Z domácího vězení/6: Experimentálně vyvráceno

28. únor 2017 | 07.00 |

Předcházející díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4282-z-domaciho-vezeni-2-meresjev-na-kolobezce.html

První díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4280-z-domaciho-vezeni-1-pad.html

Ještě před konáním semináře o Zlatém řezu za mnou přišla moje asistentka Barborka. Byla to druhá návštěva v mém domácím vězení. Jednak potřebovala nějaké podpisy a jednak jsem jí musel předat neschopenku. Poprvé v životě! Nikdy před tím jsem neschopenku neměl.

Večer přišel vnouček a zeptal se, zda zase dostanu injekci. Ujistil jsem ho, že ano, a dodal:

"Experimentálně ověříme, zda to platí."

Byl jsem si skoro jist, že mně ve svých necelých pěti létech nemůže rozumět. Slovo "experimentální" je dost silné kafe a navíc jsem záměrně neuvedl kontext. Byl jsem připraven smysl otázky konkretizovat. Nebylo třeba. Vnouček reagoval otázkou:

"Myslíš ten ohňostroj za odměnu, že nebudeš křičet?"

Stačilo jen potvrdit, že právě to jsem měl na mysli.

To už přišel syn, vzal injekci a blížil se ke mně. Vnouček nevěděl, kam se má dívat dřív. Zda z okna, kde očekával ohňostroj, nebo na mé břicho, ke kterému se s fatální neodvratností vpichu blížila jehla. Nakonec to vyřešil šalamounsky:

"Babičko, dívej se z okna", zavelel a sám se soustředil na pozorování exekuce. Ještě před ní na mě zavolal:

"Dědečku, nedívej se!" Abych nezakřičel, k čemuž, jak se obával, mohlo dojít.

Opět jsem projevil statečnost, jenže tentokrát žádná odměna v podobě ohňostroje. Vnouček byl evidentně zklamán. Vysvětlil jsem mu, že včera to byla skutečně jen náhoda, že dostat injekci a být v pohodě není zas takový výkon, který by měl být oslavován.

"Až budeš větší, taky s injekcí nebudeš mít žádný problém", povzbudil jsem ho.

Spát jsem šel poprvé bez prášku. Bylo zajímavé, jak rychle se svaly nezbytné pro pohyb se sádrou posilují a jak se začínám s větší jistotou pohybovat v novém světě. Hlavní bylo, že přestala palčivá bolest od úponů pod kolenem, když jsem zvedal zasádrovanou nohu.

Nikdy však nechval noc před ránem! Asi ve dvě hodiny v noci jsem se probudil a svědilo mě lýtko. Strašně. Není to bolest, ale vydržet se to taky nedá. Nezbylo než vstát a pokusit se situaci řešit. Viděl jsem košík s klubíčky. Vydal jsem se k němu v očekávání, že tam najdu pletací jehlici. Nebyla tam, a nebyla ani v druhém košíku.

Vydal jsem se k příborníku. Tam jsem objevil dřevěné hůlky určené k pojídání čínské kuchyně. Nebudou příliš tlusté? Ne. Pomalým rotačním pohybem jsem jednu z nich zasunul až dvacet centimetrů a podrbal se. Ta úleva! Pro jistotu jsem si vzal prášek a brzo usnul.

Čtvrtek 23. února byl první den, kdy jsem nemusel na žádné vyšetření. Tak jsem se rozhodl, že s malým zpožděním začnu psát tento seriál. Pro sebe. Ale jak se zdá, zaujal i další, kteří se mi svěřují s podobnými zážitky. Člověk se skutečně na čas ocitne ve zcela novém světě, na který si musí zvyknout, ve kterém se musí naučit pohybovat, a to nejen ve fyzickém smyslu. Může to být i dobrá průprava na dobu, když člověku začnou skutečné a nezvratné problémy s tím, jak se o sebe postarat. A taky si člověk uvědomí, jak strašně je důležité nebýt v takové situaci sám.

Když už jsem u toho, tak jsem si tímto připomněl ještě jeden důležitý moment z návštěvy mé asistentky Barborky. Mám kolegu, který je na tom v současné době hůř než já. Moc hodný a pracovitý člověk. Adolf Vodrážka.

"Kdybyste věděli", stěžoval si jednou po státnicích, kde jsme spolu byli v komisi, "co já už se svým jménem prožil za trable!"

"Co jméno, ale to příjmení!", reagoval s narážkou na právě intenzivně medializovaného "příjmenovce" Vodrážky, tehdy místopředsedy ODS a shodou okolnosti i našeho studenta.

Kolega Vodrážka měl dlouhá léta trable s nohou a nakonec se problém musel řešit amputací. Nezvyklý na novou situaci pak ještě spadl a zlomil si žebra. Při nadváze a s cukrovkou hodně nepříjemné.

Rozhodl jsem se, že mu zatelefonuji a povzbudím ho. Poprosil jsem proto Barborku, aby sehnala jeho mobil, ale ještě před tím vysondovala (přes jeho asistentku, každý jsme na jiné katedře), zda je vhodné, abych ho kontaktoval. Dostal jsem číslo i souhlas.

Vyťukal jsem kolegu Vodrážku na mobilu a s napětím čekal. Nic. Položil jsem v obavách mobil. Neuplynuly ani tři minuty a kolega Vodrážka volal. Spadl mně kámen ze srdce. Už jsem se bál... Představil jsem se a sdělil mu důvod svého volání. Evidentně ho to potěšilo. Tedy ne má zlomená noha, ale že jsem si na něj vzpomněl. Zvlášť velkou radost jsem měl z jeho veselého a optimistického hlasu. Zrovna na lůžku v rehabilitačním zařízení, kde se nachází, studoval bakalářské práce a chystal se psát posudky. Řekli jsme si, že si budeme vzájemně volat. Vždy, když nám bude dobře. Abychom se potěšili a odehnali chmury.

(Pokračování)

Ještě pár vzpomínkových foto z doby svobody, budu si jimi zpříjemňovat vězeňské utrpení:

Následující foto jsou z výletu na Vyšehrad. Taková krása kousek ode mě a i ta je pro mě nyní vzdálená. Tak si krátkou procházku připomínám aspoň ve své představě.

Vchod do areálu Vyšehradu.

Kolik je na světě takových měst? A shodou okolností tam někde přímo ve středu snímku je místo, kde mě budou operovat.

Mohutné hradby Vyšehradu. Nahoře za Vltavou Paví vrch. Moc krásné místo. Velká vila má přezdívku "Velké ucho". Za protektorátu tam sídlilo gestapo. Pod hradbami je Podolská porodnice.

A nádherná příroda na dohled z Vyšehradu. Pohled proti proudu Vltavy. V dálce Cukrák a začínající hřeben Brd. Vpravo uprostřed Zlíchovský kostelík. Nad ním se tyčí vilová čtvrt Barrandov.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář