Volby2017/121: Titanic: Model hry a realita/5

7. červen 2017 | 05.56 |

ANALÝZY A KOMENTÁŘE AKTUÁLNĺHO DĚNĺ PŘED ŘĺJNOVÝMI VOLBAMI DO PS Z HLEDISKA VYTVOŘENĺ PŘEDPOKLADŮ PRO SKUTEČNÉ REFORMY

V rámci seriálu o volbách uveřejním postupně na pokračování sérii o tom, jak číst současnou realitu (u nás i ve světě) prostřednictvím zdokonaleného modelu hry typu Titanic.

Model hry Titanic, efektivní nástroj analýzy současné reality – 5. část

Hra s dominantními vyvolenými hráči

Dalším rozšířením modelu, které přispívá k identifikování dalších významných jevů, zpřesněním interpretací a lepšímu pochopení reality, je vymezení statutu dominantních vyvolených hráčů, tj. hráčů, kteří mají dva atributy:

1. Vždy se zachrání, pokud se prosadí nekooperativní strategie.

2. Rozhodují o tom, kteří z vyvolených hráčů se zachrání.

To, jak jejich existence modifikuje hru, si lze nejlépe ukázat na následujícím obrázku:

Tučnými černými lomenými liniemi jsou (podobně jako v předcházejícím případě ve 4. pokračování seriálu) označeny spojnice výplat hráčů, kteří zvolili nekooperativní strategii, a to shora v pořadí netrestání nekooperativních hráčů, mírného trestání, tvrdého trestání a plného trestání.

Hnědá přerušovaná linie spojuje body výplat dominantních hráčů, resp. v našem případě jednoho dominantního hráče při různých počtech nekooperujících hráčů v případě linie:

X – netrestání nekooperujících hráčů

Y – plného trestání nekooperujících hráčů

(pro snazší přečtení toho, o co jde, volíme jen tyto dvě alternativy).

Vidíme, že ve všech přídech má dominantní nekooperující hráč zájem, aby ostatních (nedominantních) nekooperujících hráčů bylo co nejvíce (tj. alespoň další tři), aby byla nekooperativní strategie prosazena s jistotou. Tím se jeho zájem liší od zájmu nedominantních hráčů, kteří mají maximální pravděpodobnost záchrany v případě, kdy nedominantní vyvolení hráči budou 2 či 3. A to zejména v případě netrestání či mírného trestání.

Uvedenou skutečnost lze interpretovat i tak, že čím vyšší je intenzita trestání nekooperujících hráčů, tím spíše může za určitých podmínek nastat situace, kdy budou potenciálně nekooperující hráči "hnáni do houfu" a budou podporovat dominantního nekooperující hráče.

Tím částečně odpovídáme na otázku, na kterou jsme narazili v předcházejícím případě. Ukazuje se, že pokud jde "našemu hráči (rozhodovateli, tj. hráči, z pozice kterého se na hru díváme) o prosazení kooperativní strategie, neplatí, že čím tvrdší je trestání nekooperativních hráčů za nekooperaci, tím je pravděpodobnost prosazení kooperativní strategie vyšší. Jinak řečeno – je nutné volit optimální míru trestání. Její zjištění (formou výpočtu) není jednoduché. Musíme prozkoumat jednotlivé hry, které se hrají při různých počtech nekooperujících hráčů. K této úloze se dostaneme později.

Prezentovaný rozšířený model nabízí velké množství interpretací, resp. porovnání reálných jevů a dějů (toho, jak se lidé chovají) s tím, jaké jsou optimální strategie vyplývající z modelu. Najít případy, kdy model "funguje" při intepretaci reálných situací je ovšem velmi obtížné. Chce to hodně zkušeností a citu, schopnost vnímat realitu z nadhledu (neprojektovat do oblasti úvah o vztahu modelu a reality vlastní předpojatá stanoviska). Je to práce náročná a zdlouhavá. Postupně některé zajímavé interpretace ukážeme.

Nyní zmíníme jen jeden z možných případů. Dejme tomu, že máme jednoho dominantního vyvoleného hráče a jednoho nedominantního hráče, který zvolil nekooperativní strategii. Jeho zájmem je, aby se počet vyvolených hráčů nerozšiřoval. Proto bude mít zájem vylíčit hru jako Souboj klanů, tj. nikoli jako případ, kdy se rozhoduje o tom, zda se prosadí kooperativní strategie či nekooperativní strategie, ale jako hru, ve které se rozhoduje, kdo vyhraje.

Všimněme si, že se tím dostáváme k dalším otázkám. Např. závisí nejen na tom, jaká hra se v realitě hraje, ale i na tom, jak reálnou hru vidí jednotliví hráči, kteří se mohou i mýlit, a to dvojím způsobem:

- Buď nevidí hru, která se hraje.

- Nebo (což je obdobný případ) se domnívají, že se v realitě hraje hra, které se ovšem nehraje (vnáší do reality svoji představu hry a rozhodují se podle toho).

V obou případech se tím modifikuje i reálná hra.

Důležité je všimnout si i toho, že se hráči vzájemně snaží ovlivnit v tom, jak reálnou hru chápat. Lze tím vysvětlit řadu jevů, na které narazila behaviorální ekonomie. K podrobnému rozboru se dostaneme později.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář