Z domácího vězení/11: Rozloučení s nemocnicí

5. březen 2017 | 07.00 |

Sotva odešla Lea, dorazil Pavel Čírtek. Přinesl tři bomby. Kalorické. Sachrdort, likérovou špíčku a nějaký řez plný máslového krému. Strčil mně to všechno pod nos. Když se mně to nepodařilo udat svému okolí, rezignoval jsem jako při výslechu v mučítně. Tam se taky vyplatí, co nejdříve se přiznat. Než bych se trápil a nakonec to s mučivými výčitkami svědomí stejně sežral, sežral jsem to hned.

Během hodování, při kterém jsem měl nečisté svědomí, jsem od Pavla opět vyslechl poučné úvahy o konečnosti lidského bytí, o tom, že zdánlivé zlepšení bývá předzvěstí neodvratně se blížícího konce, o tom, že nejlépe by bylo trávit čas, který mně zbývá a který již není tak dlouhý, ke zpytování svědomí. Předčil katolickou trojici, která se mně pokoušela povzbudit v Motole. Když náhodně procházející sestry zaslechly jeho kázání, zavíraly pokoj, aby se pod vlivem těchto řečí pacientům v několika okolních pokojích nepřitížilo.

Pavel je hodný člověk a ví, jak koho povzbudit. Parťák. Cestou ke mně se ještě stavil u kolegy Adolfa Vodrážky, který je na tom hůř. K jeho povzbuzení zvolil trochu jinou formu. S Pavlem jsme pak ještě probrali stav českého zdravotnictví v kontextu globálních problémů. A také to, jak těžké je studenty učit, ale i jak je to těžké, když je člověk nějakou dobu bez studentů. Kantořina je návyková.

Ve středu 1. března jsem si přivstal, abych dohnal některé resty.

Už jsem si mohl sednout za stůl a psát články. Na konferenci do Bulharska, reakci na připomínky oponentů, další číslo svého časopisu Marathon. Zkrátka práce víc než dost. V tu chvíli se ještě před vizitou objevil lékař, který mě operoval.

"Tak, kdy chcete domů", zeptal se mě s úsměvem.

"Je tady moc krásně", odpověděl jsem, "ale co nejdříve".

Domluvili jsme se na třetí hodinu, abych se po obědě prospěl a sestry mohly v klidu vyřídit všechny formality. O dva dny dříve, než podle plánu. Vyplatí se být hodný pacient. A také tím bylo definitivně potvrzeno, že operace dopadlo dobře.

S chutí jsem udělal dost velký kus práce, poobědval, trochu si zdřímnul, ale už o půl druhé mě vzbudila sestra s tím, že ke mně mají velkou prosbu. Mají prý na příjmu naléhavý případ, zda bych tu chvíli do propuštění nepřečkal v křesle na chodbě. Samozřejmě. Je to pěkný pocit být blízko svobodě, tedy vězení, byť i jen domácímu, a ještě třeba někomu pomoci. Přišla za mnou i sympatická rehabilitační poradkyně, aby se rozloučila.  Ještě jsem stačil poděkovat svému doktorovi, je to především jeho zásluha, a všem ostatním sestrám, rozloučit se se spolutrpícím na pokoji. Pak hurá domů!

Hned po příjezdu domů jsem zavolal Pavlovi.

"Kde jsi?", zněla jeho první otázka.

"Doma. Vyhodili mě z nemocnice", objasňuji mu situaci. "Prý si tam nemohou dovolit pacienty, za kterými chodí návštěvy, jaká byla ta tvoje. Zabíjet lidi žrádlem, aby se zhroutili pod vahou vlastního těla, demoralizovat personál, který po té, co vyslechl tvé povídání, chce vstoupit do řádu a přejít ke konkurenci k Boromějkám, je neúnosné. Několik pacientů ze sousedního pokoje, kteří útržky kázání zaslechli přes zeď, muselo být dočasně přemístěno do nedalekých Kateřinek na psychiatrii."

Domluvili jsme se, že se sejdeme v sobotu a budeme pokračovat v inteligentních rozhovorech.

Doma předstírali všichni radost, že jsem jim snad i uvěřil. Nevím, co je na tom radostného mít vzteklého bručouna, který se o sebe nedokáže postarat, na krku.

Na noze mně zůstala jen náplast. I ta půjde za chvíli pryč. Tak se to prý dnes dělá. Co nejvíce pohybu. I kotníkem mohu pohybovat. Do prahu bolesti. Tak jo.

(Pokračování)

A abych si zpříjemnil život v domácím vězení, připomenu si ještě pár dojmů z doby, kdy jsem, vlastně ještě před pár týdny, v lednu, běhal po skalách jako kamzík:

Foto 1: Tam, přes ty hory jsem přešel docela nedávno. První týden v lednu letošního roku. Všimněte si zavlažovacího kanálu.

Foto 2: Tak. Přímo tuto stěnu musím zdolat. Ještě netuším kudy. Ale cesta je značena. Bude to vzrůšo!

Foto 3: Značek ve Španělsku přibývá. Jsou dobře čitelné. Půjdu doleva, tam je sedlo.

Foto 4: Odměna za námahu. Pohled ze sedla do puerty řeky Segury v okolí městečka Orihuela. V dálce je vidět i moře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář