R2017/048/M: Černík: Vězňovo dilema a Kant

17. leden 2017 | 07.00 |

Cenný příspěvek dokončení monografie Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem dodalOndřej Černík. Navazuje na jeho předcházející příspěvěk, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/4160-r2017-045-m-cernik-k-blahoutovi.html

A aniž by ještě měl k dispozici včera uveřejněný příspěvek T. Kosičky, velmi úzce souvisí i sním, připomínám:

Zde je příspěvek Ondřeje Černíka vztahující se k otázkám lidského chování a nástrojů, které máme k dispozici při jeho analýze:

Mylná řešení Vězňova dilematu a Immanuel Kant

Vůbec nejznámější modelovou hrou je dnes bezesporu Michalem Blahoutem použité Vězňovo dilema. Celá jedna generace odborníků podlehla mylné představě, že Vězňovo dilema ukazuje podstatu obtíží v mezilidské spolupráci. Protože ve Vězňově dilematu však spolupráce očividně existuje, snažili se najít důkaz, že teorie her tento údajný "paradox racionality" řeší chybně.

Takový důkaz se ale zatím najít nepodařilo. Podle teorie her totiž Vězňovo dilema vůbec nevysvětluje podstatu lidské spolupráce, ale naopak popisuje situaci, kdy je pravděpodobnost vzniku spolupráce nejmenší. Období těchto "paradoxů racionality" v historii teorie her je naštěstí téměř u konce. Obrovské množství chybných argumentů, které se pokoušely dokázat, že ve Vězňově dilematu je spolupráce racionální, se dnes většinou uvádí pouze jako příklad takzvaného magického uvažování, které překrucuje logiku, aby dosáhlo požadovaného závěru.

Nejoblíbenějším příkladem Kennetha Bimoreho takového omylu je tvrzení samotného Immanuela Kanta, že veškeré racionální chování se musí řídit jeho kategorickým imperativem ("jednej tak, jak chceš, aby jednali ostatní"). Ve Vězňově dilematu by pak každý racionální hráč zvolil strategii zradit, protože tato strategie povede k nejlepšímu výsledku, když ji zvolí všichni.

Fakt, že oba hráči ve Vězňově dilematu by dosáhli lepšího výsledku, pokud by nehráli rovnovážné strategie, se považuje za paradox racionality, který si žádá bližší vysvětlení. Přeloženo do běžné řeči říká kategorický imperativ Immanuela Kanta, že racionální je dělat to, co byste si přáli, aby dělali všichni ostatní. Pokud by to byla pravda, bylo by v racionální ve Vězňově dilematu spolupracovat. Řídit se zbožným přáním ale není nikdy racionální. Proto nás může udivovat, že po rodákovi z Königsbergu nikdo nikdy nepožadoval žádné vysvětlení toho, proč máme jeho princip racionality brát vážně. Zjednodušeně bychom mohli říci, že Kantův kategorický imperativ (z doby kdy byl individualismus považován nejenom díky vlivu křesanství za špatný) vystřídal za podmínek individuální racionality imperativ narcistický.

Experimenty s hrami, jako je Vězňovo dilema, jasně dokazují, že nezkušení hráči v mírné většině případů opravdu spolupracují. Čím déle ale hrají, tím pravděpodobněji zvolí zradu - po zhruba deseti kolech už spolupracuje jen asi 10 % hráčů. Kritici se také někdy odvolávají na počítačové simulace, které údajně ukazují, že evoluce nakonec povede ve Vězňově dilematu ke spolupráci. Tyto simulace se však nevztahují na čisté Vězňovo dilema, ale na jeho nekonečně se opakující verzi, v níž spolupráce skutečně představuje Nashovu rovnováhu, tedy tím, že když se někdo odkloní od rovnovážné strategie, tak si nepolepší.

Sestaveno za pomocí prací:

Kenneth Binmore:

Game Theory: A Very Short Introduction. Oxford University Press (2008).

Game Theory and Social Contract, (1998). Volume 2: Just Playing. Cambridge: MIT Press.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář