpodařenějších sídlišť v naší zemi. Chodil jsem tam z Obřan za jednou ze svých prvních lásek. Lesy pod Lesnou, které přecházejí v zahrady, je na foto dobře vidět, to bylo naše "eldorádo". V létě, na jaře, na podzim i v zimě.

Foto 3: Pohled na zbytek lomu pod Hády. Dnes je zde prý nudapláž. Za mých mladých let (a i později) sem byl vstup jen dvěma tunely, dlouhými asi 500 metrů. Muselo se projít dlouhý kus tmou. Pochopitelně se tam nesmělo, což nás zvlášť lákalo. V jezírkách žili raci i pstruzi. Házeli jsme do nich kovový sodík a draslík, kterého jsme se zmocnili v chemické laboratoři. Skákalo to po hladině, prskalo žlutými či fialovými plameny. Nahoře na lomu jsme si uvázali ocelové lano a po něm po kladce klouzali nad jezírky dolů. Přežili jsme to všichni ve zdraví. Dnes bych své děti resp. vnoučata za něco podobného seřezal. Na pole u lomu jsme na podzim chodili se školou sbírat brambory. Zábava nic moc, ale lepší, než se učit – aspoň tak jsem to tehdy viděl. Ovšem ředitel místní ZDŠ v Maloměřicích Vrbický byl skvělý člověk a byl první, kdo mě zaujal pro studium fyziky. Podobně paní učitelka Poštolková, která nás učila biologii a chemii, ve mně probudila zájem o poznávání světa. Vidím ji dodnes před sebou. Nemohu vyjmenovat všechny skvělé pedagogy, ale naše třídní Dvořáková nás zase vedla ke kritickému studiu, učila nás rozpoznávat názorové rozdíly v různých literárních dílech. Tady jsem někde získal pozitivní vztah k filozofii. Ale hlavní motivace asi byly od mého otce. Teprve po jeho smrti jsem se dozvěděl, že chtěl studovat filozofii. Strašně moc. Už udělal přijímačky na brněnskou filozofickou fakultu, ale bylo těsně po válce a jako člena strany ho přesvědčili, aby šel do armády. Uniforma mu moc slušela, ale jeho duch byl příliš nespoutaný, než aby v armádní službě našel smysl svého žití. Při první příležitosti se vrátil do civilu.

Foto 4: Toto je pohled na Obřany z druhé strany. Z kopce mezi Bílovicemi a Obřany. Obřany jsou tam dole. Kousek odsud bylo starověké sídliště. Chodili jsme sem sbírat hliněné střepy pradávných nádob. Některé velmi pěkně zdobené. Měl jsem jich plnou krabici. Kdoví, kam se poděly. Když se dobře podíváte, uvidíte vlevo na předposledním horizontu Petrov, uprostřed Špilberk.

(Pokračování)