Podaří se Listopad 2016 přeměnit v Majdan?/3

11. listopad 2016 | 07.00 |

Před letošním Listopadem ve vzduchu doslova visí otázka, zda se jej podaří přeměnit v pražský Majdan. Nepochybně budeme svědky takového pokusu, který bude mít mohutnou oporu v mainstreamových médiích, "aktivistech" financovaných "neziskovkami" napojenými na zpravodajské služby i části politické reprezentace, která se již dávno přeměnila ve slouhy globální moci. Té současné, té, která degeneruje, rozpadá se, ale o to je nebezpečnější. Jaké důsledky má její projevy jsme viděli na vlastní oči ve vrcholné fázi "demokratických" prezidentských voleb v USA.

Podle mého názoru se přes veškerou snahu "Sametová II" à la "pražský Majdan" nepodaří, i když se ti, kteří se v ní budou angažovat, budou hodně snažit a budou mít velkou oporu od struktur globální moci. Ti, kteří si dělají iluze o tom, že se to podaří, budou zklamání. Nepochopili totiž logiku toho, jak proběhl Listopad 1989. Nepochopili, protože nechtěli pochopit. Protože si o sobě dělají iluze, v důsledku toho jsou pak frustrováni. O to více pak projevují hysterie, agresivity, o to více se zapouzdřují do skupinové konformity.

Neuvědomují si a nechtějí si uvědomit, že Listopad 1989 mohl proběhnout a proběhl jen proto, že jednou z hlavních sil byl i vnitrokomunistický odboj. Tj. že obrovská většina členské základny KSČ se rozhodně, s plnou zodpovědností, nikoli z kariérních či jiných důvodů, ale proto, že to považovali za správné a poctivé, postavila proti vedení strany a státu, které ztratilo kredit. Postavili se proti němu nikoli pod vlivem nějakého "západního vysílání", ale na základě vlastních zkušeností. Právě proto se Jakeš a spol. cítili jako "kůl v plotě".

Po Listopadu se ti, kteří se angažovali ve vnitrokomunistickém odboji rozešli různým směrem. Někteří se pokusili a dodnes pokouší komunistickou stranu reformovat, někteří přímo nebo různými oklikami přešli do sociální demokracie, někteří začali působit i v pravicových stranách, někteří se přestali politicky angažovat. Ale všichni tvoří nezmanipulovatelnou část společnosti, která je, jak jsem si ověřil, schopna přenést svou zkušenost i mezigeneračně. Prostě proto, že vždy měli dost rozumu.

A tuto sílu se nikdy nepodaří získat pro rumlovsko-kocábovské hrátky (předvedené v Krausově pořadu), pro "nové obroditele" typu Pithar-Němcová-Herman předvedené Horáčkem na Staromáku, pro vyhlašovatele nepokojů typu Bartošky, kterému se asi zdálo, že na něj zapomněli a že mu ujel vlak, když předvedl své politické ejaculatio precox.

Kromě toho chybí Havel. Především proto, že tehdy ho nikdo neznal, a proto si o něm někteří mohli dělat iluze. Dnes se těžko, těžko hledá někdo z těch, co usilují o pražský Majdan a o kom by si mohl soudný člověk dělat iluze.

Proto považuji za užitečné připomenout (již po třetí) v rámci krátkého (čtyřdílného) seriálu to, jak to v Listopadu 1989 skutečně bylo. Uveřejňuji i stručný úvod k loňskému zveřejnění seriálu, který připomíná dobovou atmosféru. A uveřejňuji příslušné čtyři díly přesně v tytéž dny jako loni a předloni.

Třetí část:

Pro upřesnění a pro větší autentičnost něco o sobě a několik osobních zážitků. V roce 1977 jsem se vrátil z pětiletého studia matematiky na Oděské státní univerzitě (kde jsem strávil nádhernou část svého života) a nastoupil na katedru filozofie na VŠE v Praze. (Matematika mi šla dobře, jediný z fakulty jsem měl samé výborné, filozofie mě však fascinovala a jejímu studiu jsem věnoval velkou část svého volného času.) Oděsa v těch dobách "brežněvismu" bylo svobodné město. Každý zde mohl projevit svůj názor, o citlivých otázkách se otevřeně diskutovala i v rámci výuky společenskovědních disciplín. A také jsem se dozvěděl velmi mnoho zajímavého.

Když jsem přijel do Prahy, choval jsem se podle toho, na co jsem byl zvyklý z Oděsy. Režim u nás byl sice již trochu svobodnější, postnormalizační, ale první průšvihy jsem si vyrobil hned první rok působení. Ty se vyhrotily o něco později, když jsem v roce 1981 publikoval v časopise Politická ekonomie první dva příspěvky. Byl jsem nazván revizionistou a jeden starý jugoslávský partyzán, který musel utéct před Titem, mě ve zveřejněné reakci označil za stejné zlo, jakým byl Djilas. Doba se však již měnila. Dostal jsem možnost mu v polemice na stránkách časopisu Politická ekonomie odpovědět. No a kdo se dá na frontu, musí bojovat. V roce 1981-1989 jsem napsal několik pojednání a celkem více než desítku příspěvků, kde jsem krok za krokem analyzoval příčiny toho, proč "náš" socialismus selhává. (Tehdy jsem byl přesvědčen, že jej lze reformovat.) Určitým vyvrcholením byl pokus dát analýzu ekonomického základu tehdejší odcizené moci v článku napsaném v roce 1988 a uveřejněném v čísle věnovaném odkazu vynikajícího českého ekonoma (M. Tomse, který umřel ve svých 43 létech).

Pokud někdo tvrdí, že nebylo možné veřejně a kvalifikovaně kritizovat tehdejší režim, nemá úplně pravdu. Dalo se to. Veřejně, v tisku, v odborné sféře i na stranických schůzích. Se sankcemi se ovšem muselo počítat. Dvakrát jsem byl vylučován ze strany, stranická organizace na Ústavu marxismu-leninismu VŠE, kam naše katedra patřila, lidem, kteří chodili na seminář mladých ekonomů zakazovala číst Marxovy Rukopisy "Grundrisse", posléze pak mně zakázala publikovat v časopisu Politická ekonomie (což bylo ovšem jen plácnutí do vody, protože jsem tam stejně dál publikoval). Měl jsem toho však dost (člověk se unaví) a v roce 1988 jsem z VŠE odešel do Ústí nad Labem, kde vznikal ústav Akademie věd.

O tom, jaká byla situace ve druhé polovině 80. let nejlépe, svědčí následující historky (které zná již z té doby dostatek lidí, takže mohu zaručit, že nejsou ani vymyšlené ani přibarvené). Probíhal Palachův týden v lednu 1989. Pozvali mě tehdy na něčí doporučení na OV KSČ Praha 3 (pod který spadala VŠE). Povídají. "Prý všechno víš nejlíp. Tak poraď. Demonstranti se na Václaváku shromažďují znovu a znovu. Co s tím?""Co takhle zkusit tradiční postup. Nechat Prahou propochodovat Lidové milice za zpěvu revolučních písní." – navrhl jsem. – "To je dobrý nápad", – povídá na to někdo." – "No, on to zase tak dobrý nápad není", – dodávám – "představte si, že Prahou půjdou Lidové milice a budou zpívat <Pryč s tyrany a zrádci všemi...>. Jak to lidé pochopí?"

Ti chytřejší hned věděli, o co jde. Tehdejší moc už neměla žádnou oporu zdola. Možná, že myšlenku propochodování milic Prahou někdo donesl M. Jakešovi, ovšem bez té pointy. Tak to empiricky vyzkoušeli a dopadlo to přesně tak, jak jsem říkal. Pražští milicionáři přijeli k těm zvenku (např. z Plzně) na místa, kam je přivezli, a říkají jim: "Máte zjednat pořádek v Praze, co vy na to?""Jo", – říkají tátové od rodin z Plně – "půjdeme na ÚV a vyhodíme odtud Jakeše." (To jsou autentické výroky.) No a tak zase milice rychle odveleli z Prahy. Chudák Jakeš si dodnes myslí, že to byla nějaká intrika proti němu. Vůbec ne. On sám nikomu nevadil, jen něco reprezentoval. Reprezentoval totální selhání moci, která měla pocházet od lidí. A lidi si to prostě nenechali líbit.

Málokdo ví, že se spontánně, zdola, připravovala i varianta pro případ, že by někdo chtěl pozvat do Prahytanky. Tehdy došlo ke kontaktům mezi vojenskou částí Obrody a Lidovými milicemi, které měly k dispozici bazuky, a připravovala se blokáda Leninky (dnešní Evropské).

Snad ještě jedna perlička. Krátce po Listopadu se v Praze sešel velký aktiv komunistů. Byl svolán narychlo a zpráva o něm se rychle roznesla. Přijít mohl každý. V Paláci kultury se sešlo na dva a půl tisíce členů strany. Nálada byla povznesená. Konečně to prasklo! Přítomní si vynutili odstoupení M. Štěpána a považovali se za vítěze. Herec Sloup tam stál stranou a ironicky říká "My se tady radujeme a přitom jsme na pohřbu." Pochopitelně měl pravdu. Bylo jasné, že to není nový 68. rok. I vzhledem k mezinárodnímu vývoji. Přesto původní jednota velké většiny všech měla velký význam. V důsledku ní jsme měli lepší startovní pozici než ostatní transformující se země. A v určitém smyslu máme dodnes. A to přesto, že jsme krátce po Listopadu byli podrobeni těžké zkoušce – rozdělní Československa.

Jen pro úplnost – většina těch, co se sešli v Paláci kultury, pak vyrazila na Letnou. Dorazil jsem tam ve chvíli, kdy M. Zeman srovnával naše školství s Nepálem.

Na závěr: Je dobré znát, jak to (taky) bylo. Chápu, že někteří tehdejší dění viděli z jiných pozic a v návaznosti na jiné zkušenosti. Ale každý, kdo tehdy byl účastníkem tehdejšího dění, ví, že tehdy nestála jedna část národa proti druhé. Nejde přitom o to vést spory, kdo měl jako zásluhy.

To, co se odehrálo, nebylo ani výsledkem intrik či konspirací (i když různé zpravodajské instituce si plnily svou roli a mocní byli zahleděni do vzájemných sporů). Vývoj byl výsledkem spontánního a masového protestu proti tomu, co selhalo a nejevilo tendence ke změně. A změna byla nutná. To, jak proběhla, je nejlepším důkazem toho, o čem jsem psal.

(Příště – proč je dobré připomenout si, jak to – taky – bylo)
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2893-odkaz-listopadu-3-po-roce.html

(Pokračování čtvrtým dílem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.29 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář