Chvála dědečkovství

12. leden 2013 | 18.20 |

Chvála dědečkovství

V uplynulém roce jsem se stal trojnásobným dědečkem. Je to krásný pocit, který má více rozměrů. Přitom ideální "portfolio" potomků: Starší syn zajistil párek kluk a holka, mladší přispěl klukem. Rozhodující zásluhu na tom mají samozřejmě snachy, kterým se tímto omlouvám, že jsem je neuvedl hned na prvním místě.

Vždy jsem si myslel, že biologicky "načasované" jsou jen ženy, které v určitém věku pocítí potřebu mít dítě. V určitém svém věku jsem na vlastní kůži zjistil, že si příroda dokáže podřídit i muže. Chtěl jsem být dědečkem. Hodně. Živelně. Biologicky. Dokonce jsem (za zády své ženy) každému ze synů zvlášť řekl (když jsem se nemohl dočkat a snachy měly již přes třicítku): "Možná na to už nevypadám, ale když se nepostaráte o pokračování roku, budu to muset zvládnout ještě já." Do roka byli tři potomci na světě. Nic významnějšího z mého hlediska loni nestalo.

A najednou jsem zjistil, že vidím svět úplně jinak. Z nadhledu. Nutno dodat, "jak" z nadhledu, resp. "z jakého" nadhledu. Tak například si člověk (v dědečkovském věku) už nepotřebuje dokazovat, že je ten nejlepší svůdník. Stává se přejícím. (Přitom - to je důležité - ne proto, že by nemohl, ale proto, že jaksi vyzrál.) A nejen v této oblasti. Nejde mu o vlastní kariéru, ale vidí svět očima svých vnoučat a klade si místo nich otázku: "Jaký bude svět, až do něj vstoupíme? Bude k žití a přežití?" Proto fandí všemu rozumnému a každému rozumnému. Vždyť na tom bude záležet, jaký ten svět bude.

V dědečkovském věku je člověk mnohem klidnější. "To jsem zvědav, co s tím budete dělat!" - říká si v duchu slovy hrdiny filmu "Marečku, podejte mi pero" -, když se vyjevují nejrůznější problémy našeho světa. Přitom současně ví, že mu vůbec není lhostejné, jak to dopadne, a že má ještě dost sil pomáhat druhým, aby s tím něco dělali. Ale tak trochu z pozadí. Už nechce být ten, kdo je tím hlavním. To už patří jiným. Těm, kteří s tím skutečně budou muset něco dělat, ať si to uvědomují, nebo ne.

Je to docela pěkné období života, které trochu kazí jedna "maličkost". Totiž to, že právě z nadhledu dlouhodobější životní zkušenosti je schopen člověk vnímat specifika doby. To by obecně nemuselo být tak špatné, spíše naopak. Co však není dobré a hodně není dobré je, že právě z nadhledu je až moc zřejmé a zřetelné, že náš svět (lokálně i globálně) poměrně rychle směřuje ke konfrontaci. Dost velké. Víc, než si mnozí dokážeme představit. Zkrátka parametry doby se zhoršují, rostou rizika budoucího vývoje a někteří se stále uklidňují tím, že "je to normální". Když to říkám, musím dodat, že nikdy jsem nebyl "katastrofielem" a "katastrofiely" nemám rád. A nejsem ani "zapšklý dědek" (to je opak dědečkovství). Stále jsem ještě optimista a stále jsem přesvědčen, že se s tím dá něco dělat. A jsem zvědav, co s tím budete dělat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Chvála dědečkovství inenaso 13. 01. 2013 - 07:43
RE: Chvála dědečkovství strigi 13. 01. 2013 - 17:54
RE: Chvála dědečkovství amelie00 17. 01. 2013 - 02:13