Z domácího vězení/10: Fungující multi-kulti ve VFN

4. březen 2017 | 07.00 |

Druhý den v nemocnici. Úterý 28. února. Předpoklad – propuštění ve čtvrtek či v pátek. To není nejhorší. Péče vzorná v rámci možností. Část sestřiček je patrně z Ukrajiny. Jeden z pomocníků patrně z arabské země. Ale všichni fajn. Tady multi-kulti funguje. Asi stačí, když chce někdo pomáhat lidem a vidí v tom smysl.

Mladé zdravušky, jak jsem zaslechl, jsou poučovány: "Stane se, že někdo starší a ve špatném stavu odmítá dva tři dny potravu, ztrácí aktivity. To se ještě nemusíte děsit. Když uvidí, že se snažíte a že máte dobrou náladu, zpravidla se to zlepší a znovu začne mít chuť k životu."

Naštěstí to není můj případ. Já chuť k životu má, mám i dobrou náladu a bolesti rychle mizí. Rentgenové vyšetření ukázalo, že operace proběhla v pořádku. Díky, pane doktore. A pan doktor to bere jako samozřejmost. Proč by se neměla povést?

"Co bolesti?" – ptá se mě sestra.

"Pohoda",

0pt;font-family:"Times New Roman","serif""> odpovídám a na požadavek zařadit pocit bolesti do 10 bodové stupnice (10 nejvyšší) dávám 2. Je to trochu dáno i tím, že mně dávají anestetika v infuzi. Pochválil jsem injekci, kterou mi dali včera na noc:

"Ještě třikrát takovou a až budu fit, začnu vykrádat lékárny." Už jsem žádnou nedostal, ale ani nepotřeboval. Infuse proti bolesti jsou prý nutné, protože by se bolest mohla rozjet a pak by se těžko zastavovala. S žádným nástupem bolesti jsem se už nesetkal.

A tak nejdramatičtějším zážitkem bylo, zda začnu chodit o berlích dříve, než bude akutní stolice. Chodil jsem s povolením rehabilitační specialistky už v 10 hodin a tak vše bylo bez problémů.

Na pokoj jsem dostal parťáka. Až z Broumovských skal. Byl jsem tam jednou a moc se mi tam líbilo. Šéfuje 30 ženám v provozu, kde se dělá kusová vysoce specializovaná práce z technických tkanin. Umíme to. Rybaří. Prý chytil i sedmnáctikilového kapra v Rozkoši, ale pustil ho. Tak staří prý se už nedají jíst. Dalším jeho koníčkem je oprava Zetoru 40 z roku 1964. Kousek po kousku a brzy bude jezdit.

Budou mu tahat z nohy železo, které mu tam dali před 10 léty, když měl komplikovanou zlomeninu. Tehdy se nepočítalo, že mu je budou muset někdy vyndat. Nyní mu to lékaři doporučili vzhledem k určitým zdravotním komplikacím. Půjde to? Je optimistický. Asi se bojím víc než ona. Po pár hodinách se v pohodě vrací na pokoj s tím, že to šlo lépe, než se lékař domníval.

Odpoledne znovu rehabilitační poradkyně. Honí mě jako nadmutou kozu. Bojím se, abych nedostal křeč do namáhané zdravé nohy.

A dostávám návštěvu. Lea. Kolegyně z branže z konkurenční univerzity. Poznali jsme se v Kazachstánu a Pavlodaru před pár lety. Zatímco ostatní chodili do hospody (jsou tam a dobré), my si tehdy užívali zimní přírody kolem řeky Irtyš. A našli jsme i společná odborná témata. Výsledkem je i jeden společný impaktovaný článek, možná přibudou další. Rozumíme si a jsme opravdoví kamarádi. Šla poblíž, dozvěděla se, co se stalo, a přišla se na mě podívat. Potěšilo mě to. Za chvíli dorazila i manželka. Znají se, takže žádný problém. Mám dojem, že ženy mají instinkt, který jim umožňuje rozlišit, odkud hrozí nebezpečí a odkud ne. A navíc je spojuje to, když je potřeba se o mužského postarat. Mají to nějak v genech.

(Pokračování)

A abych si zpříjemnil život v domácím vězení, připomenu si ještě pár dojmů z doby, kdy jsem, vlastně ještě před pár týdny, v lednu, běhal po skalách jako kamzík:

Foto 1: Portál kláštera v Orihuele (jižní Španělsko). Impozantní. A vidíte ty krpály nad ním? Tak tam jsem první lednový týden běhal.

Foto 2: Další pohled na kouzelné hory nad Orihuelou. V zapadajícím slunci. Z každé ulice je takový krásný výhled.

Foto 3: Horní část kláštera v plné kráse.

Foto 4: A ještě jedno fascinující foto. U kříže jsem nebyl. Byl jsem asi o 10 km dál, kde jsou hory ještě strmější a ještě vyšší, viz včerejší díl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář