R2016/266: Diskuse LK: Blahout: Chyby v myšlení/9

29. říjen 2016 | 08.00 |

Uveřejňuji další příspěvek v rámci diskuse před 19. ročníkem mezinárodní vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Autorem je Michal Blahout, pedagog a doktorand na VŠFS. Toto je první ze tří částí:

Behaviorální ekonomie a chyby v lidském myšlení – 9. část

Michal Blahout

Úvodní poznámka:

Cílem tohoto pracovního textu je upozornit na některé časté chyby v lidském myšlení, a to zejména v souvislosti s otázkami kultivace lidského kapitálu.
Přehnané sebevědomí:

Je pochopitelné, že investoři věří přinejmenším ve svůj dlouhodobý úspěch na finančním trhu, jinak by se do spekulací nepouštěli. Tento úspěch je ovšem vždy na úkor někoho, jelikož hry na finančních trzích jsou hry s nulovým součtem, tedy na každého úspěšného investora připadá jeden neúspěšný. Podrobněji se touto otázkou zabýval Montier, který k tomu dodává: Snad nejlépe zdokumentovaným psychologickým předsudkem je nadměrný optimismus. "Lidé mají sklon své schopnosti zveličovat a přehánět. Všichni si myslí, že jsou nadprůměrní. Pokud se například řidičů zeptáte, jestli si myslí, že jsou dobří řidiči, přibližně 80 % odpoví, že ano. Zeptejte se plné třídy studentů, kdo z nich si myslí, že kurz dokončí mezi 50 % nejlepších. V průměru se z nich přihlásí 80 %. Na konci semestru z nich bude logicky alespoň 30 % zklamaných.

"

Z této chyby vychází další: Nadměrné sebevědomí.

Tato chyba se týká zejména odborníků, kteří nadhodnocují své dovednosti. Aneb: Já jsem tady odborník a tak mám vždy pravdu.

Kognitivní snadnost:

Jak praví pořekadlo: "Přemýšlení bolí." Až tak hrozné to s ním není, ale často třeba vynaložit značnou kognitivní kapacitu, aby člověk dospěl ke správnému/kvalitnímu rozhodnutí. Člověk pak podvědomě zvažuje přínos z daného rozhodnutí a náklady na jeho učinění. Do nákladů může spadat získání informací, úsilí na jejich pochopení a čas tomu celému věnovaný. V případě některých rozhodnutí nemusí být užitek z nich plynoucí dostatečný na pokrytí nákladů. Lidé pak dávají přednost jednoduchým, kognitivně snadných řešením. Například:

Problém: Mám nízkou mzdu.

Člověk by musel zvážit všechny socio-ekonomické faktury, které na jeho mzdu mají vliv. (vývoj ekonomiky, vliv inflace, zbytečné ochranářství, překážky v podnikání, vysoké zdanění, překonat kognitivní nesoulad a připustit si, že zase neodvádí příliš kvalitní práci atd..) Tak je kognitivně snadnější vše svalit na zlého podnikatele.

Problém: Migrace.

K řešení migrace je opět třeba pochopit celou řadu proměnných, přemýšlet ve velmi dlouhém období a dokázat domyslet všechny důsledky. Je třeba přijít s opravdu komplexním řešením, které bude velmi složité na pochopení. Musel by překonat afektivní heuristiku. (trpící dětičky) atd... Ovšem je daleko snadnější říci: "Uprchlíky přijímám." A problém je vyřešen. Cože? Ono to nefunguje? Za to ale nemohu já, že jsem se špatně rozhodl, ale ti xenofobové. (kognitivní nesoulad.)

Tento projev známe z klasické ekonomie jako racionální neznalost. Ovšem tato neznalost je racionální z pohledu jedince, nikoliv z pohledu společnosti. Když jeden člověk z milionu bude rezignovat na veřejnou volbu, tak se nic nestane, ovšem když to udělá 99 %, tak nastává zásadní problém, který ovlivní všechny.

Projev kognitivní snadnosti vidíme i v současném společenském povědomí. Nikoho nesuď, pomáhej každému, kdo to potřebuje a jak chce, ke všem stejný přístup. Jednak to zní hezky, ale hlavní půvab je v tom, že takováto životní filozofie nevyžaduje žádné kognitivní úsilí. Nikoho nesoudit znamená o věcech nepřemýšlet a nemuset se vyrovnávat s kognitivním nesouladem v případě, že se člověk bude mýlit. Pomáhat každému a jak chce, znamená, že člověk nemusí přemýšlet, zda si ten dotyčný pomoc zaslouží a ani co skutečně pomůže. Ke všem stejný přístup znamená, že nemusím mít žádné morální standardy, podle kterých bych hodnotil, netřeba o těchto standardech přemýšlet a netřeba přemýšlet, zda jim daný člověk vyhovuje. Ke všem stejně, ať se jedná o dobrého nebo zlého člověka.

Projevem kognitivní snadnosti je syndrom WYSIATI, tedy Co vidíš je všechno, co je. Jedná se o povrchní hodnocení nějakého jevu, kdy člověk nepřemýšlí o kontextu, či věcech, které nejsou na první pohled zřejmé.

Krátkodobé myšlení:

Tato chyba je propojena s chybou předešlou. Přemýšlet dlouhodobě bývá kognitivně náročné, a proto lidé nepřemýšlí a neplánují příliš dlouhodobě. Klíčem k úspěchu je právě dlouhodobé myšlení. Absence dlouhodobého myšlení a tedy i směřování byla příčinou zániku všech civilizací. Můžeme namítnout, že budoucnost je nejistá, což je naprostá pravda, ale drtivá většina lidí se jí dožije. Je tedy otázka, zda je racionálnější dávat přednost současnému užitku před budoucím.

To vidíme na současné situaci s migrační krizí. Lidé stojí před dilematem: Teď budu přijímat a budu z toho mít užitek. (hédonistický pocit sebeuspokojení, že jsem ten "Hodnej") V budoucnu to jednou všichni zaplatíme občanskou válkou, ale kdo ví, za jak dlouho to bude, kde já v té době budu atd... Navíc přemýšlet takhle dlouhodobě je až moc kognitivně náročné. 

Krátkodobé myšlení je o to nebezpečnější, když se spojí s jinými chybami, například kognitivním nesouladem a snadností. Příklad:

Cože? Já si nemohu dovolit stejný luxus jako soused? Nejdříve se projeví kognitivní nesoulad, kdy by si člověk musel připustit, že není tak schopný jako soused. Sám pro sebe si zracionalizuje, že má nárok na stejné věci jako on. (Přeci jsme si všichni rovni) Na základě kognitivní snadnosti sáhne po nejjednodušším řešení: "Vezmu si spotřebitelský úvěr." Přičemž nepromyslí dlouhodobé následky.

Dalším projevem krátkodobého myšlení je snaha o přenesení budoucího užitku do současnosti. Aneb skvělé zítřky už dnes! Skutečné řešení, které by odstranilo příčinu problému, by trvalo desetiletí možná i staletí. Lidé ale chtějí řešení, které hned odstraní to, co jim vadí a tak si přijme řešení, které jen odstraní symptomy, ale problém zůstane. Lidé chtějí okamžité řešení problému a když není možné, tak přichází řešení, která jen odstraní projevy, ale problém přenesou do budoucnosti, kde bude pravděpodobně ještě větší.

Příkladem může být hlad v Africe, kde země není schopna uživit tamní populaci: Lidé vidí podvyživené děti a spoustu trpících lidí. To u nich vyvolá afektivní heuristiku, která způsobí kognitivní nesoulad a na základě kognitivní snadnosti a krátkodobého myšlení, chtějí okamžité odstranění příčiny kognitivního nesouladu. Tedy nakrmte hladové. Je přijato krátkodobé řešení, hladoví jsou nasyceni a kognitivní nesoulad ustupuje. Ovšem tím se jen znásobí počet hladových a problém roste. Párkrát se to dá ještě odložit, ale brzy bude potřebných tolik, že je nikdo nenasytí a pak zemřou miliony. Skutečné řešení je dlouhodobé, kdy se bude postupně snižovat populace prostřednictvím řízené porodnosti a rozšiřovat tamní obdělávatelnou oblast. To vše za využití tamních zdrojů a pracovní síly, jelikož když to dostanou jako dar z nebes, tak s tím nebudou umět zacházet a nebudou k tomu mít vztah. Tím, že si to vybudují sami, tak tím se i sami změní. Zde platí, že cesta je cílem. Ovšem to by nepřineslo okamžitý efekt. Přínosy by se začaly projevovat až za několik let, i když by řešení bylo aplikováno okamžitě.

(Pokračováním dalším dílem série)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář