Jaké reformy a proč (324) Kaleta: Ohlas na LK

26. prosinec 2014 | 07.21 |

Začínám uveřejňovat ohlasy na příspěvky přednesené na pracovní části 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Jako první uvádím ten, který napsal J. Kaleta, student Fakulty humanitních studií UK. Vybral jsem si ho na úvod (resp. čekal na takový) právě proto, že v něm o něco jde. Představuje vyvážený mix prezentace vlastního názoru (ochotu jít s kůží na trh) s očekáváním reakcí, které mohou přispět k lepšímu pochopení toho, o co jde. A tak to má být. Zde je uvedený ohlas:

Reflexe k 17. ročníku konference o lidském kapitálu

Bc. Jan Kaleta

Některé příspěvky ke konferenci byly čistě odborné, z politiky, ekonomie, správy. Avšak objevilo se velké množství příspěvků vysoce filosofické povahy, o povaze člověka, života a společnosti. Jakýmsi středobodem mezi nimi se staly příspěvky, kombinující oba přístupy skrze obecnou teorii systémů, kombinující ideály s praktičností. Právě tyto příspěvky nejsou ničím jiným, než vytvářením nového "jazyka" se vším, co k tomu patří. Vrcholným představitelem tohoto přístupu je teorie R. Valenčíka o strukturách založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Říká se, kolik jazyků umím, tolikrát jsem člověkem. Každý jazyk má za úkol uplést z neuronové sítě koš, který do sebe pojme věci ve světě. Komu byl upřen jazyk, ten ztratil lidství, ztratil schopnost rozumět světu, předvídat jej, ovládat jej a bránit se. Perlorodka, když se do ní dostane zrnko písku, které nedokáže vypudit, začne jej obalovat vrstvou perleti. Lidé, stiženi útlakem, který nejsou schopni pojmenovat, začnou vytvářet nový jazyk jako cestu nejmenšího odporu.

Takový přístup je mi dříve byl velmi blízký, ale můj podíl na konferenci byl velmi omezen vývojem mých názorů, postojů a teorií, který zároveň probíhal. Namísto vytváření nových jazyků a vynalézání kola, což není úplně zbytečná dovednost, jsem se tentokrát zaměřil na schopnost nazývat rýč rýčem, jak říkají Američané, a dostat se ke středu problému. Lepší starý jazyk v hrsti, než nové teorie na střeše. A úplně nejlepší je najít styčný bod mezi zastánci starého a nového jazyka. Toto není nikomu z konference vlastní, neboť jde o cestu největšího odporu, neklidu a nepohodlí.

Tak tedy teorie o skupinách založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. U každého myšlení je důležitá epistemická zakotvenost, tedy konzistentní, racionální a empirická definice toho, co pojmenováváme.

Nejdříve je se třeba zeptat, co jsou to ony obecně přijaté zásady, na které se R. Valenčík odvolává? Jsou to jakékoliv zásady přijaté jakoukoliv společností? Kdybychom byli mezi lovci lebek, bylo by obecně přijatou zásadou, že nepřátele je třeba zabíjet a zmenšovat jejich hlavy?

Domnívám se, že ne. K tomu se odvolávám na norimberský soudní proces s nacisty. Nacisté pracovali na principu čistého formalismu, pozitivismu a relativismu – co je psáno, to je dáno, je-li to schváleno řádným demokratickým procesem. Takto vznikly zákony o ochraně německé krve a cti, které vedly k masovému vraždění Židů a mnoha jiných národů. Do té doby všechny národy operovaly podobným způsobem – lidské chování nemá žádná pravidla, proto si je spolčením většiny nebo menšiny napíšeme, posvětíme je pečetěmi s orly, lvy a medvědy a tím se budeme řídit, i ti, kteří jsou proti. Jinými slovy, platí právo silnějšího. Nacisté však napsali tak strašlivá pravidla, že byl v Norimberku poprvé porušen princip zákazu retroaktivity. Tento princip říká, že když platí nové zákony, nemůžeme být podle nich souzeni za činy spáchané dříve. Spojenci však v Norimberku došli k závěru, že nově zakáží genocidu Židů, ale že nacističtí vůdci budou přesto potrestáni, i když to, co dělali, bylo tehdy zcela legální, podle zákonů, které si sami napsali a odhlasovali.

Norimberský soud došel k závěru, že existuje jakési "přirozené právo", ze kterého by měly zákony vycházet a kterému by se neměly protivit a vůči kterému jsme zodpovědní bez ohledu na psané zákony nebo naši moc. Tím byla potvrzena role filosofie, neboť ono přirozené právo není nic jiného, než filosofická disciplína etiky. Připomínám, že nic ve filosofii není osvobozeno od reality ani logiky a empirie, tedy ani etika, a vědecký důkaz má vždy poslední slovo.

Zbývá tedy otázka, co jsou ony obecně přijaté zásady. Tuto otázku by měl zodpovědět sám R. Valenčík, neboť je autorem onoho pojmu. Já si zde troufnu formulovat pouze jedinou takovou zásadu. Obecně přijatá zásada praví, že je nemožné ospravedlnit použití násilí jako odezvu na nenásilné aktivity. Už malé děti argumentují tím, že "on si začal". I národy reagují na nevyprovokovaný útok jinak, než na obranu. Jde o základní morální argument, o který se neustále svádí jazykové bitvy v médiích. Kdo má právo na své straně, ať už podvodem nebo ne, stane se dominantním, notoricky známým příkladem budiž teroristé 11. září a nekonečná, ale přesto obecně přijímaná válka proti terorismu. Zároveň je zásada neagrese v podstatě morální, protože nevede k dominanci. Agrese v obraně je pouze reaktivní a je ospravedlnitelná.

Dominance nemorálních struktur však vychází z porušování zásady neagrese a takové manipulace s jazykem, že je toto porušování veřejně přijímáno a tolerováno. Tento článek tedy není o tom, jak píše R. Valenčík, že existují dobré a užitečné instituce, ve kterých se však bohužel vytvářejí spolčení mezi lidmi, kteří porušují zásady, a proto je třeba napsat lepší stanovy, aby se lidé navzájem hlídali. Ne, tento článek je o přirozeném právu a nutnosti nechat realitu mluvit samu za sebe.

Je fakt, že instituce existují a že v nich dochází ke spolčení za nějakým účelem. Jestli jsou to dobré instituce a špatná spolčení, to musím teprve zjistit. K tomu se musím podívat na tyto instituce skrze jedinou mně známou obecnou zásadu, že je nemožné ospravedlnit použití násilí jako odezvu na nenásilné aktivity. Podívám se tedy, zdali tyto instituce používají násilí jako odezvu na nenásilné aktivity. Vezměme si například ekonomické aktivity. Pokud něco chci, pak si to koupím a zaplatím to. Pokud něco nechci, tak nabídku odmítnu a nezaplatím to. Státní instituce však nabízejí nějaké služby. Ty služby, které nechci, však nemohu odmítnout. Resp. nepoužívat je většinou mohu, pokud chci, ale zaplatit je musím vždy. Pokud dost dlouho nezaplatím, pak ona částka překročí nějakou hranici, stát překlasifikuje můj ne-čin a pošle ozbrojené osoby v kostýmech, aby vnikly do mého bytu a zmocnily se mého majetku (případně bankovního konta) proti mé vůli. Pokud bráním svůj majetek, jak bych jej bránil proti jakýmkoliv jiným osobám bez kostýmů, stát překlasifikuje tuto mou aktivitu a reaguje buďto mým únosem do vězení, nebo vraždou. Dostane-li se něco z toho k soudu, budou lidé v kostýmech ospravedlněni, neboť jednali podle tištěného dokumentu a měli na sobě správný kostým.

Došel jsem tedy k závěru, že samotný stát, zejména složky exekutivní a soudní moci, je strukturou založenou na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Důležitou pointou však je, že normální činnost států a většiny úřadů má identitu porušování obecně přijaté zásady neagrese. Jakou identitu má jednání struktur, které odhalil R. Valenčík? Chápu-li jeho články správně, jde také o formu porušení zásady neagrese, nebo něco podobně nemorálního. Jednání spolčených struktur tedy není kvalitativně odlišné od jednání institucí, ve kterých působí, pouze kvantitativně, tedy počtem lidí, kteří jsou v této činnosti zapojeni.

Státní struktury pracují na principu masivního porušování zásady neagrese. Například v daňovém systému je lidem proti jejich vůli odebráno až 50 procent příjmů. Zákony a předpisy pak slouží k tomu, aby byly tyto peníze pokud možno co nejrovnoměrněji vráceny a bylo tím alespoň částečně napraveno to, že někdo z ekonomiky odstranil polovinu oběživa. To v ideálním případě, o který se pokouší tzv. státy blahobytu. Ano, teoreticky lze všechny peníze odevzdat úřadům a pak úřadům napsat tak dokonalé instrukce, abychom ty peníze dostali zpět víceméně užitečnou formou. Avšak neexistuje žádný dobrý důvod, aby neúčast na takovém systému byla trestána násilím.

Proto většinu odborných příspěvků o lidském kapitálu považuji za druhotné. Nemám pochyby o faktické korektnosti jejich obsahů, ani o jejich řešitelnosti navrženými opatřeními. Mám však pochyby o epistemické zakotvenosti celé konference, o schopnosti rozeznat fakta o identitě, že násilí pod jiným jménem je pořád násilí a bude mít následky v realitě, jako jakékoliv jiné násilí.

Nemohu nezmínit citát z Nietzscheho Zaratustry:

Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v mravech i právech. Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže - a cokoli má, ukradl. Nepravé jest na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý. Nepravé jsou i jeho vnitřnosti. Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za znamení státu. (NIETZSCHE, Friedrich. Tak pravil Zarathustra. Editor Alena Bryndová. Překlad Otokar Fischer. Praha: Dobrovský, 2014, 354 s.)

Domnívám se, že většina problémů popsaných v konferenci by neexistovala, kdyby nedocházelo k násilnému vynucování centrálních norem. Ano, školy mohou preferovat dívky a potlačovat normální chování chlapců. Možná, kdyby byly lépe napsané osnovy a zákony, nebylo by tomu tak. Avšak není na státu, aby toto řešil, neboť stát je samozvaná třetí strana v interakci mezi rodinami a školami. Je na rodičích, aby sami usoudili, zdali jejich škola opravdu škodí chlapcům a aby si sami zvolili školu a vše ostatní. Státu zbývá pouze to, aby této normální inteligentní aktivitě celého národa nebránil, aby nevynucoval stejnorodost škol, aby nebral rodičům peníze na školy vlastního výběru, tedy aby neexistoval. Vyřeší to všechny problémy? Nikoliv, pouze ty nejhorší, celostátní.

Většina lidí se domnívá, že stát by měl pouze zastávat funkci nočního hlídače, tedy poskytovat bezpečnost a justici. Pominu-li téměř nefunkční český soudní systém, dá se o tom uvažovat. Tento experiment proběhl ve Spojených státech, zemi s nejmenší vládou, a národ zbohatl ze všech nejvíce. Federální vláda však jako rakovinná metastáza po cca 100 letech zdanila a využila toto bohatství k vlastnímu růstu a dalšímu století plnému válek. Nyní jsou Spojené státy tím největším, nejagresivnějším a nejzadluženějším impériem, které se znepokojivě ozbrojuje vůči vlastním obyvatelům.

Svět se nedělí na Američany, Čechy nebo Rusy. Svět se dělí na ty, kdo porušují obecně přijaté zásady a ty, kdo je neporušují. Ti, kdo zásady porušují, však nasazují všechny prostředky, kulturní, historické, mediální, vojenské i politické, aby zmátli jazyk a přejmenovali vše, nazvali černé bílým, rudé hnědým, demokracii svobodou, socialismus kapitalismem a tak dále. Dnešní jazyk je bez poznání identity věcí zcela nepoužitelný. Nový jazyk však bude trpět stejným problémem, jako nová měna na trhu, stěží se ujme. Je třeba pojmenovávat věci podle jejich identity a získat tak zpět starý jazyk.

Identita odpovídá například otázku "Co je to krádež?" Identita krádeže je zmocnění se majetku proti vůli majitele. Co je to daň? Totéž. Může tedy daň mít jiný účinek, než krádež, když je jejich identita stejná? Zásadně nemůže. A přece – nepravdivé pojmenování vede k tomu, že krádež pod jménem daně je mnohem obsáhlejší a rozšířenější, než jakákoliv forma soukromého zločinu a vede k dalekosáhlým, celospolečenským problémům, kterými se zabývá i tato konference. Vykrádání bytů a krádeže automobilů, pokud vím, k žádné konferenci zatím nevedly.

Podívejme se tedy na identitu státu. Stát je spolek, který vznikl v podobné době a podobným způsobem, jako spolek zvaný církev a slouží k podobným účelům. Platí zpravidla, alespoň ve Spojených státech, že věřící preferují menší státní moc a zastánci všeobsažného státu nemají v lásce náboženství. Církev však již dávno nemučí nevěřící, nepopravuje, nevybírá desátky a nevyhlašuje křížové výpravy. Nebýt členem církve už také není nijak veřejně pohoršující. Poukazování na nedostatky církve se stalo běžnou praxí, dokonce i ze strany papeže. Církev si už dávno nebere zásluhy za příznivé počasí, úrodu a ustoupení morových epidemií, ani za morálku obyvatel a slušné chování. Avšak jen s obtížemi se dokáži přimět, abych stejně rozumný postoj požadoval nejen od spolku kříže, beránka a holubice, ale také od spolku bílého lva, lípy a trikolory. Tento druhý spolek se zatím dle mého názoru pokouší modernizovat teologii a reformovat nereformovatelné.

(Pokračování ohlasem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář