Největší rizika při obraně proti zlu/1

1. srpen 2017 | 16.02 |

S kolegy v našem týmu na VŠFS připravujeme několik článků do odborných periodik, ve kterých chceme prezentovat některé další výsledky bádání v oblasti her typu Titanic. V následující sérii příspěvků se pokusím některé z těchto výsledků, těch, které jsou relevantní z hlediska současnosti, prezentovat. Toto je první, úvodní část:

1. Schneidrův apel

Podnět k následující sérii článků dala poměrně bouřlivá diskuse ve skupině kriticky uvažujících intelektuálů, ke které dal podnět Jan Schneider. Uvedu některé myšlenky, s nimiž do diskuse vstoupil a které hájil (vybírám ty, které platí obecně, mimo kontext zmíněné diskuse):

"Pozor na šíření poplašných zpráv. Při nich vznikají někdy větší škody, než nebezpečím samým!

Pozor na silné řeči - většinou jsou odrazem slabého myšlení, protože se nezdržují domýšlením následků - a ty mohou být zase horší, než nebezpečí, kterému čelíme. Nebylo by to poprvé v dějinách a já opravdu nechci být za většího blba, než je bezpodmínečně nutné!

Chcete, aby se k vám stát choval podle nějakých pravidel? Tak dbejte na jejich dodržování, a nevyzývejte k jejich porušování. Jinak by se mohlo stát, že by mirnichsdirnichs někdo chytil za flígr vás a bez dalšího vyhodil, protože jemu je vše jasné...

Pozor na vynucování poslušnosti, kdekoliv! V izraelské armádě, která bývá zmiňována jako vzor, je pěstována kultura disentních stanovisek! Každý voják je povinen říci, co si myslí, protože může mít pravdu! Vynucená poslušnost může vést dobrým směrem, ale taky do pekel! Svědomí je více než poslušnost!...

Jinými slovy, nevypouštět džina z lahve, protože on se tam nevrátí. Mnozí se v padesátých letech divili, když s nimi bylo zacházeno týmž způsobem, jako oni ještě leckdy nedávno zacházeli s druhými. Co je na tom k nepochopení?...

Nic civilizovaného nevzniká náhle, revolucí, převratem, pučem, násilím.

Civilizace vzniká po malých vrstvách, které musí být po generace kladeny na sebe, navazovat a pasovat - pak je pevná. Ale nikoliv neprůstřelná: jediný výron násilí ji smete, dílo generací.

Zkusili hlasatelé "občanské neposlušnosti" využít všech možností "občanské poslušnosti"? Myslím poslušnost zákonů a všech současných možností! Zkoušeli přimět k poslušnosti zákonů a přísahy své volené zástupce? Separovanými výkřiky, často anonymními? To nic neplatí! Zkoušeli to dlouhodobým tlakem, s využitím všech legálních prostředků? Opakuji, všech? Nikoli jen těch oblíbených, které dohromady nic nestojí?

Zkoušeli místo laciných silných řečí dělat ukrutně těžkou drobnou (masarykovskou!) práci? Organizovat a formulovat projevy občanské nespokojenosti? Překonávat vzájemné rozpory, k dosažení něčeho společného, důležitějšího?...

Společný nepřítel má radost, občanská společnost je naklínovaná a bezbranná. Malé skupinky pořvávají velké pravdy, a radí k násilí, protože je nikdo neposlouchá. Společný nepřítel se chechtá, protože se nespokojená občanská veřejnost brzy dopustí velmi laciných chyb, a bude moci některé jednotlivce vykrákat na výstrahu davu. Malé skupinky se zradikalizují. Společný nepřítel bude otvírat rychlé špunty a slavit, protože s nimi bude moci konečně zatočit, vyhlásí výjimečný stav, a bude. A normální člověk bude cítit, že těchto persekvovaných se zastat nemůže, protože tento boj už není jeho. Revoluční buňky odejdou do ilegality. Společný nepřítel zažije mocenský orgasmus. Konečně bude moci v souladu se zákonem využít všech, doslova všech prostředků, aby společnost prošpikoval svými informačními zdroji...

Míněno na ty, kteří - aniž se vydali touto "malou" cestou - hned volají po "velkých" činech (občanská neposlušnost). Ale ta vede k radikalizaci a tím se strašně oslabuje a ještě svá slabá místa vystavuje. Pro režim to je pak lahůdka takové radikály zpacifikovat, protože to jde většinou dost snadno, oni bývají silní jen v houfu, a nejsou solidární ani trpěliví, a jak se je podaří izolovat, doberou si je jednoho po druhém. Pro moc je ideální, když se opozice zabývá rozdíly mezi sebou..."

J. Schneider upozorňuje na nebezpečí, kterému budeme patrně brzy čelit. Ví, o čem mluví. To, na co upozorňuje je tradiční, znovu a znovu používaný způsob, jak eliminovat odpor, který plodí selhávající moc. Moc sice selhává ve správě věcí veřejných, ale to, na co upozorňuje J. Schneider, zvládá dokonale. Tak jí (té současné degenerující globální moci) nesmíme dát šanci.

Prudký a historicky nevídaný proces majetkové divergence ("bohatnutí bohatých a chudnutí chudých") je faktem. Právě tento proces zvrátil postupné vytváření rovnosti příležitosti pro každého obyvatele planety (rovnosti příležitostí nabývat a uplatňovat lidský kapitál), který byl příznačný pro druhou polovinu minulého století. Tím byl podstatně ztížen přechod ke společnosti, jejíž růst je založeny na rozvoji a uplatňování schopností lidí, tj. ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Setrvačný růst (tj. ten, který je pokračováním současné ekonomiky založené na masové a neproduktivní, či velmi málo produktivní spotřebě, který je mimořádně surovinově náročný a který se svou povahou stále více vzdaluje přirozené integrující potřebě člověka plně a mnohostranně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti) naráží na nepřekonatelné bariéry. Tím jsou rozehrávány hry, kterým je nutno porozumět, pokus chceme projít složitým obdobím s minimálními ztrátami a minimálními riziky přežití.

P. S. Neříkám, že modelování reality prostřednictvím teorie her je jediný možných způsob, jak pochopit, o co jde. Tvrdím však, že je užitečným nástrojem k lepšímu porozumění toho, o co jde. K tomu, jaké možnosti aplikace teorie her nabízí, se ještě vrátím v závěru série.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář