REFORMY (338) Blahout ke Štědroňovi/2

5. leden 2016 | 07.00 |

V návaznosti na 18. ročník vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání a přípravu monografie "Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb" uveřejňuji ohlas M. Blahouta.

Konference proběhla úspěšně, bližší informace viz:
http://radimvalencik.pise.cz/2954-reformy-303-zprava-o-konferenci-lk.html

Michal Blahout: K příspěvku B. Štědroně – Transformace politického systému- 2. část

Proč je tomu tak nám může pomoci osvětlit behaviorální ekonomie. Jaké jsou důsledky toho, že člověk nemá dostatečné schopnosti, vysvětluje Dunnig-Kruegerův efekt, (dále jen D-K efekt) který říká, že pokud člověk nemá dostatečné schopnosti, tak nejenomže dosáhne špatných výsledků, ale zároveň kvůli své neschopnosti není schopen poznat míru své neschopnosti a tak žije v iluzi o svých schopnostech. Pokud je konfrontován se špatnými výsledky, projeví se u něj kognitivní nesoulad a má tendenci tyto negativní výsledky svádět na vnější faktory, jako například: "Měl jsem smůlu." "šéf si na mě zasedl." "Ten politik je zkorumpovaný gauner" atd. Pokud své chyby svádí na vnější faktory, pak se ze svých chyb nepoučí a dále je opakuje. Vzniká tak začarovaný kruh. Politik je sice grázl, ale hlavní vina je v hloupém občanovi, který ho zvolil. Tento jev platí ve všech oblastech lidské činnosti, a proto se používá pojem schopnost. I velmi inteligentní člověk může mít malé schopnosti v oblasti opravy aut a bude v oblasti opravy aut trpět tímto efektem více, než opravář s průměrnou inteligencí. Navíc takovýto člověk je i velmi ovlivnitelný. Nemá schopnosti, a i když je inteligentní, nemá se o co opřít a ten, kdo má schopnosti větší, ho snadno zmanipuluje. Proto i mechanik s průměrnou inteligencí může majiteli auta s vysokou inteligencí vnutit opravy, které nepotřebuje. Leč co se týče veřejné volby, tak tam lze pojmy schopnost a inteligence brát jako totožné.

0pt;font-family:"Times New Roman","serif"">Dále lidé trpí behaviorálními předsudky.[3] Jedná se o projevy kognitivních limitů lidského mozku. Jednoduše řečeno nikdo nejsme dokonalí a chybovat je lidské. Tyto behaviorální předsudky nám ukazují chyby v lidském vnímání reality. Těchto předsudků je velké množství a lze si je nastudovat v odborné literatuře a tak je tu nebudu podrobně rozebírat. Těchto předsudků se dopouštějí všichni lidé. Leč jejich míra vlivu na lidské rozhodování závidí na míře inteligence. Tedy čím menší inteligence člověka, tím větší vliv na něj behaviorální předsudky mají.

Vrame se ale k problému demokracie. V demokracii rozhoduje většina. Většinu tvoří ti méně schopní, tedy lidé, kteří více trpí behaviorálními předsudky a projevy D-K efektu. Tedy takovíto lidé se nepoučí ze svých chyb a jsou snadno ovlivnitelní. Věří příjemným lžím. (Ano, bude líp. Stát se o vás postará. Za tvé problémy může někdo jiný. Atd..) Tato většina je dobře manipulovatelná prostřednictvím mediálních kanálů. Prostředky na to má jen velmi úzká část populace, která se je schopna se domluvit a vytvořit tak kazovou strukturu.[4] Zároveň si tato skupina bude chtít své náklady kompenzovat a něco na tom i vydělat, čehož dosáhne na úkor výkonnosti systému. Bohužel neexistuje člověk, který by mohl vynaložit potřebné náklady na ovládnutí systému z nezištných důvodů. Jednoduše zmanipulovat lidi, aby jim pomohl. Manipulace jako taková není nic špatného. Například rodiče manipulují svými dětmi v jejich prospěch. Záleží na tom, k jakému cíli je používána.

Pak je nutno zmínit pojem racionální neznalost. Běžný člověk je poměrně neinformován. Zjistit si a pochopit veškeré potřebné informace stojí velké náklady a úsilí. (náklady obětované příležitosti) přičemž užitek a síla jednoho hlasu je velmi malý. Proto si lidé nezjišují veškeré informace a volí neznalost. Jedná se o zcela racionální věc, proto používáme pojem racionální neznalost. Proto když jde volič volit, tak neví, kolikrát poslanec chyběl neomluven při hlasování. Člověk podvědomě poměří náklady na získání informace s jejím přínosem a rozhodne se pro určitý optimální objem informací, který je u většiny lidí velmi omezený. A jelikož chce své náklady minimalizovat, tak si nebude zjišovat, ale počká, až mu je někdo naservíruje až pod nos. (pustí si televizní noviny.)Dostane tak bez námahy velmi snadno pochopitelné informace, které si ovšem přizpůsobí k obrazu svému ten, kdo mu ty informace na stříbrném podnose předkládá. Dokonce ani není potřeba přímo lhát. Lze říci naprostou a nepopiratelnou pravdu a přesto lhát. Stačí pravdu správně poskládat, sem tam něco vynechat, něco nechat spekulacím a člověk, který nemá dostatečné schopnosti, dojde ke špatnému závěru. Každá dílčí část je sama o osobě naprosto pravdivá a nenapadnutelná, přesto celek dokáže vést k omylu.

Tento fakt si uvědomují i politici a tedy vědí, že obyčejný občan si nebude pamatovat, jak splnil předvolební sliby v minulých volbách. Ten čeká, že mu to média připomenou. Politik tedy nemusí být za dobře s občanem, ale spíše s tím, kdo ovládá média a můžeme mu tak pomoci ke znovuzvolení. Mohou to být různé osoby, zájmové skupiny, či korporace, nazvěme je souhrnně šedé eminence. Šedé eminence jsou pak ti, kteří mají skutečnou moc. Nejsou to politici, kteří musí jít šedým eminencím na ruku, ani občané, kteří sice mohou volit, ale jejich volba nemá žádný význam. Když dojde k nějakému problému, tak to odnese konkrétní politik, který skončí svoji politickou kariéru a je nahrazen jiným v bleděmodrém. Šedá eminence zůstává nepostižena důsledky, což je děsivé. Politici fungují jako štít, který absorbuje ránu, ale je plně závislý na ruce, co ho ovládá. Dokonce ani není nutné, aby byli politik a šedá eminence domluveni. Šedé eminenci stačí si vytipovat vhodného hlupáka, který to možná myslí i upřímně a toho pomocí médií podpořit. Jakmile poslouží kýženému účelu, tak je odstraněn pomocí nějaké kauzy.

Jediným způsobem, jak změnit systém, je odstranit tuto méně schopnou většinu z rozhodovacího procesu. Cílem by již neměla být demokracie a její maximalizace, ale svoboda a její maximalizace. Přičemž demokracie je v přímém rozporu se svobodou. Většina může rozhodovat o menšině a to není svobodné. A i když lidé chodí k volbám, tak je jejich volba zmanipulovaná a tedy není svobodná. (Jsou tři kandidáti: Jeden je naprosto nepřijatelný a další dva jsou praš jako uhoď. Občane, vyber si!) Současná situace se začne zlepšovat pouze tehdy, když se vzdáme demokracie. Velmi radikální myšlenka. Od mala nás učí, že demokracie je ideál, o který musíme usilovat a my to zase učíme své děti. Jedná se pouze o setrvačnost myšlení, stejně, jako si většina lidí nevybere svoji víru, ale je jim vštípena rodiči. Před pár stoletími bylo nemyslitelné zpochybnit roli boha a církve, dneska je to stejné s demokracií. Lidé ji berou jako fakt a nepřemýšlí o jejích chybách a možných alternativách. Když se pak objeví problém, tak je přisuzován zkorumpovaným politikům a nenasytným korporacím, nikoliv systému, který dá moc do rukou těch nejhloupějších. Nastává ale problém, čím jí nahradit. Dle mého názoru existují dvě možnosti.

1)                 Meritokracie. Demokracie je vláda většiny, kdežto meritokracie je vláda schopných. Nebojte, nevybere se rada moudrých, kteří budou zemi spravovat. Podstata meritokracie tkví v tom, že volební právo má právo získat každý, kdo prokáže určité schopnosti. Jediným kritériem je prokázat schopnosti, toto právo má každý a tedy nedochází k diskriminaci. Od konkrétních příkladů kritérií zatím abstrahujme a předpokládejme, že se nám podaří stanovit taková kritéria, která prokáží potřebné schopnosti lidí. (prozatím!!!) V takovémto systému by dále probíhala veřejná volba, přičemž by volební základnu tvořila ta schopnější (inteligentnější) část populace. Na tu mají menší vliv behaviorální předsudky a D-K efekt, informaci chápou snadněji a dobrovolně je vyhledávají. Inteligentnímu člověku samotné vědění přináší užitek a tak se zajímá všeobecně. Tato část populace, dejme tomu patnáct až dvacet procent,[5] by byla dostatečně velká na to, aby nemohlo dojít k její domluvě a vzniku kazové skupiny. Její chybovost a ovlivnitelnost by sice nebyla nulová, ale rozhodně mnohem menší, než u té méně schopné většiny.

Teď se vrame ke kritériím. Jejich stanovení bude velmi obtížné. Já zde uvedu příklady dle mého názoru. Takže je prosím nebere jako dané. Aby člověk mohl volit, nesměl by v minulosti spáchat úmyslný trestný čin, či být na sociálních dávkách. Dále by pak musel získat volební průkaz, který by získal po složení zkoušky ze základů ekonomie, práva, politologie a filozofie, či morálky.

Meritokracie nebyla nikde na světě v praxi aplikována. Můžeme namítnout, že je velmi podobá oligarchii, tedy stavu, kdy vládne určitá elitní skupina. Leč meritokracie se lidí v tom, že volební právo může získat každý, kdo prokáže schopnosti, které opět může mít každý. V oligarchii byl podíl na rozhodování získáván prostřednictvím nějaké neměnné charakteristiky. (Pohlaví, rasa, příslušnost ke konkrétní rodině atd..) Tyto charakteristiky nebyly pro každého dosažitelné. Rozvíjet se, aby se stal schopnějším, může každý, ale změnit pohlaví nejde.[6] A i v současnosti uznáváme, že né každý může volit, existuje například věkové omezení, či mentální zdraví atd... Stejně jako získáváme řidičský průkaz, protože neschopný řidič může ohrozit sebe i ostatní, tak bychom měli získávat volební právo, jelikož neschopný volič může nadělat mnohem více škody.

2)                 Novo-monarchie. Jako bych slyšel hlasy volající: "To už tu bylo!" "To je dávno překonáno." "Nelze se vracet zpátky." Vzpomeňme, že demokracie tu už taky byla a byla překonána. Návrat k monarchii by byl krokem zpátky jen o 100 let. Návrat k demokracii byl krokem zpátky o více jak dva tisíce let. Ale nebojte, nemám na mysli dosazovat na trůn Habsburky a zavádět staré pořádky. Přeci jen staré monarchie byly zdegenerované, a proto ve vyspělém světě všechny zanikly. (To, co je v současnosti považováno za monarchii, monarchii ve skutečnosti není. Jedná se o klasické demokracie, kde je "monarcha" jen ozdobou na ukazování. Nás baví Zeman, v Anglii na to mají královskou rodinu.)

Tedy přechod k monarchii by jistě neznamenal obnovení slávy starých rodů, jako jsou zmínění Habsburkové, či Bourboni. Tyto rody a s nimi i monarchie pocházely z dob středověku, a proto si s sebou nesly zakořeněné i středověké mechanismy, jako například přesvědčení, že jsou králi z boží vůle, sňatky jen v rámci té nejvyšší šlechty atd... Novodobý monarcha by tedy neměl navazovat na staré struktury, ale být úplně novou krví. Přičemž nemám cenu myslet jen v rámci našeho státu, ale Evropy, jako celku a tedy reformovat EU na Evropské císařství. Velice radikální myšlenka, já vím. Je ale nezbytnou nutností zachovat jednotu Evropy a to nejen pro její prosperitu, ale i pro její přežití. EU je neživotaschopná a Evropě přímo škodí. Přesto by její rozpad znamenal rozpad jednoty Evropy, což nesmíme dopustit. Umírající EU by Evropu stáhla sebou do zapomnění.

(Pokračování zítra)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář