Z domácího vězení/8: Teta Kateřina je muž

2. březen 2017 | 07.00 |

Předcházející díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4283-z-domaciho-vezeni-3-pekelne-cekani-na-ortel.html

První díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4280-z-domaciho-vezeni-1-pad.html

V sobotu 25. března jsem dopsal další díl tohoto seriálu. Mezitím přišly dva ohlasy, které mě zvlášť pobavily:

k-k.:"Opravdu nejsi troškař, Radime a co děláš, děláš důkladně. Včetně zlomenin. Je mi tě moc líto - ale musím přiznat, že se při líčení tvé kotníkové anabáze musím smát. Přeju rychlé a bezproblémové uzdravení!"

0001pt;line-height: normal">Vladimír Ledl:"Radime, přeji brzké uzdravení. Jen podotýkám, že i s nohou v gypsu se dá chodit. Většinou při takovémto úrazu propůjčují berle a s nimi se dá pohybovat a nemusíš na zlomenou nohu došlapovat. Důrazně ale upozorňuji na chůzi po schodech, ani ne tak nahoru, jako po schodech dolů. Také jsem utrpěl úraz a zasádrovali mně kotník až do půli lýtka. Nezapomenutelný zážitek nastal, když pro mne přijela sanitka a že mě odveze na přesádrování, nebo dokonce již na odstranění sádry. Protože bydlíme v patře, tak jsem si dal berle pod paže a z bytu jsem za dozoru sanitáka vyrazil. Berle jsem pevně držel pod pažemi a opřel jsem obě na nejbližší nižší schod, pod nímž bylo dalších devět schodů. Netuše nic zlého jsem vykročil a snažil jsem se došlápnout na v pořadí další schod. Jaké bylo mé překvapení, když se mně nepodařilo díky berlám došlápnout a já jsem letěl přes devět schodů, až jsem skončil vleže na odpočivadle. Podíval jsem se na saniťáka a zpozoroval jsem, jak mu cukají koutky rtů. Pro mne to taková zábava nebyla ale on touto šou bavil sestřičky v nemocnici. Proto při chůzi ze schodů se musí vzít berle do jedné ruky , druhou se přidržovat zábradlí a pomalu po jednom schodu slézat. Pamatuj, dobra rada nad zlato."

Nevím, co je na tom pravdy, ale horor to je. Můj pád byl mnohem méně nebezpečný a stačilo to. Ale i tak se to čte dobře. Cizí neštěstí vždy člověka potěší.

Odpoledne přišel na návštěvu Tomáš Teplík projednat program dovolené v Istrii. Od toho jsme se dostali k úvahám o emancipaci zemí Stření Evropy, pro kterou je – jak jsme se shodli – nejvyšší čas vzhledem k selhávání Západní Evropy, které asi v nejbližší době nikdo nezastaví a která nás vystaví (jako naši "istrijskou oblast") řadě rizik. Tomáš je výborný znalec historie, což mně umožnilo udělat si konkrétnější představu o specificích některých podoblastí inkriminovaného prostoru.

Mezi tím dorazil student, který potřeboval podepsat žádost o individuální téma diplomové práce. Stačili jsme spolu ještě probrat zadání práce, zdrojovou literaturu a taktiku jejího zpracování. Vypadal inteligentně, tak doufám, že téma zvládne.

O něco později dorazil Pavel Čírtek. Ocenil tento seriál, ale chybí mu v něm to hlavní, jak mě poučil s horlivostí tety Kateřiny:

"Tváří v tvář smrti musíš popis událostí obohatit o existenciální rozměr. Popsat, jak těžce se loučíš s krásami tohoto světa, se vším co je ti milé a kdo je ti milý. Čtenář musí tu a tam uronit slzu. Musíš vylíčit, jak ti v těžkých chvílích proběhne v mysli celý tvůj hříšný život a jak těžce se ti bude tento svět opouštět."

Manželka připravila tři ze čtyř chodů večeře. Vynikající dršťkovku, plněné papriky s rajskou omáčkou, krůtí sekanou se zeleninovým salátem. Na mě připadl čtvrtý chod – pivo a istrijská vínovice s vylouhovanou routou. Opojen kulinárním zážitkem mě Pavel požádal o přátelskou službu:

"Nezapomeň na mě v posledních chvílích tvého života, které se rychle blíží, a v posledním tažení vyslov ochabujícími ústy přání, abych se po tvé smrti ujal tvé manželky Hanky."

Sdělil jsem mu, že toto přání mohu klidně vyslovit už nyní a že pak už bude pozdě, protože pokud něco zvojtí anesteziolog, nebudu mít k vyslovení svého přání příležitost.

Ještě pár vzpomínkových foto z doby svobody, budu si jimi zpříjemňovat vězeňské utrpení:

Z následujích foto se čtenář dozví, proč tak rád jezdím do Karlových Var, resp. co mě tam vždy potěší, kromě studentů, kteří se učí celkem poctivě.

Tento snímek hotelu Imperiál s pozadím Krušných hor není tak snadné získat. Do Karlových Varů je nutné sjíždět po úzké silničce vedou z obočky k letišti.

Měl jsem štěstí na krásný zimné den. Pěkná vzpomínka.

Pohled z okna našeho studijního střediska. To se to přednáší, když jen letmým pohledem ven může člověk relaxovat a nechat se inspirovat k většímu výkonu.Ale i pohled do nitra učebny je inspirující, docela pěkné dívky.

Ze zpáteční cesty k autu.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář