Jako reformy a proč (321) Vostatek - penze II

23. prosinec 2014 | 07.00 |

Na tři pokračování uveřejňuji příspěvek profesora Jaroslava Vostatka, který přednesl v pracovní části 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání (toto je druhý):

České doplňkové penzijní spoření: ukázka vládního selhání, dobývání renty a fiskální iluze II

Jaroslav Vostatek

Vysoká škola finanční a správní, Praha

(Ne)transparentnost

Systém penzijního připojištění byl dlouhodobě kritizován jako nedostatečně transparentní – počínaje tím, že není oddělen majetek penzijních fondů od majetku účastníků. "Neoddělení" majetku fondů a jeho účastníků je důsledkem výchozí "hybridní" koncepce penzijního připojištění, kdy se původně vycházelo z konceptu podnikových penzijních fondů, které ve své kapitalizované podobě dávkově definovaného plánu (také) nemají majetek oddělen – protože u nich v zásadě není co "oddělovat": vše patří účastníkům, podnik (zaměstnavatel) je "jen" sponzorem.

Kdyby Klausova vláda použila konstrukci soukromých životních pojišťoven, resp. využila standardního západního pojistného práva, tak by problém s oddělením majetku společnosti a klientů zřejmě nevznikl, přestože v účetnictví životních pojišťoven se u klasických životních pojištění také neuvádí majetek klientů, protože se jedná "pouze" o nároky na plnění při splnění příslušných předpokladů, resp. pojistných podmínek. Problém českých penzijních fondů byl proto spíše v tom, že jejich účetnictví a audit byly zjednodušené – oproti životním pojišťovnám. Když bychom si problém penzijního připojištění z tohoto hlediska mohli zjednodušit pominutím pojistných prvků (doživotní penze), které v praxi stejně nemají praktický význam, tak bychom tento sektor měli komparovat s teoretickým modelem spořitelny (banky), která jen sbírá vklady "účastníků" a investuje je převážně do státních obligací (což je česká praxe, daná i produktem penzijního připojištění). Jedinou významnou odchylkou penzijního připojištění od tohoto spoření by bylo to, že úrokovou sazbu stanoví penzijní fond až po skončení roku, podle dosažených výnosů. V náročném tržním prostředí by si penzijní fondy konkurovaly výší úrokové míry a nebyla by zde žádná potřeba nějakého dodatečného oddělení majetku majitelů společnosti a vkladatelů.

Problém penzijního připojištění tedy nebyl v tom, že by tyto majetky a práva nebyly dostatečně odděleny či vymezeny, ale v nedokonalém tržním prostředí; můžeme to označit i jako selhání trhu. S tím, že obecně zde není zvláštní rozdíl od bankovního či pojistného trhu. Zvláštností českého trhu penzijního připojištění je to, že prodávaný produkt je velmi jednoduchý a obchodní marže penzijních fondů jsou či mohou být podstatně více "viditelné", resp. průhledné. Proto také např. ministerstvo financí v materiálu pro poradu ekonomických ministrů v roce 2007 uvádělo, že "jsou nedostatečně nastavená pravidla pro stanovení výše nákladů" a že tato otázka bude řešena stanovením horní meze úplaty za spravování majetku účastníků. Toho se mělo dosáhnout se současným oddělením majetku účastníků a akcionářů – mise Světové banky již v roce 2001 urgovala naše "autority", aby pokročily s plány na oddělení aktiv akcionářů a klientů – přechodem od modelu participace na zisku k modelu podílových fondů (WB, 2001).

"Model podílových fondů" byl zaveden v rámci velké důchodové reformy od roku 2013. Penzijní fondy se musely transformovat na "penzijní společnosti", dosavadní penzijní připojištění bylo uzavřeno (pro nové účastníky) a prohlášeno za "transformovaný fond", obhospodařovaný penzijní společností. Noví klienti mohou vstoupit pouze do některého z "účastnických fondů" penzijní společnosti, tam mohou přestoupit i účastníci z transformovaného fondu. Účastnické fondy jsou postaveny na modelu podílových fondů; transformované fondy představují jakýsi hybrid dosavadního a nového systému.

Vysoké marže a nízké výnosy

Pozornost si zaslouží provozní náklady penzijních fondů: v letech 2008-2010 byly vykazovány APF ČR na úrovni 1,4-1,5 % z aktiv ročně; návazně nás OECD v mezinárodním porovnání uvedlo jako zemi s nejvyššími provozními náklady – viz obrázek 2. Tyto provozní náklady navíc nepředstavují celkovou režii (marži) penzijních fondů. Zahraniční analytici uvedli, že neregulace nákladové struktury v Česku vytváří široký prostor možností transferu prostředků z penzijních společností třetím stranám v rozporu se zájmy účastníků (Iglesias-Palau, 2003).

Nelze pominout úpravu údaje o provozních nákladech za rok 2010, publikovaného APF ČR. Původní údaj 1,42 % z aktiv, byl dodatečně opraven na 0,7 % – na základě nové, užší definice provozních nákladů. V rámci velké důchodové reformy penzijního připojištění od roku 2013 byly zavedeny limity poplatků pro jednotlivé penzijní fondy nově vzniklých penzijních společností, přičemž zcela dominantní "transformovaný fond", do něhož byly převedeny všechny smlouvy o penzijním připojištění se státním příspěvkem, má limit 0,6 % z aktiv klientů plus 15 % z výnosů fondu. Vytvořila se tak zcela nová situace – a velmi brzo uvidíme, zda se penzijní společnosti "vejdou" do limitů poplatků. Tady už totiž nepomůže redefinice provozních nákladů, vejít se do nich musí nejen s celkovými náklady, ale i se ziskovou složkou marže.


Asociace penzijních společností publikovala celkový kumulovaný hospodářský výsledek fondů penzijních společností v roce 2013 4,7 mld. Kč, přičemž 99 % zisku vytvořily transformované fondy. "Penzijní společnosti vykázaly celkovou ztrátu ve výši 282 mil. Kč, která vznikla především v důsledku transformačních nákladů III. pilíře a zřizovacích nákladů na nové fondy II. pilíře, které si vyžádala penzijní reforma. Svým způsobem k tomuto výsledku přispěly také nízko nastavené zákonné poplatky za obhospodařování fondů, které z fondů penzijních společností činí prokazatelně nejlevnější investiční produkt na trhu. Není proto překvapivé, že je to nejhorší výsledek od roku 1995, kdy kumulovaná ztráta v odvětví dosáhla 135 mil. Kč v souvislosti se zřizovacími náklady na zavedení penzijního připojištění se státním příspěvkem" (Kantor, 2014). Tyto první údaje je obtížné komentovat.

Zásadní slabinou dosavadního penzijního připojištění jsou jeho nízké reálné výnosy pro klienty; jejich průměrná výše v letech 2002-2012 byla u nás pod 0,7 % ročně (OECD, 2013). Důvodem je jak konstrukce produktu (garance nezáporných nominálních výnosů v každém roce), tak i vysoká režie penzijních fondů. Naplňuje se tak hodnocení Světové banky z roku 2001 – české penzijní připojištění sdílí slabosti jak latinsko-amerických otevřených penzijních fondů (vysoké marketingové a další náklady) a systémů podnikových penzí v zemích OECD (nedostatečná transparentnost), aniž by sdílely jejich přednosti: větší transparentnost otevřených fondů a nižší náklady podnikových fondů (WB, 2001). V roce 2012 české penzijní fondy měly 88 % prostředků umístěných do státních dluhopisů (OECD, 2013). Navíc celosvětově došlo k obecnému poklesu investičních výnosů. Výrazné zvýšení investičních výnosů nelze proto očekávat ani v důsledku zavedení doplňkového penzijního spoření.

Nedostatečná důchodová reforma

Velká důchodová reforma nevytvořila jednotné podmínky pro příspěvky účastníků a zaměstnavatelů a dále zvýhodnila penzijní připojištění a doplňkové penzijní spoření oproti soukromému životnímu pojištění při placení příspěvků klientem. Zatímco před reformou byl minimální měsíční příspěvek účastníka 100 Kč (se státním příspěvkem 50 Kč) a maximální efektivní (ve vztahu ke státnímu příspěvku) příspěvek 500 Kč (se státním příspěvkem 150 Kč), po reformě je minimální měsíční příspěvek účastníka 300 Kč (se státním příspěvkem 90 Kč) a maximální efektivní příspěvek 1000 Kč (se státním příspěvkem 230 Kč). Relativní výše státního příspěvku tak sice klesla, stát však motivuje účastníky ke zvýšení příspěvků účastníků, především hlavní faktické cílové skupiny – penzistů a předpenzistů. Maximální sazba státního příspěvku sice poklesla na 23 %, je však podstatně vyšší než v (také neúčelovém) stavebním spoření (10 %). Poskytování státního příspěvku i penzistům je sice možno z jednoho zorného úhlu pohledu považovat za výraz rovného přístupu ke státním dotacím, současně se tím však problematizuje celá koncepce penzijního připojištění. Již před deseti léty na to výrazně upozorňoval Šulc: "bude nutné podrobit analýze smysluplnost přiznávání státního příspěvku i penzistům, tj. lidem, kteří již z věkových důvodů přestali pracovat a jsou příjemci starobního důchodu. Proč by měl mít i penzista státní podporu při spoření si ze svého "dnešního" starobního důchodu na "zítřejší" starobní důchod? (Šulc, 2004). 

Jako penzista dostanu dnes z titulu penzijního připojištění či doplňkového penzijního spoření od státu 2 760 Kč ročně a z titulu stavebního spoření 2 000 Kč ročně. Jako výdělečně činná osoba ještě vyčerpám z "připojištění" dalších 15 % (sazba daně z příjmů) z mého příspěvku 12 000 Kč ročně nad měsíční limit 1 000 Kč, tj. 1 800 Kč ročně. Suma sumárum zaplatím příspěvek 24 000 Kč ročně po dobu 5 let, tj. 120 000 Kč celkem, a od státu dostanu 22 750 Kč celkem, což je 19 % ze zaplacených příspěvků. Úroková míra je jen zhruba 3,5 % ročně – kde to ale dnes dostanu? Peníze dám – dříve či později – dětem; já spořit nepotřebuji. Předpokládám přitom, že inflaci pokryje zhodnocení penzijního fondu. Z čeho zaplatí státní rozpočet výdaje na mé "penzijní" spoření mě nezajímá, možná že k tomu využije státní dluhopisy, které zakoupí penzijní společnost. Kdybych se profesně nezabýval penzemi a veřejnými financemi, tak bych možná volil jinou politiku – státní podpora penzijního spoření 22 750 Kč po 5 letech by mě nejspíše nelákala, protože ojedinělý výdaj (ztráta) tohoto rozsahu mě dnes nezajímá. Proto jsem také nedávno sjednal smlouvu doplňkového penzijního spoření a příspěvek na 5 let jsem zaplatil jednorázově, abych se s tím nemusel v příštích letech zabývat. Učinil jsem tak na pobočce banky a dodatečně jsem měl legraci z toho, jak se poradci na pobočce málem porvali o provizi z tohoto obchodu. Nevýdělečně činní penzisté platí ovšem příspěvek (prů)běžně, 1 000 Kč měsíčně, protože nemají nárok na daňový odpočet, anžto penze se (v zásadě) nezdaňují a tudíž ani není možno využít odpočtu. Takto podobně u nás "spoří na penzi" nemálo lidí, přitom analytických údajů a analýz z pera ministerstva financí a ČNB (a také APF ČR) z úseku penzijního připojištění a soukromého životního pojištění ubývá.          

Mezi účastníky penzijního připojištění jsou nejsilnější věkovou skupinou klienti ve věku od 60 let – 26 % všech účastníků ke konci roku 2011 – viz obrázek 3. Ve věkové kategorii 50-59 let bylo dalších 21 %. V předcházejících šesti letech docházelo k růstu podílu klientů ve věku 60+, při poklesu podílu účastníků ve věku 50-59 let (Molek a Molková, 2012). Věková struktura by byla zcela jiná, pokud by státní příspěvek byl nahrazen daňovým odpočtem. Poskytování státní podpory penzijnímu spoření penzistům je přinejmenším luxusem, navíc za stavu, kdy soukromé penze nejsou (jako celek) zdaňovány, nemluvě již o jednorázových plněních místo penzí. Nicméně vždy je nejpodstatnější celková koncepce penzijního pojištění či spoření, resp. celého penzijního systému, z níž by se měly odvíjet i parametry produktů. Změny parametrů penzijního spoření od 2013 se – podle předpokladu – projevily v podstatném meziročním nárůstu průměrného měsíčního příspěvku účastníka penzijního připojištění o 22 %, na částku 568 Kč měsíčně. Průměrný měsíční příspěvek účastníka v nových účastnických fondech činil v roce 2013 dokonce 749 Kč; těchto účastníků je však zatím málo – 77 tisíc koncem minulého roku. Potvrdila se prognóza např. vědeckého grémia ČBA o zakonzervování stávajících fondů pro účastníky; ti budou mít tendenci v nich zůstat (Niedermayer a kol., 2011). Bezprostředním důsledkem velké důchodové reformy v tomto penzijním pilíři je také pokles počtu klientů pod 5 mil.; tento počet i nadále však převyšuje počet ekonomicky aktivních osob – jedná se tak o projev hypertrofie tohoto pilíře, resp. sektoru. Objem státních příspěvků na penzijní připojištění a doplňkové penzijní spoření vzrostl meziročně o 16 %, na výši 6,9 mld. Kč.

Nekonala se (dříve) zamýšlená koncentrace státní podpory na skutečné penzijní pojištění, na anuitizaci penzijních úspor; oba nové produkty jsou i nadále neúčelovým spořením, s relativně vysokou státní podporou – bez níž by byly neprodejné. Potřebná velká důchodová reforma penzijního připojištění se tak vlastně nekonala.

V rámci velké důchodové reformy se vláda, resp. ministerstvo financí vůbec nevěnovalo problematice soukromého životního pojištění, přestože zde dlouhodobě docházelo k výraznému poškozování klientů formou poskytování vysokých provizí a formou "přetáčení" smluv, kdy zprostředkovatelé otevřeně poškozují klienty rušením dlouhodobých smluv o životním pojištění a sjednáváním nových smluv; přitom klienti hradí vysoké stornopoplatky a prodejci dostávají provize za nová pojištění. V rámci velké novely zákona o daních z příjmů pak v roce 2014 vláda schválila výluku investičního životního pojištění z kategorie soukromého životního pojištění s odůvodněním, že dochází ke zneužívání tohoto pojištění při poskytování příspěvků zaměstnavatele na soukromé životní pojištění, kdy zaměstnavatelé poskytují tyto příspěvky místo části mzdy. Jádrem problému přitom byla extrémně vysoká státní podpora, zejména formou osvobození od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění, a využívání chyby v zákoně o daních z příjmů, kdy tzv. mimořádná plnění (výběry z osobního účtu v rámci investičního životního pojištění) nebyla interpretována jako pojistná plnění. Situaci "zachraňoval" poslanecký pozměňovací návrh, kterým se ruší navrhovaná výluka investičního životního pojištění a zakazují se mimořádná plnění ze soukromého životního pojištění. Nic se tím však nemění na osvobození od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění.

V roce 2013 existovalo 3,5 mil. smluv soukromého životního pojištění, počet smluv s příspěvkem zaměstnavatele byl 374 tisíc. Předepsané pojistné soukromého životního pojištění činilo 40,5 mld. Kč, z toho 3,7 mld. Kč (9 %) připadalo na zaměstnavatele (ČAP, 2014). Celkové veřejné výdaje na fiskální podporu soukromého životního pojištění představovaly v roce 2013 3,5 mld. Kč. (Ministerstvo financí odhaduje, že daňovou výhodu čerpá pouze 1,5 mil. poplatníků daně z příjmů.) V součtu s penzijním připojištěním a doplňkovým penzijním spořením to představuje 16,4 mld. Kč, což je 0,4 % HDP.

Robustní fiskální podpora soukromého penzijního spoření je dnes ve světě pojímána jako jedna ze čtyř forem "soft compulsion" (měkké povinnosti) jako metody realizace "povinného penzijního spoření", vedle opt-outu (dobrovolný přestup do nového penzijního pilíře, bez možnosti návratu), auto-enrolmentu (automatické zahrnutí do nového pilíře, s možností vystoupení za omezených podmínek) a matching contributions (kdy zaměstnavatel je povinen přispívat, pokud přispívá zaměstnanec). Soft compulsion je alternativou k hard compulsion (tvrdá povinnost); soft compulsion umožňuje neúčast v systému nejen zarputilým principiálním odpůrcům povinného penzijního spoření či pojištění, ale i sociálně slabším vrstvám – které jsou ve vyspělých zemích ve stáří v zásadě zabezpečeny jiným způsobem, např. relativně vysokým rovným důchodem.

(Pokračování příspěvku J. Vostatka)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář