R2016/029/M: Teorie vyjednávání/2

27. prosinec 2016 | 07.00 |

V rámci seriálu, ve kterém zveřejňuji materiály k přípravě letošní monografie s nástinem komplexního programu řešení současných problémů, uveřejňuji na pokračování pracovní podobu 8. kapitoly "Metody vyjednávání (k problematice vývoje finančních trhů z hlediska přenesené ceny a jak vyjednávat)", kterou zpracoval s mým drobným přispěním Jan Červenka.

Druhá část:

8.2. Konkretizace předmětu zkoumání
Budeme se věnovat interakcím mezi vlastníky investičních příležitostí a vlastníky investičních prostředků na finančních trzích, a to zejména v kontextu problematiky využívání HCC, tj. přenesené ceny a zprostředkovaného využití přenesené ceny. Tj. budeme se zabývat problematikou rozdělování přebytku vzniklého z investiční příležitosti jednoho subjektu umožněné financováním druhým subjektem.

Podle mikroekonomického modelu kapitálového trhu existují vlastníci investičních příležitostí, kteří nemají investiční prostředky, a naopak vlastníci investičních prostředků, pro které může být zajímavé za určitou kompenzaci tyto prostředky pro investiční příležitost poskytnout. Takto si obě skupiny mohou polepšit oproti situaci, kdy nebudou spolupracovat.

Mikroekonomický model, který je využit demonstraci vztahů mezi vlastníkem investičních příležitostí a vlastníkem investičních prostředků, předpokládá u subjektů určitý objem investičních příležitostí a také určité investiční prostředky. Jako výnos je označen příjem z realizace investičních příležitostí. Oba subjekty budou svůj výnos maximalizovat, to znamená, budou realizovat příležitosti podle jejich výnosu. Obrázek 1 popisuje situaci:

kde x1 , x2 − x1 jsou množství investičních prostředků, které mají subjekty k dispozici, y je budoucí výnos v mezních veličinách, f(x), g(x) respektive g(x2 − x) jsou funkce mezního výnosu z investičních příležitostí (g(x) je upravena pro názornější prezentaci).

E (xE, yE) je bod, ve kterém f(x) = g(x) = f(x2 − x) = g(x2 − x); V tomto bodě jsou využity všechny investiční příležitosti obou subjektů dle míry jejich výnosu.

Z obrázku je zřejmé, že objem dostupných prostředků prvního subjektu (x1) je ve srovnání s druhým subjektem omezený a dovolí mu realizovat pouze malou část investičních příležitostí. Druhý subjekt má více investičních prostředků, může realizovat více svých investičních příležitostí. Jejich výnos však od určitého bodu bude nižší, než nevyužité příležitosti prvního subjektu z důvodu nedostatku investičních prostředků.

Zvýrazněná plocha mezi body x1 a xE reprezentuje možný přebytek, který mohou získat oba subjekty vzájemnou spoluprací – pokud druhý subjekt nabídne prvnímu své investiční prostředky pro výnosnější investiční příležitosti. Otázkou bude, za jakých okolností se oba subjekty rozhodnou spolupracovat, a jakým způsobem si získaný přebytek rozdělí.

Technicky je řešením problému rozdělení, kdy se mezní výnosy obou subjektů rovnají, tzn. v bodě E. V takové situaci dochází k nejvyššímu společnému výnosu. Kompenzace ve výši yE poskytne důvod subjektu s dostatkem investičních prostředků nabídnout tyto prostředky subjektu s výnosnějšími investičními příležitostmi.

Z hlediska mikroekonomického modelu lze teoreticky vyčerpat všechny dostupné zdroje a dosáhnout tak společného maxima. Ve většině případů tomu však brání individuální racionalita, kdy individuální maximum jednotlivých subjektů neleží v bodě společného maxima. Tento tzv. zádrhel (anglicky "snag") láká k označení "neefektivnosti" trhů a k možné nápravě pomocí nějaké formy regulace. To však není nutné, neboť, při podrobnější analýze, lze prokázat, že každý výsledek vyjednávání, kdy nejsou spotřebovány veškeré dostupné zdroje, vytváří základ pro nové vyjednávání. Takto, pomocí vícestupňového vyjednávání, dojde k vyčerpání všech dostupných zdrojů a tím též k dosažení společného maxima.

Toto vyjednávání o rozdělení přebytku bude nezbytně komplexní záležitostí, během které obě strany budou chtít získat maximum možného pro sebe. To vše i při teoretickém předpokladu dostupnosti všech informací. To, co následně rozhodne o způsobu rozdělení přebytku je komplex okolností a schopností, souhrnně nazvaných vyjednávací síla jednotlivých subjektů. Čím větší vyjednávací síla, tím větší možnost získat větší část přebytku pro sebe.

V reálných podmínkách je situace ještě mnohem zajímavější. Většina parametrů jako hodnota investiční příležitosti, hodnota alternativ, výplatní funkce atp. jsou do značné míry subjektivní záležitostí, nebo alespoň jejich vyčíslení závisí na subjektivně ohodnocených parametrech, jako jsou různá rizika, budoucí příjmy, růst trhu a podobně. Z hlediska teorie tedy ani množina řešení S, ani bod nedohody (d), nejsou známé a objektivní veličiny. V takové situaci se vyjednává nikoliv o faktech, ale o sdílené interpretaci těchto faktů. Svůj význam zde získává schopnost vytvořit model reality a přesvědčit o něm své partnery. Prezentace schopného vyjednavače pochopitelně bude snižovat vlastní přínosy a zveličovat přínosy pro partnera tak, aby výsledné řešení mohlo být označeno za spravedlivé, a přitom co nejvýhodnější pro vyjednavače.

Vyjednávání mezi zástupci obou skupin lze převést na formu Nashova (S, d) vyjednávacího problému. Zde jsou známa čtyři triviální řešení (dvě diktátorská, rovnostářské a maximum součtu), a řada dalších netriviálních (Nashovo, Kalai-Smorodinského řešení, Raiffovo sekvenční řešení atd.), z nichž podstatná část (včetně všech výše uvedených) jsou popsána příslušným systémem axiomů, tj. každému z těchto řešení odpovídá určitá soustava axiomů.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář