Z domácího vězení/17: Svoboda (v rádiu)

11. březen 2017 | 07.00 |

V pondělí 6. března dopoledně jsem pokračoval v úvahách na téma toho, co je skutečná věda (viz dnešní pokračování) a pak napsal další článek o významu emancipace středounijního prostoru, tentokrát z hlediska budoucnosti Ukrajiny, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/4319-emancipace-stredounijniho-prostoru-a-ukrajina.html

Vpodvečer jsem měl několik návštěv a pak mě čekal téměř dvouhodinový rozhovor s Vladimírem Kapalem ve Svobodném rádiu (19.00 až 21.00). Zde je celý záznam:

https://www.youtube.com/watch?v=9SZJu_idXFs&index=3&list=PLi6d1lxErOCygnoJHb50l0meIVC5CfvJW

Myslím, že to bylo pro posluchače zajímavé. Nejvíce pozornosti jsme věnovali problému NEVOLITELNOSTI VŠECH POLITICKÝCH STRAN. Připomenu, co mám na mysli. Všichni cítíme, že problémy narůstají rychleji, než se řeší. Současně s tím narůstají i rizika budoucího vývoje. A všechny politické strany, zdůrazňuji všechny (!) jdou do voleb, aniž by projevily alespoň trochu snahy sdělit svým potenciálním voličům, v čem spatřují příčiny současných problémů a jakou cestu či způsob jejich řešení navrhují.

Zde jsou mé úvahy o tom, co je skutečná věda:

K druhému: Nalezení elementárního

Vzpomínka: Když jsem v letech 1972-1977 studoval na Oděské státní univerzitě matematiku, byla Oděsa nejveselejší město na světě. Jako hrdí matematici jsme měli v aule nad tabulí napsáno: "Naše matematika je ta nejvyšší". Fyzici, kteří měli samostatnou fakultu, nás převezli. V den své fakulty pověsili nad vstup do ní nápis: "Naše fyzika je ta nejelementárnější."

Pokud chceme vyvinout původní matematické nástroje popisu kterékoli oblasti reality, má naprosto zásadní význam najít v dané oblasti to nejjednodušší, elementární, to, co je limitně jednoduché. To je totiž to nejnáročnější.

Trvalo více než dva tisíce let, od doby, kdy bylo známo, že dění ve fyzikálním světě kolem nás bude možno popsat jazykem matematiky, než se to podařilo, tj. než vznikla fyzika jako věda. Od Aristotela k Newtonovi.

A přitom to bylo tak jednoduché. Dospět k abstrakci rovnoměrného přímočarého pohybu jako pohybu, kdy na těleso nepůsobí žádná síla.

Lidské myšlení se této abstrakci bránilo. Sám velký Aristoteles už byl hodně blízko. Položil si otázku, mohlo by se bez cizí pomoci těleso pohybovat rovnoměrně a přímočaře? Ano, odpověděl, ale to by se muselo pohybovat v "ničem". Ale to nemůže, protože "nic" jako takové ze samotné podstaty pojmu nemůže existovat.

A tak se muselo čekat až na Galilea, resp. jeho žáky Balileiho a Bucelliho, kteří k němu přišli s nápadem vzít za základ fyziky rovnoměrný přímočarý pohyb. Sám Galilei se s myšlenou toho, co známe, jako "Galileův princip setrvačnosti" nikdy nesmířil. Pro něj byl elementární pohyb po kružnici. Jedním z důvodů bylo, že pořád vidíme, co se děje. Těleso nám nezmizí v nekonečnu. Ani si přitom neuvědomil, že pohyb po kružnici se sestává z rovnoměrného přímočarého pohybu a volného pádu, tj. že to rozhodně nemůže být případ toho limitně nejjednoduššího.

Newton již myšlenku rovnoměrného přímočarého pohybu jako výsledku toho, že na těleso nepůsobí žádná síla, přijímá jako samozřejmost. Je to podle něj první zákon fyziky. A co když na těleso působí síla? Tak se pohybuje rovnoměrně zrychleným pohybem, kdy zrychlení je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa. Druhý zákon. A když na sebe tělesa působí navzájem? Také nejjednodušší řešení – platí plná symetrie. Vyměňují si stejné, ale opačně orientované hmotné impulsy. Třetí zákon. A máme celou Newtonovu fyziku. Stačilo jen najít to elementární, to dobře skryté limitně nejjednodušší. Pak se prostřednictvím rozšiřování základního modelu (pokud máme dostatečně silný matematický aparát) dostaneme k popisu prakticky čehokoli.

Poděkování:To, co píšu, vypadá velmi jednoduše. Ale historické reálie jsou výsledkem obrovské dřiny, kterou vykonal PhDr. Zdeněk Pokorný - filosof, historik vědy a předseda (i neúnavný organizátor) filosofické sekce Skeptiků, tzv. Pátečníků. Zemřel po tragické nehodě v roce 2013.

Mimo jiné. Další obrovský krok ve fyzice, tj. přechod od Newtonovy fyziky k Einsteinově, měl rovněž podobu nalezení elementárního, toho limitně nejjednoduššího. Stačilo si jen uvědomit, že pokud popisujeme jeden a tentýž jev v různých soustavách souřadnic, máme dvě možnosti. Buď budeme předpokládat, že k synchronizaci obou soustav dochází okamžitě, tj. že pozorovatel disponuje informací, která se mezi příslušnými soustavami šíří nekonečně rychle (pak vystačíme s Newtonovou fyzikou a lineárními transformacemi popisu událostí v různých soustavách), nebo je rychlost pohybu čehokoli (a tudíž i informací konečná). Pak máme Einsteinovu fyziku, resp. speciální teorii relativity a místo lineárních transformací musíme vzít Lorenzovy, v nichž figuruje maximální rychlost. Jak prosté.

Z toho vyplývá doporučení (pro ty, kteří chtějí dělat vědu):

1. Mějte neustále před očima zkušenost, kterou prošla fyzika při svém vzniku a při slavném překonání původního Newtonova modelu. Je to příběh fascinující a odehrává se znovu a znovu pokaždé, když věda dělá větší či menší krok, který je spojen s efektivním využitím matematiky.

2. Poučte se z historie nalezení toho limitně nejjednoduššího, elementárního v té oblasti, kterou se zabýváte. Bez dobré znalosti dějin daného oboru (jak v daném oboru došlo ke "kontaktu matematiky s realitou" prostřednictvím elementárního modelu) nikdy nepochopíte, o co v dané vědě jde. Pro ekonoma to může být např. slavný příběh Clarkových schémat rozdělování, Fisherova vyjádření úroku, převedení otázky distribuce přebytku do podoby (S, d) Nashova vyjednávacího problému apod. Zde všude bylo mimořádně významné najít to nejjednodušší (otázkou je, nakolik se to v uvedených případech podařilo) a přesně vymezit předpoklady, za kterých koresponduje model postihující to limitně nejjednodušší, s realitou.

3. Nenahrazujte "silou techniky" slabost ducha. Bez pochopení toho, o co v dané oblasti jde, a co je tím limitně nejjednodušším, rychle zabloudíte. I ty nejsofistikovanější modely nebudou mít žádnou vypovídací schopnost. Chce to pokoru vůči realitě. Ta je zlomyslná a umí to nejjednodušší, to, co je "klíčem k rozklíčování reality", "šifrou k dešifrování reality" dobře schovat. Jakmile však to nejjednodušší odhalíte, začnou se před vámi objevovat nové horizonty a vy z pozice nového uvidíte, že jste posunuli vědu výš. (To ještě pochopitelně neznamená, že vám hned budou všichni tleskat, socializace přesahu v oblasti vědy, tj. společenské uznání toho, co se vám podařilo, je zase úplně jiný příběh.)

Teď už jsem ze sebe vymačkal vše z oblasti racionálního uvažovaní a jdu se zase trochu projít. Ve vzpomínkách na to, kde jsem byl vloni touto dobou.

(Pokračování)

Několik dosud nepublikovaných foto z cesty k pramenům Rokytky:

Foto 1: Krásný les. Z lišejníků.

Foto 2: Nemám sprejery rád, ale budiž. Posprejovat však krásnou skálu je zločin.

Foto 3: Pramen Rokytky se rychle blíží.

Foto 4: Půvab horního toku Rokytky. Už jsem asi jen dva kilometry od pramene.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář