REFORMY (87) Ideologie: Ruská a "naše"

28. duben 2015 | 07.00 |

V předcházejících dnech jsem na devět pokračování uveřejnil příspěvky, ve kterých byl popsán teoretický základ problematiky evoluce finančních trhů včetně vysvětlujících poznámek pro ty, kteří nejsou odborníky v daném oboru. Mezitím se hodně událo. Proto několik nejbližších pokračování budu věnovat aktuálnímu kontextu reforem, které jsou nezbytné k tomu, abychom se vymanili za slepé uličky prudce se vyostřujících konfrontací.

První je věnováno porovnání ruské a "naší" ideologii. Původní článek jsem uveřejnil 23.4. Zdůrazňuji v něm následující:

- Je potřeba uvědomit si kdy a proč ztratilo ruské obyvatelstvo iluze o nás (vyspělém západním světě), jak se s tím snaží vyrovnat.

- Proč v současné době má klíčovou roli především naše sebereflexe.

- Ilustrování toho, jak se v současné době vyvíjí to, co nazývám základní ideové paradigma vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1956-jake-reformy-a-proc-337-slovnicek.html

- Jaký největší problém má Putin s tvorbou svého ideového zázemí a jaká z toho vyplývají rizika.

Zde je příslušný článek:

Před několika dny (16.4.) uveřejnil na stránkách "Svobodného fóra" Radovan Stoklasa pokus o odpověď na otázku, jakou ideologií se v současné době řídí Rusko, resp. Putin jako jeho vůdčí postava. Stoklasův článek je příznačně nazvaný "V Rusku se rodí ideologie, které Západ zatím nerozumí". Jako pokus otevřít otázku dominující současné ruské ideologie lze Stoklasův článek ocenit. Výsledek, jak si každý sám může přečtením článku ověřit, je dost tristní. Autor mnohem více vypovídá o současné ideologii našeho západního světa a jejím selhání, než o tom, o čem chtěl vypovědět. Přesněji řečeno - Stoklasa (aniž by si to uvědomil) ve svém článku podává svědectví našeho ideového či ideologického debaklu. Nejdříve však jeho článek (celý, to, co považuji za nejdůležitější, zvýrazňuji tučně):

Současné Rusko vykazuje mnoho znaků autoritářského státu. O tom pochybuje málokdo. Ani příznivci Ruska většinou nepopírají, že ruská společnost je stmelována silnou autoritou prezidenta Vladimira Putina. Jakou však má tento autoritářský systém ideologickou náplň? A má vůbec nějakou?

V souvislosti s Ruskem se nejčastěji mluví o probuzeném imperiálním cítění, o extrémním nacionalismu nebo vznikajícím kultu osobnosti. Občas někdo hledá paralelu mezi Putinovým režimem a poměry v Itálii za vlády fašistického diktátora Mussoliniho. Český filozof Václav Němec mluví v této souvislosti o ruském "hybridním fašismu". Termín použil krátce před svou smrtí Boris Němcov v interview pro polskou verzi Newsweeku. Jiný významný představitel ruské opozice, šachový velmistr Garri Kasparov, rovnou přirovnal "diktaturu jednoho muže" ruského prezidenta Vladimira Putina k vládě Adolfa Hitlera.

Podobné soudy jsou však unáhlené a zjednodušující. Dokazují jen, že stále nejsme schopni Rusko v jeho současné podobě přesně charakterizovat a někam zařadit. Známe definici německého nacismu i jeho typické znaky, umíme popsat italský fašismus, jsme schopni charakterizovat třeba režim indonéského diktátora Suharta a jeho ideologii Nového řádu. Rusko nám však do žádné ze známých politických kategorií a škatulek přesně nezapadá. A to je naše velká slabina. Pokud nedokážeme určitý politický režim, který se k nám chová nepřátelsky, přesně pojmenovat, definovat jeho znaky a projevy, zůstáváme vůči němu bezbranní. Vždy nám proklouzne mezi prsty jako rosolovitá koule, změní barvu a tváří se, že je něčím jiným, než co jsme si před chvílí mysleli. Z agresora se stane mírotvorce, z útočníka oběť...

Klíčem k pochopení dnešního Ruska může být odpověď na otázku, o jakou ideologii se opírá? Prezident Putin se stal reprezentantem (možná) většiny ruského národa, jeho duchovní i vlastenecké  "obrody", ale sám není tvůrcem žádného ideologického obsahu. Vladimir Putin je lovec amfor, muž s odhalenou hrudí a loveckou puškou v ruce, hrdina na rogalu, který navádí mladé jeřáby na správnou migrační trasu. Nelze mu upřít, že vyniká jako stratég. Ale to je vše. Nenapsal žádný "ruský Mein Kampf". Sám není zdrojem myšlenek o nutnosti hájit ruské národní zájmy, ale pouze jejich tlumočníkem.

Jako duchovní otec ruského politického uvažování poslední doby, který má vliv na prezidenta Putina a nachází podporu mezi konzervativními představiteli armády a tajných služeb, bývá zmiňován Alexandr G. Dugin, autor tzv. čtvrté politické teorie, nazývané eurasianismus. Vychází z předpokladu, že hlavní dosavadní ideologie, fašismus, komunismus a liberalismus, jsou už mrtvé, nebo spějí k úpadku. Nahrazeny mají být čtvrtou ideologií, jejímž nositelem se stává Rusko, respektive ruský národ, který si uchoval oproti  "západním národům" duchovní čistotu. Předurčen je k další misii, která přinese pokrok a jejímž vyvrcholením bude zrod  "nového člověka".

Duginova ideologie připomíná nesourodou směsici různých filozofických, náboženských, politických směrů i myšlenek a některé její závěry působí až bizarně. Čeští politologové Petr Kalinič a Vladimír Naxera ze Západočeské univerzity v Plzni například zmiňují pasáž, v níž  "příznivce eurasijského hnutí považuje za následovníky ezoterického Eurasijského řádu, jehož existence je údajně stovky let tajena před nepovolanými". Dugin mezi členy tohoto řádu mimo jiné počítá například Reinharda Heydricha. Podle zmíněných politologů je v Duginově geopolitické koncepci rovněž patrný silný vliv levého křídla nacismu.

Zůstaneme-li u jádra Duginovy politické teorie, vidíme, že je zaměřena ostře proti západnímu světu, vymezenému z vojenského hlediska členskými státy NATO. Podle Duginovy teorie lze očekávat brzkou "apokalyptickou bitvu" mezi atlantickou (západní) civilizací a kontinentální velmocí, Euroasií (myšleno Ruskem, zeměmi v jeho mocenské sféře a ruskými spojenci, k nimž řadí Írán). V této souvislosti Dugin používá termín "Endkampf". Výsledkem má být vznik nového společenského řádu, ve kterém bude liberalismus s jeho důrazem na osobní svobodu jednotlivce nahrazen "imperiální" vládou vycházející z principů kolektivismu.

Podstatné pro Duginovu teorii je, že v ní odmítá tradiční dělení politického spektra na levici a pravici. A ideologii eurasianismu neukotvuje geograficky pouze do euroasijského prostoru, ale chápe ji nadregionálně, až globálně. Pokud se z tohoto pohledu podíváme na ruskou společnost, je zřejmé, že v ní Duginova ideologie nachází odezvu. A co víc – skutečně si získává příznivce v různých zemích a mezi různými vrstvami společnosti, mezi populisty, nacionalisty i stoupenci extrémní pravice a levice včetně komunistů. Připomeňme si nedávné fórum v ruském Petrohradě, na kterém se sešlo čtyři sta zástupců krajní pravice z patnácti zejména evropských zemí. A nemusíme ani chodit tak daleko – na prozemanovské demonstraci na Hradčanském náměstí, které vzápětí využila ruská propaganda, stáli vedle sebe na tribuně populista Tomio Okamura a šéf českých komunistů Vojtěch Filip. Zdánlivě nesourodá dvojice, jejíž postoje se však v mnohém shodují s názory, které formuloval Dugin a jež Putin promítá do politiky ruského státu.

Viz: http://svobodneforum.cz/v-rusku-se-rodi-ideologie-ktere-zapad-zatim-nerozumi/

Bez kritického pohledu na nás samotné nedokážeme pochopit ideové dění v Rusku. Rusko (jeho občané i jeho reprezentace) je především zděšeno selháním našich hodnot a idejí. A to již dlouhou dobu. Euroatlantické demokracie tleskaly, když Jelcin nechal rozstřílet parlament tanky, aniž by si uvědomily, že již tehdy Rusko ztratily. "Go west!" skončilo v říjnu 1993, viz:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_Jelcin

Všem v Rusku bylo jasné, že Západ zradil "západní hodnoty". Účelově a s nadějí, že se mu přes Jelcina a jemu podobné podaří rozložit Rusko. K tomu jsem tehdy napsal článek příznačně nazvaný "Kdo vyhrál v Rusku? - Rusku!". Tehdy se totiž začala rodit ruská emancipační ideologie, která má velmi široké mantinely a různé podoby, ale jeden společný jmenovatel: "Západ pro nás už nemůže být nekriticky přebíraným vzorem."

A od té doby "náš vyspělý svět" zbytku světa potvrdil, že se nejen nemíní polepšit, ale je  schopen vybičovat pokrytecký vztah k základním hodnotám, které deklaruje jako dvé vlastní, do krajnosti. A Stoklasa svým článkem tuto skutečnost jen potvrzuje.

Proč k tomu došlo? Psal jsem o tom již vícekrát, tak alespoň stručně. Institucionální systémy "našeho vyspělého světa", toho, čemu říkáme "Západe" či "euroatlantická civilizace" ovládlo to, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Současná moc ("u nás") je založena na tom, že na ty, co ji vykonávají, ten, kdo je dosazuje, něco ví a mohou tudíž být snadno ovládání, přinuceni k tomu, aby sami považovali za správné to, co se po nich chce, a nechali se dotlačit k jakýmkoli lumpárnám jak v oblasti rozkrádání společnosti shora, tak i k vyvolávání konfliktů, které to mají překrýt. K tomu, aby struktury založené na vzájemném  krytí porušování obecně přijatých zásad mohly fungovat (vyjednávat rozdělní vlivu, řešit případy indiskrece apod.) si vytvářejí následující globální sdílené základní ideové paradigma:

- Prosazování silových řešení doslova "za každou cenu".

- Pěstování obrazu nepřítele a výroba reálného nepřítele (právě uplatňováním silových řešení).

- Používání dvojího metru k demonstrování moci a možnosti využívat in-side informace při ovlivňování chování osob.

- Kontrola chování osob v oblasti politické reprezentace vlastní země i ostatních zemí (jejich monitorování, výroba kompromitujících materiálů, vydírání, protěžování i "měkké" řízení formou poskytování in-side informací, přičemž to poslední je bezprostředně spojeno s prosazením silového řešení za každou cenu).

- Vytváření představy o vlastní výlučnosti (my jsme ti jediní správní a proto nám je vše dovoleno), přičemž tato výlučnost má dvě roviny - obecnou (výlučnou je naše "euroatlantická civilizace") a elitářskou (my, co víme, o co jde a jak to chodí, máme právo používat ostatní i v rámci naší "euroatlantické civilizace" jen jako nástroj či prostředek "uhájení jejích hodnot").

K tomu podrobně a v širším kontextu viz: http://radimvalencik.pise.cz/2010-jake-reformy-a-proc-358-monografie-11-cast.html

Toto je naše skutečná ideologie, kterou se řídí moc v "našem vyspělém světě". Ideologie, která zaslepuje své nositele. Ti vidí třísku v oku bližního, ale ne trám v oku vlastním. Stoklasův článek to nádherně ilustruje.

K samotnému Stoklasovu článku pár poznámek:

- Je dobré, že Stoklasa ví o Duginovi, ale jeho vliv na Putina není významný. Putin je spíše defenzivní hráč, pragmaticky spojuje různé pohledy, sám je orientován nikoli ortodoxně "euroasijsky", ale spíše na obnovu tradičních západních hodnot.

- Putin mnohem víc přebírá postoje R. Iščenka (prezidenta Střediska strategických analýz a prognóz), viz můj rozbor přístupu a ideologie R. Iščenka, kde se lze dozvědět mnohem víc o současné ruské ideologii než ve Stoklasově článku:

http://radimvalencik.pise.cz/2101-dva-odlisne-pohledy-na-ukrajinskou-krizi-1.html

- I Rusku probíhá střet mezi jestřáby a pragmatiky. Jestřábi se poznají podle příklonu k hodnotám spojeným s mýtem ruské výlučnosti a také podle přeceňování krize "Západu", resp. iluzí o slabosti "Západu".

- Jakkoli nelze v současnosti hovořit o nějaké jednotné ruské ideologii, mají různé ideové proudy společné to, že převážně defenzivně hledají způsob, jak se zachovat v podmínkách nátlaku ze strany "Západu" a současného selhávání základních "západních hodnot" (které dosáhlo mnohem větší míry, než se očekávalo.

- To, co považuji za kritické z hlediska Putinovy pozice, jsem napsal v článcích "Co chybí Putinovi" a "Putinův projev? Příliš dosebezhleděný", viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1782-jake-reformy-a-proc-268-co-chybi-putinovi-1.html

http://radimvalencik.pise.cz/1783-jake-reformy-a-proc-269-co-chybi-putinovi-2.html

http://radimvalencik.pise.cz/1760-putinuv-projev-prilis-dosebezahledeny.html

 (Pokračování dalším příspěvkem mapujícím aktuální kontext reforem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář