Článek Model hry TITANIC a jeho využití/16

Vložit nový komentář

Přihlášení
jméno:heslo:ze serveru:
vaše jméno:
vaše www: http://*
opište kód:

Pozn.: označená pole nejsou povinná. Odkaz na www bude zobrazen pod Vašim komentářem, pokud se jedná o odkaz na blog.

Komentáře k článku: Model hry TITANIC a jeho využití/16

22. 05. 2017 - 11:23

honza: Obávám se, že v běžném životě jsou dominantní hráči zejména v politických stranách, v top managementu firem a na dalších místech, kde často nedělají pro obyvatelstvo nic moc pozitivního.

23. 05. 2017 - 05:44

ondrey: Doplňující poznámka k Model hry Titanic, efektivní nástroj analýzy současné reality – 5. část
Hra s dominantními vyvolenými hráči
Jakmile ve hře v normálním tvaru vystupují více než dva hráči, nastávají komplikace. V zásadě v každé hře o více než dvou hráčích alespoň dva z nich nemají protichůdná stanoviska vzhledem k některé dvojici konečných výsledků, takže je v takových hrách typu Titanic potenciálně možná kooperace. Je-li taková kooperace buď pravidly hry zakázána, nebo prostě nemůže nastat vzhledem k nemožnosti výměny informací mezi hráči před spuštěním her typu Titanic, pak hra spadá do kategorie tzv. nekooperativních her. Lze říci, že výsledkem obecné teorie nekooperativních her je poznatek, že v nich existují alespoň simultánní skupiny strategií, každá patřící jednomu z hráčů (tzv. rovnovážné vektory strategií či zmínění dominantní vyvolenení hráči podle mě, dominantně vylolení hráči hrají pouze podle rovnovážných vektorů strategií,jinak by o svoji dominanci přišli), které představují jakési stabilní situace ve hře, ale jež zdaleka nemají tolik strategicky výhodných vlastností jako optimální strategie z předcházejících případů kooperativního chování hráčů. Složitější situace vznikne, když kooperace mezi hráči může skutečně nastat. Snadným zobecněním předcházejícího modelu her typu Titanic můžeme ukázat, co se bude dít, pokud kooperující hráči zavedou "trestání" nekooperujících hráčů, které spočívá v tom, že se pravděpodobnost na záchranu nekooperujících hráčů sníží. Jde o tzv. hry kooperativní. Tyto hry se studují z celé řady hledisek. Nejstarší přístup k této problematice pochází opět od zakladatele teorie her Johna von Neumanna, který vyšel z předpokladu, že každý z hráčů může neomezeně vstupovat do kterékoli koalice a že je mezi hráči možná neomezená kompenzace. Názorně řečeno, hráči, pro něž je výhodná určitá koalice, mohou přimět toho hráče, pro kterého je apriori nevýhodná, úplatou (kompenzací) k tomu, aby se k nim přidal. Vidíme, že s tím, jak roste trest (snížení pravděpodobnosti, že se nekooperující hráč zachrání při prosazení kooperativní strategie), se dostávají všechny výplaty nekooperujícího hráče postupně pod hranici výplat kooperujících hráčů v případě, když se prosadí kooperativní strategie.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4546-model-hry-titanic-a-jeho-vyuziti-4.html
John von Neumann dospěl při řešení problému kooperativních her za uvedených předpokladů k výsledku, že vždy existují v takové hře stabilní situace, které nyní však nejsou popsány vektory strategií, nýbrž soustavou vzájemných úplat mezi hráči vstupujícími do koalic pro ně výhodných.
V dalších letech po vydání Game theory and Economic Behaviour byla v literatuře věnována velká pozornost kooperativním hrám, v nichž buď vůbec není možná vzájemná kompenzace, nebo v nichž hráči mají jenom omezený výběr při vstupu do koalic, takže ne všechny koalice jsou přípustné. Vyšetřování takových her vede k charakterizování stabilních situací, v nichž pojem stability lze naznačit zhruba slovy: Jednají-li ve hře všichni hráči racionálně, pak. vznikne stabilní situace a žádný z hráčů si nemůže polepšit tím, že se od stabilní situace odchýlí. A zde jsme dnes skončili s naší úvahou u Johna Nashe.