REFORMY (183) Mertl: Reformy - proč tak těžko

31. červenec 2015 | 07.00 |

28. listopadu (v sobotu) proběhne na VŠFS 18. ročník vědecké konference Lidský kapitál a invwestice do vzdělání.

K tomu dnes zveřejňuji příspěvek v rámci přípravné diskuse k této konferenci, jehož autorem je J. Mertl:

Zhodnocení reformních snah, aneb proč to jde tak těžko

Jan Mertl

V rámci vědecké práce na VŠFS dochází pravidelně k analytickému uchopení závažných sociálně-ekonomických jevů, které jsou klíčové pro úspěšný rozvoj hospodářství. Tyto analýzy ukazují stále výrazněji, že výsledky sociálně ekonomického rozvoje jsou i přes řadu proklamací o znalostní společnosti, sociální integraci a kultivaci lidského kapitálu ve výsledku poměrně slabé. Pojmy jako kvalita života nebo faktické výsledky zdravotnictví a školství jako klíčových prvků ovlivňujících šance každého jednotlivce jsou v pozadí reformních analýz a je řešena efektivnost systémů a bilance jejich financování, což je sice podstatné pro udržitelnost chodu, ale pro jejich výsledky nikoli určující.

Zároveň se pomalu přichází k tomu, že ve společnosti se hraje řada různých her, které ve výsledku mají za cíl boj o sporé zdroje spíše než jejich tvorbu. Jde tedy o to nikoli vytvořit nové hodnoty, ale přerozdělit nebo ještě lépe řečeno si přivlastnit ty, které už vytvořeny jsou. Tyto hodnoty samozřejmě nemusí být pouze hmotné, ale mohou být právě charakteru kultivace lidského kapitálu a tudíž mít i nehmotný, silně abstraktní charakter. Popis těchto her (Valenčík, 2011) ukazuje, že ve výsledku jsou tyto hry výhodné pro silnější hráče, disponující informacemi a zdroji – tedy fakticky pro ty, kteří už ve výhodném postavení jsou a v podstatě by měli pomáhat těm, kteří to potřebují a nebo, a to je podstatnější, jsou teprve ve startovní či kvalifikační části své životní dráhy a jsou tedy vázáni na interakci s ostatními z podstaty. Pokud tyto procesy selhávají, selhává i přenos nehmotných aktiv a kultivace lidského kapitálu jako celku. Je sice pravda, že jedinec se vzdělává sám a pečuje o své zdraví také sám, ale k těmto činnostem musí mít partnery (učitele, lékaře), kteří mu příslušné služby/činnosti poskytují. V tomto směru je metodologický individualismus omezený proto, že pomíjí nutnost nastavení sociálně-ekonomických systémů tak, aby tyto interakce podporovaly, umožňovaly a prohlubovaly, ideálně na dlouhodobé bázi (kurikula, absolventské sítě, dispenzární a preventivní péče a podobně). Pokud to selhává, dochází k fragmentaci systémů, selhávání dlouhodobých interakcí a celkově suboptimálním výsledkům systému.

Podobný vývoj lze vysledovat také v rámci národního hospodářství jako takového. Dostupné analýzy se soustředí převážně na bilanční vývoj a efektivnost z pohledu finanční udržitelnosti a ufinancovatelnosti. Problém spočívá v tom, že to je až výsledek řady interakcí v systému, které opět nejsou-li adekvátně nastaveny, selhávají a s tím i příslušné výsledky. V situaci, kdy není jasně vymezeno, čím a jak bude ekonomika dosahovat příslušné efekty, na jaké bázi bude postaveno hospodářství a jaké konkrétní interakce budou v tomto směru podstatné, nelze očekávat ani, že bude dosaženo dlouhodobé stability a rozvoje. Navíc se tím zbavujeme možnosti použití řady pokročilých konstruktů, které by, při splnění požadavků na jejich existenci, mohly v současné etapě sociálně-ekonomického rozvoje výrazně pomoci. Jako příklad lze uvést například společnou evropskou měnu euro. Podle dostupných poznatků (Helísek, 2013) je její zavedení technicky možné a hospodářsko-politicky výhodné, budou-li splněny určité podmínky v rámci sociálně-ekonomického uspořádání Evropy – a tyto podmínky nejsou nic nepříznivého nebo nežádoucího , naopak, jedná se v podstatě o harmonický vývoj, dokonce ani tak nezáleží na tom, jak vysoká úroveň jednotlivých zemí bude, hlavně když se budou chovat ekonomícky odpovědně a racionálně. K těmto podmínkám ale nelze dospět zcela spontánně, protože se jedná o poměrně složité konstrukty, podobně jako většina věcí v současných vyspělých ekonomikách. Vypadá to, že místo toho, abychom tyto podmínky vytvořili a následně mohli užívat výhod z existence takovýchto pokročilých konstruktů, se spíše zabýváme tím, proč to či ono selhává a chápeme to jako "důkazy" toho, proč je daný konstrukt (v tomto případě euro) nevýhodné. A tudíž to, že dosud nevyužíváme příslušných výhod a řada věcí, z nichž bychom mohli mít společně prospěch, není zavedena, je spíše důsledkem malého úsilí o respektování příslušných podmínek, než toho, že by sám konstrukt byl špatný nebo vadný. 

Jinak řečeno: spontánní rozvoj a svobodný trh funguje pouze tehdy, pokud má zároveň vynucena pravidla pro své fungování a pokud jsou využity sofistikované mechanismy pro sociální a ekonomické interakce, institucionální předpoklady ekonomických transakcí a adekvátní regulace trhů tam, kde je zřejmé a průkazné, jak to dopadne bez ní. Pokud tomu tak není (a to v současné ekonomice bohužel často není), systémy nefungují a selhání dopadá na systém jako celek, dochází k již popsaným jevům v tom smyslu, že vysokopříjmoví se "uzamykají" ve svých zdrojích, nízkopříjmoví se ke zdrojům nemohou dostat a celý sociálně-ekonomický systém kolabuje ve svých základních funkcích – Titanik se potápí (Valenčík, 2015). Tuto inherentní tendenci sociálně-ekonomických systémů nelze odstranit na ideologické bázi a prostřednictvím politické ekonomie či veřejné volby je neřešitelná.

Současně se vynořuje otázka příjmové diferenciace a distribuce zdrojů. Je zřejmé, že kriticky souvisí především s tím, co bude za peníze a co bude nikoli zadarmo, ale dostupné bez zatížení subjektu, který daný statek spotřebovává. Je stále zřejmější, že monetizace jednotlivých oblastí života je rovněž společenským konstruktem: lidově řečeno, za co se na vesnici neplatilo, ve městě se platí a tak lze pokračovat i nadále. Například v penzijním systému dříve platilo daleko více, že děti se staraly o své rodiče osobně v rámci soužití a tudíž rodiče nepotřebovali tolik financí k tomu, aby zabezpečili svoji důstojnou existenci v penzi. Dnes tomu tak často tolik nebývá (a důvodem není citová vyprahlost, ale jiný charakter života), nicméně to generuje nároky na penzijní systém a jeho finanční rozměr.

V minulosti byl klíčovým místem získávání zdrojů trh práce: existovaly dokonce národohospodářské teorie (Engliš, 1930), které práci přikládaly jedinou hodnotovou bázi (národní kooperativa). V současné době tomu tak již není. Stále více lidí pracuje na pozicích, které jsou výrazně pod úrovní dosaženého vzdělání: ekonomika neumí využít, natož zafinancovat získané kompetence absolventů, zejména v ČR systém "hlavně to nějak udělat", Též se nechápe, že duševní práci nelze provozovat stejným stylem jako fyzickou a měřit ji pouze odpracovanými hodinami apod. Peníze se ve společnosti rozdělují jinak než přes kompetence, vzdělání a práci: stále více zdrojů teče přes kapitálové trhy, majetkové renty a podobně, to jak se člověk snaží a co umí je sice podstatné, ale rozhodující pro jeho ocenění nebo dokonce sociální pozici jsou jiné faktory. Stále více lidí touží především získat tzv. pasivní příjem – tedy příjem, který trh práce obchází a získává aktiva z jiných zdrojů, především z trhu kapitálu a spekulativních obchodů. A jsou ve výhodě oproti příjemcům mezd, protože jejich příjem je nezávislý na jejich osobní aktivitě a hodnocení zaměstnavatelem. Samostatným problémem jsou tzv. "zbyteční lidé" – nezaměstnaní a za daných požadavků na pracovní sílu i nezaměstnatelní.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejslabším článkem současné ekonomiky je právě nabývání, uchovávání a rozvíjení lidského kapitálu ve všech jeho podobách (zdraví, vzdělání, reprodukce, kultura). Přes verbální proklamace a řadu reformních kroků dochází k tomu, že příslušné procesy jsou blokovány nebo dokonce hodnoceny jako neefektivní. Možná řešení jsou popsána v existujících studiích a netřeba je opakovat – jak nastavit penzijní, vzdělávací či zdravotnický systém víme, stačí si vybrat, které nevýhody budou únosné (ideální systém neexistuje). Nesporně je pak potřebné řešit příjmovou diferenciaci formou zdanění subjektů, které si mohou dovolit daně platit a mají významná aktiva (princip adekvátnosti zdanění). Dojde tak ke změně peněžních toků ve prospěch reálné ekonomiky a konkrétních transakcí. A konečně je klíčová jasná preference financování pozitivních činností a aktivit – je nutno omezit princip, že čím je něco užitečnější, tím méně peněz na to je (sport, kultura atd.). Podstatné jsou výsledky systému, nikoli ideologická klišé. Pak se i hry typu Titanik nebudou hrát, protože se loď přestane potápět.

Použitá literatura:

Engliš, Karel. Teleologie jako forma vědeckého poznání. F. Topič, 1930. 162 s.

HELÍSEK, Mojmír. How Far Along is Euro Adoption in the Czech Republic? Benefits for Business Still Remain. Central European Business Review, 2013, Vol. 2, No. 1, s. pp. 21-27. ISSN 1805-4854.

VALENČÍK, Radim a kol. Game Theory (Redistribution and Contextual Games) as a Tool for Human Behaviour Decoding. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2011. 145 s. EUPRESS. ISBN 978-80-7408-058-6.

VALENČÍK, R. a kol. Hra typu TITANIK a současná realita. Online:  <http://radimvalencik.pise.cz/2588-hra-typu-titanik-a-soucasna-realita.html>

Poznámka: Zpracováno v rámci řešení projektu SVV na VŠFS.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář