R2016/006/M: Čírtek - Bankéřská sémantika/4

29. listopad 2016 | 07.00 |

Další podklad k monografii Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem je z pera Pavla Čírtka. Uveřejňuji jej na tři pokračování. Vztahu je k 6. kapitole – Metody myšlení. Je o korektním používání pojmů při komunikaci institucí s veřejností:

Bankéřská sémantika a lidský kapitál – 4. část

Pavel Čírtek

Tedy se ptám – čím do pokladnice našeho lidského kapitálu přispívá tato, když ne mlžící, tak přinejmenším nonšalantní sémantika, kterou používá kapitán centrálně bankovní lodi, placený za to, že ví, co činí a když nám tedy řekne, že ví, proč a kam pluje, tak, obrazně řečeno, si bez reptání koupíme místo na jeho palubě. Pokud totiž nejde o nedbalost, či zpupné opovrhování lodními pasažéry, jaký to tedy má účel?

Myslím, že především marketingový. Právě marketing, marketingová komunikace metonymický jazyk miluje - jak odolat argumentu, že všichni zubní lékaři doporučují tu či onu pastu, každý úspěšný muž na sebe lije ten či onen parfém, svět mobilní komunikace žasne nad výkonem nového produktu, děti milují plenky XY atd. A nemohu se zbavit dojmu, že tento marketingový současný ekonomický, resp. politický newspeak tak, jak tento pojem etabloval Orwel, v rukách marketingových autorů, dokonce funguje! Já nevyčítám svým studentům, že v závěrečných pracích používají diskursivní jazyk jako adjustáž pro obsahovou chudobu, prokazují tím mimo jiné, že když nic jiného, alespoň odbornou, akademickou sémantiku svého oboru znají. Ale trvám na tom, že když nemohou dokázat nějaké své závěry, svá tvrzení, ať alespoň přiznají barvu a uvedou je relativizujícím "zřejmě", "pravděpodobně" a či "možná, ale s možnými výhradami". Tak pracuje s jazykem badatel, který si je vědom limitů svého poznání.

I když snad i dokážu pochopit marketingové pohnutky, které vedou nejrůznější politické, či politickoekonomické veličiny k používání této sémantiky v rámci snahy prezentovat se jako lidé odborně kompetentní a tedy hodné naší víry, přesto si myslím, že u makroekonomických rozhodnutí a taková přece dělají centrální bankéři, by měli ti, jichž se existenciálně týkají, tedy občané státu, mít právo na to, aby součástí jejich lidského kapitálu byla přinejmenším možnost získat pravdivou informaci namísto marketingových sentencí. Myslím pravdivou alespoň v tom smyslu, že informující, v případě, kdy nemůže doložit své předpoklady a modely důkazem, který by obstál z vědeckého hlediska jako vědecký poznatek, čestně přizná, že to co činí, opírá spíše o vlastní víru či o víru sdílenou s jinými nositeli vír ve smyslu modelů či předpokladů.

Konec konců, je-li k přijetí praktického závěru zapotřebí hlasovat, pak relativita výroku o tom, co je a co není správné, vyplývá ze samotného principu fungování takové instituce. Nerad bych ovšem třeba u lékaře, architekta nebo konstruktéra letadla, nota bene kapitána lodi na takový princip rozhodování o operaci mozku, stavbě domu, konstrukci letadla či bezpečnosti lodi přistupoval. Proč ale centrálním bankéřům a ekonomům jako specialistům na určitý výklad světa vůbec takový přístup prochází, to je mi záhadnou.

Vztaženo k tématu konference o lidském kapitálu – tam, kde se jedná o vědomostní kapitál, je otázkou odpovědnosti badatele vůči pasažérům Titaniku znovu a znovu jim důsledně opakovat, že víra není vědecký argument a že nositelé víry málokdy otevřeně přiznají, že jejich víra nemusí ta jediná správná. Hádáme-li se tedy, jako se hádám já s kolegou Valenčíkem, o kořenech společenského zla, pak podle mého názoru k nejpevnějším, nejvytrvalejším patří deficit upřímnosti notáblů tohoto světa v tom smyslu, že jejich právo na ingerence do našich životů se opírá spíše o víru než o vědu v tom lepším případě, v tom horším pak jenom a pouze o to, prosazovat něčí či čistě osobní pekuniární zájmy. Pravda, je tu i možnost, že tak hovoří ti, kteří vlastně nemají co říct.

Shakespeare nebyl vědec, a už vůbec ekonom, ale jak přesně a výstižně popsal tento způsob textového autorství v dialogu Hamleta a Polonia, který praví: Co čtete, princi? A Hamletova odpověď zní: Slova, slova, slova. Což mě znovu přivádí k myšlence, že v jazyce umění literatury básnické může být více obrazu skutečného světa, než v odborném jazyce ekonomické nauky tak, jak, jak nám to ukázalo navýsost odborné vystoupení centrálního bankéře.

Vědět, na jaké lodi se vlastně (skutečně) plavím a co mi na její palubě hrozí, to je základní vědomostní kapitál, kterým by měl disponovat svobodný, emancipovaný člověk (pasažér). A odtud i povinnost kapitánů být přinejmenším upřímným zdrojem informací včetně té hlavní, totiž jaká hrozí rizika a jak jsou na ně připraveni. Schválně, kdo by nastoupil na loď, jejíž kapitán nám sdělí, že bezpečnost plavidla ověřil na modelu, který osobně slepil ze stavebnice v modelářském kroužku a otestoval v akváriu, které osobně vyrobil.  V podstatě se totiž pouze dozvídáme, že je možná dobrý modelář.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář