Vize, jakou potřebujeme/1441

Vize, jakou potřebujeme/1441

Prokop-Hauser v !Argumentu: Obyčejný dogmatismus/6

Předúvod k pokračování série k článku V. Prokopa o knize M. Hausera v !Argumentu:

Sérii jsem přerušil 21. října, protože bylo potřeba reagovat na nebezpečí prezidentského puče zorganizované řídícím důstojníkem Pavla Kolářem. Kdo z "progresivistů" ještě pochybuje o tom, že hlavním zdrojem problémů nejsou "oligarchové", ale současná – vysoce koncentrovaná – globální moc, musí na sobě ještě hodně popracovat, nebo nadělá víc škody než užitku. A také jsem právě dokončil významnou sérii o přínosu Marxe, ale i o tom, jak jít dál v rozvoji teorie, u jejíhož zrodu stál.

Reaguji na jeden z nejobsáhlejších příspěvků v časopisu Argument z pera Vítka Prokopa, který je věnován knize Michala HauseraMetapopulistická demokracie: Politika doby přechodu, s jejímž poselstvím autor článku souzní. Celé zde: https://casopisargument.cz/66159

Podle mého názoru, který doložím, se jedná o obyčejný dogmatismus doprovázený všemi neduhy:

- Neúctou k teorii.

- Syndromem sektářské výlučnosti.

- Ambicí kádrovat.

Z velmi obsáhlého článku V. Prokopa (i v něm obsažených citací M. Hausera) vyberu to nejdůležitější s důrazem na to, co považuji za nejpřínosnější (autentické pasáže z textu Vítkova pojednání pro lepší orientaci odlišuji barvou).

K článku V. Prokopa o knize M. Hausera v !Argumentu: Obyčejný dogmatismus – část VI.

Příkladem toho, co jsem nazval "nepoužitelný a zavádějící text", jsou i následující pasáže, např.:

V 90. letech se zdálo, že je socialismus zcela mrtev. Ovšem to, co probíhalo a probíhá ve světové ekonomice jen připravilo podmínky pro jeho monumentální návrat. Jowitt v roce 1991 psal o vymření leninského světa a učinil při tom i několik správných postřehů: "Emergentní charakteristika nového mezinárodního prostředí bude nestabilita a turbulence, jaké jsme během studené války nezažili. V tomto novém světě budou hrát větší roli vůdci než instituce, charisma bude důležitější než politická ekonomie. Právě v takových obdobích – kdy jsou zpochybňovány dosavadní hranice a identity, mezinárodní i národní, institucionální i psychologické – nabízejí charismatičtí vůdci pocit jistoty a naděje... Je však také možné, že v turbulentním, rozvratném a traumatickém prostředí typu "geneze" může rozpad stávajících hranic a identit vytvořit potenciál pro vynoření zcela nových forem života. Nový způsob života zahrnuje novou ideologii, která bojovně odmítá existující sociální, ekonomické, náboženské, administrativní, politické a kulturní instituce."

K tomu:

V. Prokop nadšeně cituje Jowitta. Oceňuje to, že upozorňuje na určitá rizika, která jsou spojena s nástupem charismatických populistů. Ale pozor! V hledání alternativy vůbec nezmiňuje význam teorie, vědy zaměřené na reflexi společenského dění a společenského vývoje. Roli teorie zmiňuje jen v kontextu studia fenoménu populismu:

" Ovšem populismus je symptomem široké krize kapitalistické společnosti – není tedy možné jej studovat odděleně od zbytku společnosti jako takové. Důraz na oborový purismus, se kterým jsem se osobně v reakci na Hauserovu knihu setkal, zde nemá místo. Hauser správně čerpá z transdisciplinarity, která dle autora: "staví do středu zajmu sám problém a vybízí příslušné disciplíny, aby vykročily ze své oborové uzavřenosti a metodicky a badatelsky postupovaly tak, že se jejich výzkumy budou vzájemně doplňovat a posilovat." Zde je potřeba upozornit na Wallersteina, jenž ve svojí knize Analýza světosystému: Úvod mapuje jak se zrozením kapitalismu v 18. století dochází i k umělé separaci vědních oborů, která je podle něj právě překážkou analýzy tohoto systému. Schopnost nalézt řešení situace závisí na tom, zda jsem schopni tuto situaci nejdříve správně analyzovat – tedy zda dokážeme pokládat ty správné otázky. O transdisciplinaritu by tak měli socialisté, pokud možno, vždy usilovat.

Je to právě Jowittem popisovaný chaos, který dává druhý život onomu leninskému světu. A jak Hauser popisuje ve svojí knize, tak uniknout metapopulismu lze právě skrz znovuzažehnutí komunistické myšlenky: "V politické filosofii jsme svědky návratu pojmu komunismu jako jisté nezbytné hypotézy, která nám umožňuje promýšlet limity globálního kapitalismu a udržuje představu společnosti, která překoná fundamentální třídní nerovnosti, vykořisťovaní a privatizaci svobody."

K tomu:

To je zase taková suslovovská interpretace pojmu "komunismus". Obyčejný dogmatismus. Znárodníme (tj. postátníme), tím odstraníme  vykořisťování a třídní nerovnosti. Ve skutečnosti – jak prokázala historie – jen vytvoříme podmínky pro zrod nové třídy (přesně podle Djilase), která nakonec zvítězí. U obou autorů není ani náznak toho, jak se s tímto problémem vyrovnat. Naopak, opakují právě ta suslovovská dogmata, která byla ideologií rodící se nové třídy s podporou "shora".

Tak ještě další kousek zavádějícího textu:

"Jedna z výtek zaznívající na adresu knihy je to, zda Hauser nebere liberální demokracii příliš vážně. Ostatně jak sám přiznává i Bělohradský, tak historickou realitou vždy byla jistá forma oligarchie, která se čas od času více či méně hlásila k demokratickému ideálu. Domnívám se, že tato kritika je pravdivá jen z poloviny. Socialisté musí upozorňovat na pravou povahu režimu, na druhou stran se vždy vyplatilo v bojích občas rošťácky brát vládnoucí ideologii víc vážně než sama vládnoucí třída, díky čemuž jde odhalit propsat mezi rétorikou a realitou."

K tomu:

Jen drobné korekce:

- Zapomeňme na "oligarchy". Hlavní, největší a dominantní problém je monopol vysoce koncentrované moci, tedy to, co já nazývám "současná globální moc" (jejímž jádrem je mj. několik málo, necelé desítky, tradičních nejmajetnějších rodin, které zvládly zajištění své dynastičnosti). Tzv. oligarchové jsou buď typu Bakaly, který je jich nástrojem stejného typu, jako dosazení politici, nebo byli nuceni k jízdě na tygru (jako Babiš) a jsou ne zcela vypočitatelnými, ale přece jen spojenci hnutí odporu vůči současné globální moci a nápravy stavu.

- Co je vlastně "vládnoucí ideologií" současné globální moci. Liberalismus? Neoliberalismus? Houbelec. Naskočili na vějičku. Je RESTRIKTIVISMUS realizovaný podle již nahrazeného Klause Schwaba, který se chová v ideové oblasti represivně vůči všem formám PERSPEKTIVISMU. To autorům knihy i pojednání věnovaného knize vůbec nedošlo. Nechali se nalákat na návnadu. A progresivistická levice? – To jsou obyčejní slouhové současné globální moci a – což je ještě horší – si to ani neuvědomují.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Do okolí Panenských Břežan mě přivedla přednáška o Santinim v místní kapli ležící v areálu zámku, ve kterém za protektorátu přebýval K. H. Frank. Cíl mé manželky a jejích dvou kamarádek. Přednáška prý nic moc, ala využil jem čas k prozkoumání míst v okolí.

Santiniho kaple v areálu Horního zámku, který obýval K. H. Frank.

Pohled z Horního zámku na Dolní zámek, kde sídlil Reinhard Heydrich. V dálce je vidět Elektrárna Mělník.

Okolí Horního zámku.

Horní zámek v záři zapadajícího slunce, dnes je zde Památník národního útlaku a odboje.