Ve Františkánské zahradě. Vzpomínka na Emila

24. březen 2017 | 07.00 |

Do Františkánské zahrady, která je přímo v centru Prahy, jsem chodíval často se svým synem, když mu byly 3 až 4 roky. Bylo tam dobře vybavené dětské hřiště, zdroj pitné vody a hlavně jsem se zde co chvíli potkal s nějakým známým.

Na tom se nic nezměnilo dodnes. Jen to dětské hřiště je ještě lépe vybaveno. Když jsem zde byl nedávno s vnoučkem, zase jsem potkal známého, kterého jsem asi deset let neviděl. Zrovna jsem fotil poupě magnólie. "Objeví se na tvém blogu?", zeptal se mě.

Vzpomněl jsem si na jednu příhodu starou asi 35 let. Čas běží hrozně rychle. Hlídal jsem syna, který si zrovna hrál s nějakou dívkou téhož věku, kterou tam přivedla její babička. Povídal jsem si s ní a náhodou šel kolem Emil. Přidal se do rozhovoru s námi. Asi jsme řešili nějaké zajímavé téma, protože jsme si ani nevšimli, že můj syn s holčičkou odešli o kus dál. Šel jsem pro ně. Emil pokračoval s paní v hovoru. Krátce po té, co jsem obě děti přivedl, si mě vzal kousek stranou a povídá mně: "Ničemu se nediv. Paní jsem řekl, že tvá žena emigrovala na Západ. Tak ahoj." A odešel.

Chvíli jsem doufal, že si jen dělá legaci, když mně babička holčičky povídá: "Dá to hodně práce, takové malé dítě..."

"To víte..." – snažil jsem se reagovat neutrálně.

"...zvláště když je člověk na všechno sám...", pokračovala paní v sondáži.

Uniknout se už nedalo, a tak jsem hru přijal: "Není to jednoduché...", potvrdil jsem.

Paní to asi stačilo, protože řekla rozhněvaně: "Řeknu vám, když uteče otec, je to tragédie. Ale matka?! To je zločin!!! To neměla kouska citu v těle?"

"To víte, byla mladá, zakoukala se, lákal ji svět...", nemohl jsem se už vyhnout fabulaci a v duchu se omlouval své milující a milované ženě.

"Jen ji neomlouvejte!", odsoudila neexistující nešťastnici paní a současně s tím vyjevila pravý důvod svého zájmu. Ukázala mě foto své dcery, postěžovala si, že také zůstala sama, a vnutila mně jejich adresu. Žijí ve velkém bytě kousek zde v centru Prahy, mají naspořeno...

Nevím, co všechno jsem už slíbil. Přemítal jsem, co Emilovi provedu, až ho znovu potkám, jaká bodná či sečná zranění mu způsobím.

Potkal jsem se s ním asi za týden. Hned se ptal, zda už je ruka v rukávu. Nezmohl jsem se na víc, než že jsem mu dopověděl pokračování toho, co se ve Františkánské zahradě odehrálo.

S Emilem se už nepotkám. Umřel před dvěma roky a jeho žertíky mně chybí. Toto byl jeden z mnoha.

Foto 1: Nad Františkánskou zahradou se vznáší nádherný chrám Panny Marie Sněžné, ve kterém kázal Jan Želivský:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Panny_Marie_Sn%C4%9B%C5%BEn%C3%A9_(Praha)

Foto 2: Měl jsem štěstí a potkal se s magnólií přímo v rozpuku. Dnes už asi zrovna začíná kvést.

Foto 3: A toto poupě má ještě klobouček

Foto 4: Záhon vřesu Erika. Krásný po celou zimu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář