REFORMY (314) Zelinka: XX/XXI stol. (kam jdeme?)/3

10. prosinec 2015 | 07.00 |

Velkou pozornost na 18. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzělání vzbudilo úvodní vystoupení Ladislava Zelinky, ve kterém zhodnotil i své životní zkušenosti. Jednání konference dalo skvělý impuls. Uveřejňuji jej na pokračování.

Zde je, vychutnějte si ho:

Změny společenského bytí a společenského vědomí mezi XX. a XXI. Stoletím – část III.

Ladislav Zelinka

3. Zařazení islámu mezi teroristické ideologie – islámský terorismus.

Pojem "terorista" je relativně nový a vytěsnil dříve používané výrazy jako "partyzán", "gerilový bojovník", "záškodník" atd. Samozřejmě, že každý z příkladmo uvedených pojmů má jiný obsah a jiný emoční náboj a v žádném případě je zde nechci házet do jednoho pytle nebo je jakkoli zaměňovat. Co jim však zůstává společného, je vymezení cca následující – jde o osobu bojující mimo řadovou armádu (mnohdy i mimo řádně vyhlášenou válku) a používající k dosažení svých cílů nejen nástrojů, jež odpovídají ženevským konvencím o tom, jak se může vést válka, ale i nástrojů jiných. V případě "učebnicových" teroristů jde zejména (avšak nejen) o nástroje založené na útocích vůči civilnímu obyvatelstvu s cílem vyvolat strach. Pokud si správně vzpomínám, první frekventované užívání pojmu terorista a terorismus se vztahovalo ke konfliktu mezi severoirskými protestanty a katolíky, kde motivem útoků nebylo jen pouhé vyvolání strachu, ale i motiv fyzicky zlikvidovat co nejvíce "těch druhých".

Pak se pozornost obrátila k Německu (Rudé Brigády, Bader-Meinhoffová), Baskicku atd. Dokonce ještě v době afghánského konfliktu, kdy se zrodilo spojení "islámský terorismus" se nejprve pro afghánské bojovníky používalo označení "partyzáni" či "bojovníci za svobodu".

Do té doby nikoho nenapadlo, označovat (kupř. ve vztahu k Irsku) katolictví nebo protestantismus za teroristické ideologie a zejména ve vztahu ke katolíkům toto tvrzení podporovat militantními citáty ze Starého zákona o metání metlami železnými atp.

Faktické zrození islámského terorismu jako pojmu nastalo až tehdy, kdy se účastníci afghánských bojů začali vracet do svých zemí (ze kterých přišli do Afghánistánu pomáhat) a ve svém boji pokračovali i tam, kde neměli žádného nepřítele. Resp. – v zájmu přesnosti – nepřítele tam měli, ale on o tom (mnohdy poměrně dlouho) ještě nevěděl. Co je v tomto případě kvalitativně nového, je obecnost cílů, za které tito teroristé bojují. To je odlišuje od jiných skupin v minulosti anebo i v současnosti, ale na jiných místech planety. Jejich nepřáteli nejsou jen všichni "nevěřící", nýbrž i všichni zbloudivší muslimové. V zásadě 99,99% lidské populace na planetě Zemi. Reakcí "nevěřících" však je paradoxní ztotožnění islámských teroristů se všemi muslimy vůbec a zkratkovité označení jednoho z největších světových náboženství (islámu) za teroristickou ideologii. To je novum XXI. století.

Ačkoli judaismus, křesťanství a islám vyrůstají ze stejných kořenů, byl po většinu dějin islám vůči křesťanství náboženstvím nepřátelským a konkurenčním. To je poměrně normální jev a týká se i vzájemných vztahů jiných náboženství v podobných pozicích (kupř. hinduismus a budhismus v Indii). Mezi náboženstvím nepřátelským a mezi teroristickým je však zásadní rozdíl. V prvém případě platí "já pán – ty pán" (a můžeme si přitom o sobě navzájem myslet, co chceme), ve druhém případě jsem pán jen já a mám právo toho druhého soudit (kriminalizovat).

Přesné příčiny této nesmyslné simplifikace (všichni muslimové jsou teroristy) neznám. Mohu se jen dohadovat, že se tato myšlenková zkratka někomu na nemuslimské straně hodí do politického či rovnou geopolitického krámu. A že na muslimské straně se s těmi teroristy také dají zahrát pěkné rošády.

Řešení této zapeklité situace není jednoduché. V prvé rovině jde o opatření vojensko-bezpečnostní, jejichž cílem musí být odvrácení přímo hrozících útoků. Zde již celkem neexistují rozpory – stále více států tu nachází shodu. Ve druhé rovině jsou to opatření diplomatická a mezinárodně politická s cílem po dobrém či po zlém přimět tzv. sponzorské státy (státy dlouhodobě podporující své – ať už šiítské nebo sunitské – teroristy), aby tuto podporu zastavily. Již sama tato skutečnost by – při poměrně rychlé amortizaci teroristů – vedla k silnému utlumení jejich aktivity. Obě tyto roviny však nejdou až ke kořenům. Těch se týká až rovina třetí. Islám je patrně jediným velkým náboženstvím, které (na rozdíl od všech jiných) pro své up grade v čase nepoužívá hermeneutický výklad svých svatých textů – v tomto případě koránu a sunny. Omezuje se toliko na výklad (zjednodušeně řečeno) gramatický, v arabštině zvaný taqlid. Nebylo tomu tak vždy – od vzniku islámu až do 10. století n.l. byl hermeneutický výklad používán a nazýval idžtihád. Muslimové často opakují, že pak byly brány idžtihádu Al-Ghazalím uzavřeny a od té doby je tento způsob aktualizace islámského myšlení zapovězen. Třetí rovina se tedy týká výzvy, aby všemi dostupnými prostředky byly podporovány ty státy, skupiny, myšlenkové proudy uvnitř muslimského světa, které by byly ochotny a schopny brány idžtihádu opět otevřít. Po deseti staletích strnulosti by se tak otevřela cesta k reformám uvnitř islámu a k jeho aktualizaci. Tím by se velmi výrazně snížilo riziko, že evidentní neaktuálnosti některých částí islámského náboženství bude opět zneužito. Jde mj. o výzvu současné Evropě, aby evropskou muslimskou komunitu viděla nejenom jako hrozbu, nýbrž i jako klíč k otevření bran idžtihádu.

4. Vytvoření informační společnosti tak rychle a v takovém rozsahu, že společenské bytí uteklo společenskému vědomí až kamsi za horizont.

Běžně se tímto znakem (informační společností) s charakteristikou XXI. století začíná. Já jsem tuto oblast úmyslně ponechal na konec. Scénářů bukolického i katastrofického vývoje plynoucího ze vzájemného dohnání či naopak nedohnání se mezi lidskou psychikou a její počítačovou informační podporou bylo napsáno, ba i zfilmováno tolik, že je zbytečné tímto popisem ztrácet čas. Který z možných scénářů nakonec v realitě nastane, to nevím. Zatím jsem schopen popsat pouze status présens, nikoli prognózu.

Veškerý dosažený vývoj nezmírnil entropii lidského mozku při rozhodování – lidé jsou obklopeni nekonečnými zásobami informací, ale nerozhodují se ani nejednají lépe, ani nejsou moudřejší. Vzhledem dostupnosti informací o všech možných i nemožných hrozících rizicích v kombinaci se skutečností (jejíž přesné příčiny neznám), že negativní informace (kupř. o neštěstích a katastrofách) se šíří více a rychleji než pozitivní (dobrá úroda, dnes na našich silnicích nikdo nezahynul), stoupá hladina stresu a strachu. Vysoce stoupla i relativizace čehokoli – ke všemu lze při troše snahy vygooglovat pro i proti a tím se vytrácí hodnotové ukotvení.

Nechci vypadat jako škarohlíd. Něco se napraví plynutím času – lidský rod se již byl schopen adaptovat na různé změny prostředí. I zde zajisté ještě nevypotřeboval svůj adaptační potenciál. Něco lze dohnat změnou instrumentária lidského myšlení. To je výzva pro vědu a školství. Doposud se pracovalo s předpokladem nedostatečnosti informací a věda se zaměřila na překlenutí tohoto handicapu. Nyní se situace obrací – není nutno řešit rovnici o třech neznámých, protože všechny tři veličiny známe. Je nutno se naučit oddělovat relevantní od irelevantního a to relevantní hierarchizovat. Zatím se mnohdy žáci učí být připraveni na XIX. století – bylo by patrně vhodné je připravovat na něco trochu jiného. Klasické nástroje, jimiž lidské myšlení uchopuje realitu (morálka, právo) musí do sebe zapracovat tuto nové podmínky, zavést pravidla i do matrixu. A ač to zní možná trochu komicky, v každém případě bych plédoval za implementaci usnesení valného shromáždění OSN, které všem členským státům doporučilo rozšířit sledované národohospodářské ukazatele o Bhútánský GDH (Gross Domestic Happiness – Hrubé Domácí Štěstí).

Malá poznámka na závěr: Rozvoj informačních technologií může paradoxně vést k určitým temným informačním místům. Nejde zde o žádnou cenzuru, ale o neustálé změny médií pro záznam informací. Až do dvacátého století bylo možno vydávat sebranou korespondenci zájmových osob, téměř po každém člověku se dochovaly rodinné fotografie (dříve alespoň obrázky) atd. Ve XXI. století tato soukromá stopa postupně mizí. Jen několik výjimečně cílevědomých jedinců je ochotno neustále konvertovat soukromé fotografie a nahrávky ze staršího typu média na novější (neboť k těm starším náhle začínají chybět přístroje, které by umožňovaly jejich čtení, prohlížení či přehrání). Drtivá většina (včetně mne) je na to líná a tak naše soukromá stopa mizí v nebytí. Veřejná stopa (pokud bude veřejná moc alespoň trochu fungovat) bude ohlídána. Katastr nemovitostí patrně bude opakovaně konvertován, aby mohl plnit svou funkci. Patrně se také zachovají některé zvláštního zřetele hodné filmy a z nich se pak ve XXII a XXIII. století (nastanou-li jaká) budou lidé dohadovat, jací že jsme to v tom ztraceném temném věku byli, jak jsme mysleli, vypadali, jak jsme trávili dovolenou atd. Z dochovaných starých filmů dovodí, že USA ohrožoval jakýsi Borat a Spojené státy se mu ubránily jen díky humanitárnímu bombardování hlavního kazašského města, Bělehradu.

Takže – i když ve srovnání s předchozími tématy nejde o vzkaz globálně politický – snažte se onu soukromou stopu zanechat. Ryjte do kovu, řežte do dřeva, tesejte do kamene, pište na pergamen nebo alespoň na pořádný papír. Tu a tam si nechte nějakou krásnou fotografii vytisknout způsobem, který zaručí její uchování po dobu několika století.

Děkuji za pozornost.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář