REFORMY (146) Kaleta o „uznávaných zásadách“ III.

24. červen 2015 | 07.00 |

Na článek "Lidi, pojďme do nich..., ale jak?", který jsem uveřejnil 16.6.2015, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/2438-lidi-pojdme-do-nich-ale-jak.html

jsem dostal několik zajímavých ohlasů. Část těch, které jsou spojeny s hledáním cesty ke změně, uveřejňuji i s komentářem v rámci seriálu o reformách. Tento je od Jana Kalety. Dal si hodně práce a hodně promýšlení základů chápání společenského dění. Pohybuje se v dost abstraktní rovině. Protože je rozsáhlejší, uveřejňuji ho ve třech částech s krátkými komentáři.

Zde je text J. Kalety (proloženě) - 3. část:

Zásadovost a morálka se neprojevuje neustále, ale pouze když je volba. Kdo nic moc nedělá, nemá mnoho příležitostí k volbě. Takoví lidé ale mají stále volbu přiznat, jak na tom jsou. Kdo má málo voleb, není ani příliš zlý, ani příliš dobrý.

Ale je dobré, pokud to přizná. Je dobré neposkytovat krytí bezzásadovým lidem.

Příkladem společenské bezzásadovosti je chtít nezasloužené výhody. To, že politici jednají bezzásadově a nárokují si věci, které si nezasloužili, my neovlivníme, ledaže náhodou nebo ohromným sjednoceným úsilím. Jejich faktická moc je příliš velká. Co ale ovlivnit můžeme, je mluvit o tom, kdo si svoje výhody zasloužil a kdo ne. Můžeme udělat morální mapu sebe a svého okolí. Můžeme obětovat témata hovoru o fotbale a kdo s kým kde byl, a místo toho se ptát, kdo dodržuje nějaké zásady včetně následků a kdo ne.

Nejsem křesťan, ale líbí se mi, že křesťané mají prakticky povinnost dát přednost hovoru o morálce a zásadách před světskými tématy. Doufám, že jim tento článek poskytne inspiraci. Ale na stejné věci by se měli ptát studenti jakéhokoliv humanitního oboru, od filosofie po ekonomii. Právě ta logika, kterou se zde snažím popsat, v humanitních vědách často chybí, nebo není dotažená do vážných důsledků v naší vlastní rodině. Někteří křesťané neváhají označit věci nebo lidi za boží nebo ďáblovy a podle toho se k nim chovat, v rámci zákona. Tímto dosahují skutečných výsledků, nebo by dosáhli, kdyby bůh a ďábel byli objektivně vidět, což nejsou a proto náboženství nedokáže změnit svět. Filosofie ano.

Pokud objektivně pojmenujeme, co je zásadové a co není, a podle toho si budeme otevřeně vybírat lidi, se kterými se blízce stýkáme a spolupracujeme, pak spolehlivě a nevyhnutelně dosáhneme sociální změny.

Jsou i jiné způsoby sociální změny, ale především bychom měli investovat do jistoty a pak ve zbylém čase sázet v podvodném kasině politické akce.

Nemusím snad dodávat, že vše řečené se pohybuje co do náročnosti a odvahy asi na úrovni provozování extrémního sportu. Přesto však na světě extrémních sportovců není málo a časem se zásadovost stane normou, která nebude pro společnost nijak obtížná. Kdysi bylo těžké odsuzovat otroctví černochů, dnes je to velmi snadné. Ctnost je jako "pohyblivý bod světla", jako světelný kužel reflektoru, který musíme neustále sledovat po jevišti dějin, pokud nechceme zůstat tmáři.

K tomu několik mých poznámek:

- Zde bych se lišil v identifikování toho, o co jde. A to z hlediska typu hry. J. Kaleta považuje chování politiků za příklad prosazení skupinové výhody tím, že něco udělám obecnou normou. Já za projev jiné hry, totiž toho (jak jsem psal minule), že ti, co se stávají součástí struktur založených na vzájemném krytí lumpáren, si jako svoji "ideovou nadstavbu" (kterou si dodávají sebevědomí či přesněji drzost ke stále většímu porušování obecně přijatých zásad) vytvářejí představu, kterou lze stručně charakterizovat jako to, že "normální je to, co normální není". Postupně mají pocit že si mohou dovolit vše, tímto způsobem znásilňují i celý institucionální systém, vede to k jejich plnému morálnímu rozkladu a následné krizi systému.

- Proto mám i jinou představu o nápravě. Nejsme ve standardní situaci, ale v hluboké krizi (nejen lokální, ale i globální, lokální krize je průmětem globální do naší specifické situace), která se prohlubuje. Ale pro její řešení nestačí (a 5x zdůrazněno NESTAČÍ) jen kritizovat. Pozitivní změny dosáhneme, kdy budeme disponovat pozitivním, kvalifikovaným a realistickým konceptem komplexní cesty k nápravě. Jinak bude odpor vůči pokračujícímu morálnímu rozpadu vždy překrýváním rivalitou mezi těmi, co by se rádi stali lídry odporu, přičemž každý z nich bude vidět jen velmi malý výsek toho, v čem je podstata problému a jak dosáhnout nápravy.

Mj. především a právě o tom byl můj článek "Lidi, pojďme do nich..., ale jak?".

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář