REFORMY (30) Hledání smyslu I.

2. březen 2015 | 07.00 |

Každý zlom v rozvoji teorie o společnosti, tj. každý vzestup teorie na vyšší úroveň poznání společenské reality, většinou odpovídá reálnému zlomu ve vývoji společnosti, tj. tomu, že setrvačný vývoj společnosti naráží na určité bariéry, k jejichž překonání je nutné plnější pochopení reality a to z trochu jiného úhlu, než jak to viděla stávající teorie. Podobnou změnu jak v realitě, tak i v oblasti teoretické reflexe reality patrně prožíváme právě v současné době. Jedním z významných atributů doby je změna základního paradigmatu neoklasické ekonomie, která za cílovou stránku lidského chování považuje maximalizaci užitku (ve smyslu požitků a prožitků, ve smyslu maximalizace slatí a minimalizace strastí).

Poučné je z tohoto hlediska proč a jak nahradila neoklasická teorie klasickou. Klasická teorie rozděluje společnost na třídy podle toho, co vlastní - práci (dělníci), půdu (šlechta), kapitál (kapitalisté). Popisuje vztahy mezi takto ekonomicky určenými společenskými třídami. Spotřeba dělníka je (podle klasické ekonomie) přirozeně působícími mechanismy redukována na obnovu je schopnosti pracovat. Z tohoto hlediska jsou jeho preference nevýznamné. Spotřebovává to málo, co mu umožňuje fungovat jako dělník. Jakmile došlo k podstatnému zvýšení reálných příjmů dělníků a dělnický stav se diverzifikuje na profesní skupiny, začíná hrát významnou roli volba spotřebních statků. Teorii přestává zajímat hrubé rozdělení společnosti na třídy, do popředí vystupuje otázka spotřeby, preferencí, apod. Maximalizace užitku se na dlouhou sobu stává dostatečně pregnantním vyjádřením cílového chování člověka, který vstupuje do ekonomických procesů primárně především jako spotřebitel (a teprve návazně je od jeho preferencí odvozeno to, co se bude vyrábět, resp. co on sám jako vlastník výrobních faktorů bude vyrábět).

0pt;mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-font-kerning: 16.0pt;mso-fareast-language:X-NONE;mso-bidi-font-weight:bold">O tom, že v současné době roste význam produktivních aspektů spotřeby, tj. že spotřebou dochází k obnově, navýšení, uchování, vytvoření předpokladů pro uplatnění lidského kapitálu jako stále významnějšího faktoru ekonomického růstu a tvorby bohatství, jsem psal již vícekrát. Jedná se o jeden z hlavních podnětů k tomu, abychom od neoklasické ekonomie přešli k novému paradigmatu, který pracovně nazývám ekonomií produktivní spotřeby.

Pro znalce: Jedná se dle mého názoru o mnohem zásadnější proměnu ekonomického paradigmatu, než byl např. vznik institucionální ekonomie; ta totiž jen doplňuje neoklasické paradigma, zatímco ekonomie produktivní spotřeby přichází s paradigmatem zásadně odlišným. Přitom - jak už to bývá - v něčem navazuje na předešlé, vrací se k reprodukčnímu pojetí ekonomického procesu (a tudíž oživuje některé neoricardiánské prvky, příp. dobře zapomenuté Neumannovy myšlenky o možnosti redukce všech statků na mezistatky). Ale to není to, o co mi dnes jde.

Jedním z aspektů změny paradigmatu je i odlišné (teoretické) chápání toho, co je "lidské štěstí". Připomenu z nedávno napsaného shrnutí toho, co je obsaženo v naší první monografii věnované ekonomii produktivní spotřeby:

Lidská psychika má schopnost přenést prožitek z finálního uspokojení potřeby na to, co k uspokojení potřeby vede (činnost, kterou k tomu vykonáváme, prostředky, které používáme, situace, v nichž se ocitáme). Aktuálně tedy prožíváme realitu (ve smyslu souhrnu či propojení strastí a slatí) mnohem víc či mnohem plněji, než jak to chápe neoklasický koncept maximalizace užitku (maximalizace slastí a minimalizace strastí). Pokud chceme řešit otázku "lidského štěstí" či přesněji reálného bohatství lidského života, musíme vycházet z toho, že naše přítomné bytí je založeno na zpřítomňování minulého (prožitého) a vztahování se k budoucímu (očekávaní budoucího).

"Maximalizace užitku" (což v případě ekonomie produktivní spotřeby není nejvhodnější vyjádření, ale s určitou výhradou ho lze použít) tedy předpokládá permanentní vytváření představy o budoucím vývoji, hledání smyslu a vztažení aktuálního jednání (i rozhodování) k budoucímu, k přesahu stávajícího (chápanému jako to, od čeho se odvozuje smysl, co je naplněním vize, perspektivy apod.).

Z tohoto hlediska "sankcí" za porušení obecně přijatých zásad (za porušení toho, co je z výše uvedeného hlediska např. porušením úsilí směřujícího k dosažení společně sdílené vize) není trest, který je udělován v případě přistižení člověka při tomto porušení. Skutečnou sankcí je vyprázdnění smyslu, ztráta toho, k čemu má smysl vztáhnout aktuální konání a rozhodování.

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2085-reformy-24-shrnuti-pro-2015-4-cast.html

Zpřítomňování minulého a vztahování se k budoucímu jako svého druhu naplnění přítomného (prožitkového) bytí lidského štěstí je odlišné od "maximalizace užitku". Je významné tím, že umožňuje podstatně efektivnější racionální volbu, že podporuje orientaci na produktivní charakter spotřeby (tj. na spotřebu produktivních služeb a statků, které umožňují zvyšovat efekt produktivních služeb v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností).

Ale nejen to. Právě proto, že přechod k ekonomice založené na produktivních službách představuje významný zlom ve vývoji společnosti (srovnatelný s průmyslovou revolucí či patrně ještě zásadnější), získává nový koncept pojetí prožitkového bohatství člověka ještě jednu prakticky významnou aplikaci. A to aplikaci nesmírně aktuální. Orientuje totiž na pochopení toho, jak a kde se budou rodit nezbytné aktivity (společenské síly), které nezbytné změny umožní prosadit. Zasazuje podstatný kamínek do mozaiky odpovědi na otázku KDO nezbytné změny provede, odkud ten, kdo tyto změny prosadí, vzejde, ale také odpověď na otázku, jaká rizika pro každého jednotlivce přitom vyvstávají. O tom si řekneme něco více v dalším pokračování.

(Pokračování druhou částí tohoto tématu)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře