REFORMY (336) Žák: Hledání dobré otázy/2

3. leden 2015 | 07.00 |

V rámci seriálu o reformách uveřejňuji něco jako novoroční zamyšlení Ladislava Žáka. Je inspirující, i když v rámci našeho konceptu vtěleného již do prvního ročníku monografie jsme na většinu otázek, které nastoluje, již dali odpověď. Tak jen jedna poznámka k "homo economicus". Ano. Jedná se o abstrakci. O abstrakci vhodnou pro řešení toho okruhu otázek, kterými se zabývá neoklasický přístup. Z hlediska ekonomie produktivní spotřeby považujeme za vhodnější model člověka, ve kterém chápeme jeho prožitkovou strukturu jako rozhodovací mechanismus a původ prožitků odvozujeme od zpřítomňování prožitého při vztahování se k budoucímu. A na toto pojetí člověka pak navazuje vize přechodu ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

Odpovědí na tlak individualismu není socialistický kolektivismus, který po svém zhroucení přinesl zdrcující návrat individualismu v podobě tolik žádoucího stavu. Kolektivismus byl od samého počátku zcela chybnou koncepcí, která zejména v podmínkách západní civilizace neměla naději na úspěch. Kolektivismus stejně jako individualismus neumožňuje vybudovat jakoukoliv nosnou společenskou strukturu mezilidských vztahů, které mohou být postaveny jenom na vztahu dvojic, na párech. Jiná struktura mezilidských vztahů totiž není ani prakticky, ani teoreticky možná. Ukazuje se, že možnou reakcí na ničivý vliv individualismu na společnost je spíše dualismus, dualita nebo bijungace z latinského "iungo", což značí spojit pár ve významu postavit most, přes zapřažení koní k vozu, až po uzavření mírové smlouvy. Systém partnerství, vzájemného uznání a sdílení obrazů, hodnot a odpovědnosti ve dvojicích. Je celkem lhostejné, jak jsou tyto dvojice či páry složeny, jde o kvalitu jejich vztahu. Mírou této kvality je míra uznání, sounáležitosti a vzájemné odpovědnosti za sdílený vztah. Nejde tedy o pouhou komunikaci, o nezávazné sdělování přes nějakého prostředníka nebo centrálu, jde o tvorbu a sdílení bezprostředního, skutečného vztahu.

Výjimečnost duality postihuje i řada moudrostí z nejrůznějších kultur. Jen obtížně bychom hledali soubor lidových moudrostí, který neobsahuje analogii k úslovím, jako jsou "ve dvou se to lépe táhne" nebo "dva jsou rada a tři jsou zrada". Připomenu ještě zásadní tezi, že naše prostředí umí počítat jen do tří. Jeden, dva, moc neboli singulár, duál, plurál nebo singularita, linearita a nelinearita.  Pozice, které vytvářejí tři koule na kulečníku, už nelze jednoznačně určit a je nutné použít pravděpodobnost. Dualita je tedy jenom jeden z možných světů a vliv těch ostatních nelze ignorovat, tak, jak se tomu často v různých časech dělo a děje. Osvícenství v konečném důsledku dualitě daleko více ublížilo, jakkoliv ukázalo, co všechno může párové přiřazování, měření a třídění o našem prostředí povědět. Přesto zůstává dualita jednou ze tří základních poloh bytí. Bylo by krásným námětem pro moderní vědu hledat k těmto základním dimenzím lidského a společenského bytí jejich fraktální podoby.

To podstatné je ale hledání dobré otázky. Otázka, co bude po kapitalismu, je možná zavádějící. Moderní tržní hospodářství a peníze osvobodily více lidí než jakákoliv revoluce v dějinách. Je to opět směna na základě smlouvy, jako typicky přímá duální operace, která leží v základu jakéhokoliv hospodářského systému bez ohledu na to, jak jej nějaký mudrc pojmenuje. Bohužel, platí, že všeho mnoho škodí, a tak je třeba příliš tekuté společenství složené z jednotlivců, kteří se sice dají dobře ovládat, ale netvoří společnost, znovu strukturovat, a tak i stabilizovat. Nejde o nic jiného než zaměnit paradigma ovládání za sdílení, začít využívat své úsilí a moderní technologie k podpoře nehierarchických, solidárních vztahů namísto hierarchických a vrátit rodině její klíčové místo ve společnosti. Snad je skutečně lepší otázka jak překonat individualismus než jak překonat kapitalismus. Navíc, myslet si, že to, čeho je údajně ohlašován konec, je právě kapitalismus, je možná hlubokým omylem. Pokud něco končí, pak je to daleko spíše neolit s jeho paradigmatem usedlé práce a náboženství pro hlupáky a možnosti snadno a vesele žít z hlupáků, kteří pracují a modlí se, pro chytráky.

Možná bude lépe, než bojovat s větrnými mlýny kapitalismu, trhu, vymýšlet nové -ismy a propočítávat jejich parametry a efektivnost jejich ekonomického systému, vytvářet si kolem sebe strukturu sdílených bilaterálních a solidárních vztahů, mít kolem sebe dobrou rodinu, dům či družstvo, přátele, spolupracovníky a o vztahy s nimi pečovat. Bez toho, že budeme jako lidé takové vztahy masově vytvářet a pečovat o ně, že budeme budovat vzájemnou blízkost, se nic v naší společnosti nezmění a tekutá společnost nakonec zmizí, vyteče z nádoby a někam se vsákne nebo se vypaří s nepředvídatelnými důsledky. K tomu směřujeme nyní, když jsme to jenom my, kteří se opájíme tím, jaká jsme skvělá individua, nad která není, kterým se musí ostatní obdivovat a sloužit jim.

Jsme to výhradně jen my sami, kdož přestáváme být o své vlastní vůli a pro své vlastní pohodlí lidmi, a zároveň tak ničíme lidskou společnost. Je to opět jen a jen na nás samotných, na naší vlastní vůli a troše úsilí, abychom se znovu stali lidmi a přitom zároveň ustavili lidskou společnost. Společnost párů a jejich vztahů.

Opravdu nevím, jestli je otázka, co s individualismem, lepší než ta, co s kapitalismem... Jenom se mi zdá, že máme na tu, co s kapitalismem, příliš hloupých odpovědí na to, abychom se dobře ptali...

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář