Volby 2017/207: O smyslu teorie/2

4. září 2017 | 05.47 |

Ve druhém pokračování se pokusím na základě své dlouholeté zkušenosti a s využitím velmi cenných poznatků, které jsem získal v minulém roce v rámci snažení o využití těch výsledků, které teorie nabízí, v praxi, uvést, kde jsou podle mě příčiny toho, proč (stručně řečeno) praxe teorii ignoruje. Pokud jde o praxi, mám na mysli praxi současných institucí výkonné moci i praxi politického soupeření jednotlivých politických subjektů (včetně opozičních).

Začnu "kritikou do vlastních řad", tedy tím, jak vidím problémy na straně teorie (v oblasti vědecké a výzkumné činnosti):

Metodologické problémy: Podstatná část těch, kteří aktivně působí ve vědě, si neuvědomuje, že součástí předmětu vědeckého bádání či výzkumu je i reflexe (teoretická analýza) problematiky vztahu teorie a praxe v dané oblasti bádání. Výsledkem jejich bádání je tak to, co si nedokáže najít cestu k uplatnění v praxi, protože tato cesta není jednoduchá, a pokud k překonání nejrůznějších překážek nenajdeme oporu v teorii, nic se nepodaří.

Psychologické problémy: Každý, kdo působí v oblasti vědy a výzkumu, musí mít silnou vnitřní motivaci. Bez té nejde v dané oblasti obstát. Do této branže se nechodí za pohodlným výdělkem. Když je však cesta od teorie k praxi složitá, když se badatel dopustí výše uvedeného metodologického pochybení, začne si místo poctivého hledání cesty k praktickému využití svých poznatků, hledat náhražku v podobě subjektivní představy o užitečnosti svého bádání. V lepším případě se stáhne do oblasti velmi specializovaného bádání, které je dostatečně vzdálené praktickému využití, může tak mít dojem, který je částečně i oprávněný, že někdy někdo jeho výsledky nějak využije. Plní více či méně užitečnou funkci, ale opouští prostor, za který věda nese odpovědnost. V horším případě si dělá falešnou představu o tom, v čem je jeho výzkum přínosný, považuje se za nepochopeného a má s tím nejrůznější problémy. V nejhorším případě považuje za kritérium své úspěšnosti "oficiální uznání" a propadá honbě za tituly, kterou nahrazuje minimální (někdy nulový, ale mnohdy i záporný) přínos své práce. Blokuje rozvoj vědy, deformuje vědu, zasluhuje se o to, aby se "mocní" mohli dívat jako na svou služku (a oporu v nejrůznějších rošťárnách), aby v jejich očích byla věda něčím zcela nepotřebným a sterilním.

Problém setrvačného vidění: Nejedná se metodologické pochybení, jako v prvním uvedeném případě, ale o nedostatek tvůrčích schopností příslušného vědeckého pracovníka. (Mohl jsem to i nazvat "problém nedostatku tvůrčích schopností", ale nechtěl jsem provokovat). Základem jakékoli tvůrčí činnosti je totiž schopnost přesahu, schopnost uvidět (interpretovat a pochopit), že "to, co se doposud vždy mělo tak a tak, může být a také je jinak a jak jinak je". Věda klade mimořádně velké požadavky na tuto schopnost. Schopnost prolomit bariéru setrvačného myšlení, přesáhnout stávající horizont poznání, přijít s novým (a také srozumitelně sdělit nové), zahrnout nové do stávajícího systému poznání, v návaznosti na stávající systém poznání a rozšířit tím systém stávajícího poznání. Žijeme v přelomové době a setrvačné vidění je největší překážkou pochopení toho, o co jde. (Mimo jiné – v návaznosti na předcházející bod – je nikoli-setrvačné myšlení z vědy vytlačováno v důsledku předešlého bodu, ale o tom již pojednává následující bod).

Problém organizační: Pokud dojde k výraznějšímu oslabení vztahu mezi teorií a praxi (teorie je "vypuzována" praxí z důvodů, o nich budu hovořit, až se budu zabývat problémy na straně praxe), mají zelenou v oblasti vědy ti, kteří slouží kamuflování reálných problémů, kteří se snadno nechají zlákat k honbě za tituly coby náhražce realistického hodnocení vlastního přínosu, kteří se stávají nositeli slouhovství vůči moci. Ukazuje se, že věda má velmi silnou vnitřní odolnost vůči tomuto tlaku, že vnitřní kritéria vědeckosti, která se vytvářela po tisíciletí a v novověku prošla těžkou zkouškou bojem, aby nakonec na dlouhou dobu převážila, mají i v současné vědě své odhodlané a kvalifikované nositele. Vnější tlak na vědu a neexistence kritérií reálného efektu však vede k posílení pozic těch, kteří jsou jen organizátory vědy, mění je ve správce a nakonec poslušné slouhy (kteří však nepřicházejí o své ambice). To nestačí k tomu, aby vědu jako takovou zahubili, těch, kteří "vědí, co je věda" a brání skutečnou vědu, je dost, stačí to však k tomu, aby byla věda dezorganizována, aby se nedokázala ozvat, aby se ještě více odchýlila od potřeb praxe. A tak mnohdy dochází k záměně skutečné vědecké za její vykazování (ve smyslu Vančurova "Hledáte-li dokonalost v kozelcích, nemám, co bych dodal.") a úniku od reálných problémů (ve smyslu Holzmannova hledání klíčku tam, kde svítí světlo, nikoli tam, kde se ztratil). Výsledkem je mimo jiné i to, že ve vědě přibývá vykazování tzv. vědy v míře, která citelně zabírá prostor pro samotný výkon skutečné vědy. Ruku v ruce s tím jde nárůst subjektivních prvků při posuzování vědy (kolik komu dáme bodů apod.). Ale to bych celkem zbytečně opakoval to, co vynikajícím způsobem už před rokem napsal jeden z nestorů české společenské vědy Vladislav Pavlát, toto a další čtyři navazující pokračování:

http://radimvalencik.pise.cz/4199-r2017-059-m-pavlat-neduhy-soucasne-vedy-1.html

Nepretenduji na úplnost výčtu. Rád uvítám identifikování dalších možných příčin, případně i upřesnění či kritiku těch, které jsem uvedl.

Ilustrativní příklad:

Mohlo by se zdát, že tvrzení o slouhovství vědy je přehnané (i když už Werich říkal, že klasiky má tam dole, kdyby přišel vzdělanec, protože "vzdělanec se rád ohne"). V dnešní době je to snad ještě horší. Akademik Drahoš, za jehož účinkování ve vrcholné funkci české vědy se společenské vědy od potřeb praxe vzdálily, především však nepřinesly nic k plnějšímu poznání současných problémů, a který byl jedním ze slouhů, jejichž rolí je přeměnit vědu ve spoluhráče současné moci kamuflujícího příčiny současných problémů, má tu neomalenost, že kandiduje na to, aby se mohl stát prezidentem naší země.

O to více je potřeba si vážit většiny vědecké či akademické obce, která i v těchto podmínkách uchovává kontinuitu vědy (a pokud jde o její členy, tak nezbytný nadhled a kritické myšlení). Tím spíše, že jí připadne nesmírně významná role při nápravě stavu.

Připomínám, že tématu vztahu teorie a praxe v současné době bude věnován letošní (kulatý) 20. ročník vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání se zaměřením na vztah mezi teorií a praxí v dané oblasti. Předpokládaný termín konání je 23. a 24. listopad.

Ještě před tím se bude konat ve čtvrtek 21. září od 16.00 do 19.00 na VŠFS pracovní seminář k obsahové přípravě dané konference, který je volně přístupný zájemcům z řad odborné veřejnosti, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/4916-k-priprave-20-rocniku-konference-lk.html

(Pokračování zítra)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář