REFORMY (125) Teorie a praxe, Hus a dnešek

4. červen 2015 | 07.00 |

V trilogii režiséra J. Svobody podle předlohy E. Kantůrkové zazněla jedna velmi významná myšlenka, která otevírá obecnou a důležitou problematiku. M. Kňažko v roli jednoho z hlavních kardinálů v posledním rozhovoru s Husem (v závěrečné části Svobodovy trilogie), kde přijme jeho zpověď, pronese větu, kterou lze označit za vyšší pravdu či přesněji za pravdu o pravdě:   "Pravda je pravdou jen tehdy, když může být prosazena. "

Je to určitá výtka směřující k Husovu postoji k pravdě. Výtka silná. Skutečná pravda se musí umět postarat i o své prosazení. (Tedy ten, kdo poznává pravdu, musí uvažovat i realizační proces, proces uplatnění výsledků poznání v praxi.)

Měl jsem možnost z J. Svobodou po televizní premiéře filmu hovořit. Potvrdil, že tato myšlenka je obsažena již v původní předloze napsané E. Kantůrkovou v roce 1986 (Hus: příspěvek k národní identitě, samizdat 1986, Praha: Melantrich 1991, Praha: Hynek 2000). (Literární předlohu převedli do podoby scénáře E. Kantůrková a J. Svoboda společně.)

V rámci seriálu o reformách se mi zdůraznění výše uvedené myšlenky hodí. Především proto, že současná věda si její obsah neuvědomuje. Vědecké poznání zaměřené na oblast společenské reality, pokud nemá být sterilní z hlediska praktické využitelnosti, musí zaměřit svou pozornost i na zkoumání vtahu mezi společenskou realitou a rozvíjejícím se poznáním (jako součástí společenské reality). Problematika vztahu teorie a praxe není mimo předmět teoretického poznání, ale jeho součástí. Teorie musí obsahovat reflexi vztahu sebe sama ke způsobu využití teorie v praxi.

Dosáhnout uplatnění teorie v praxi je obtížné i v případě, kdy se ptáme a s využitím nástrojů teorie odpovídáme na otázky: O jakou změnu jde? Jak tato změna souvisí s dlouhodobými tendencemi společenského vývoje? Kdo má na prosazení změny zájem a kdo má zájem na uchování stávajícího stavu? Jaké jsou bariéry prosazení změn a jak je překonat? Jakou roli může sehrát teorie při přípravě toho, kdo má na změně zájem, k tomu, aby změnu uskutečnil?

Pokud si však tyto otázky ani neklademe, pak měníme společenskou vědu v souhrn sterilních poznatků, které mají minimální společenskou užitečnost. - To je bohužel výrazně převažující stav současných společenských věd.

Budu konkrétní. Jsem velmi často u obhajoby doktorské práce talentovaného mladého člověka. Právě je dobrá: Pojmenuje reálný problém, analyzuje jej s využitím uznávané badatelské metody, dospěje k prakticky využitelným závěrům, obhájí se (hlasuji pro)... ale tím to také končí. Jak dotáhnout to, co je využitelné, ke skutečnému praktickému využití - tím už se nikdo nezabývá. Ani autor, který si splnil svou kvalifikační povinnost. Raději napíše další články, které čeká podobný osud. Nejhorší je, že podléhá omylu ve smyslu názoru "já si svou roli splnil, otázka realizace je již otázkou někoho jiného". Ale koho? Nikdo takový není. Je to smíření se se sterilitou společenských věd. (Právě takové sterilní společenské vědy ovšem vyhovují těm, co ze současného stavu společnosti tyjí, rozkrádají ji shora a ve velkém.)

Proto v současných společenských vědách chybí interdisciplinární a týmový přístup, bez kterého to nejde. A nejen chybí. Vládnoucími rituály jsou tyto prvky systematicky ze společenských věd vytlačovány. A to právě v době, která - pokud máme projít tím, co nás čeká s co nejmenšími ztrátami - po vědeckém poznání podstaty současných problémů přímo volá.

Určitě by bylo zajímavé vyměnit si názory na otázku, jak problém sterility současných společenských věd řešit. V závěru své úvahy se však raději vrátím k Janu Husovi. Nevíme dnes zcela přesně, jak to tehdy bylo. On také ještě nemohl pracovat s plným využitím prostředků vědy. V jeho případě šlo spíše o výklad základních tvrzení křesťanské víry. Ovšem o základ, který má vysokou racionální hodnotu. Přesto si však myslím, že si nutnost reflexe vztahu mezi pravou a změnou reality jako součásti pravdy poznávané rozumem velmi dobře uvědomoval. Zejména v následujících (dodnes aktuálních) momentech:

- Vládnoucí moc natolik zdegenerovala, že bude muset být vyvinut i silný tlak zdola, aby došlo k nápravě.

- K tomu, aby byl tento tlak účinný, musí být provedena silná osvěta, pokud jde o znalost racionálního základu víry, ale také schopnosti číst reálný společenský vývoj i v mezinárodních kontextech (Jan Hus se ve svých kázáních beze sporu projevil jako skvělý politický analytik; byl schopen monitorovat nejdůležitější aspekty vývoje a předvídat dění).

- Byl přesvědčen, že racionální argumentace na reprezentativním fóru může být prvním krokem ke zlomu negativních trendů degenerace systému moci a zahájením nápravy.

Jinými slovy: Jan Hus si realizační problematiku velmi dobře uvědomoval. Uvědomoval si ji jako problematiku racionálního vyjasnění toho, co je nutné k tomu, aby došlo k nápravě degenerujícího systému. Uvědomoval si ji poměrně velmi komplexně. Řekl bych, že znal pravdu o pravdě, tj. že  "Pravda je pravdou jen tehdy, když může být prosazena."

A jeho vystoupení před Kostnickým koncilem nepochybně sehrálo významnou roli. Ke spojení jeho myšlenek (trpělivě odhalovaných s použitím rozumu) s praxí po jeho smrti došlo. Bez (sice transakčně nákladného, ale v tu dobu nezastupitelného) nátlaku zdola na změnu zdegenerovaného systému by reforma církve, především však celého mocenského systému směrem k jeho sekularizaci nebyla možná. Ale to už bych otevíral další problematiku o tom, jak proběhl proces sekularizace v katolických zemích.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: REFORMY (125) Teorie a praxe, Hus a dnešek jkaleta 11. 06. 2015 - 15:52