Jaké reformy a proč (320) Vostatek - penze I

22. prosinec 2014 | 07.00 |

Na tři pokračování uveřejňuji příspěvek profesora Jaroslava Vostatka, který přednesl v pracovní části 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání (toto je první):

České doplňkové penzijní spoření: ukázka vládního selhání, dobývání renty a fiskální iluze I

Jaroslav Vostatek

Vysoká škola finanční a správní, Praha

Úvod

"Penzijní připojištění se státním příspěvkem" vzniklo v roce 1994 jako státem podporovaný systém soukromého penzijního pojištění; Česko bylo jednou z prvních postkomunistických zemí, kde se systém tohoto druhu rozvinul. Mělo jít o "připojištění" k zákonnému "důchodovému pojištění".

Penzijnímu připojištění předcházel návrh MPSV na zavedení systému podnikových penzí. Předseda vlády Klaus tento návrh zásadně odmítl, v souladu s liberální penzijní, resp. sociální politikou. Vláda deklarovala uplatnění "občanského" principu v penzijním připojištění, spočívajícího v tom, že smlouvu o tomto "připojištění" může s penzijním fondem, a. s., uzavírat výhradně "účastník", resp. jednotlivec či občan. Současně se však umožnilo zaměstnavatelům, aby posílali příspěvky na osobní účty svých zaměstnanců. K příspěvkům zaměstnavatele náležel účastníkovi státní příspěvek, jakoby šlo o část příspěvku účastníka.

0pt" class="MsoNormal">V době vzniku českého penzijního připojištění byl český pojistný trh do značné míry teprve ve stadiu vzniku; v roce 1993 měla bývalá monopolní státní pojišťovna tržní podíl 87 % (měřeno přijatým pojistným). V té době došlo mj. též k dvojímu zásadnímu zvýšení sazeb pojistného u havarijního pojištění, vinou chybné kalkulace. Na tuto pojišťovnu byli proto naštvaní i státní úředníci připravující zákon o penzijním připojištění; to bylo zřejmě důvodem, proč tito úředníci nechtěli, aby na nově vytvářeném trhu penzijního připojištění (také) dominovala finanční skupina České pojišťovny. Věcně totiž penzijní připojištění mohlo být provozováno přímo soukromými životními pojišťovnami – z právního hlediska se jednalo nepochybně o zvláštní druh životního pojištění, s vysokým podílem jednoduchého spoření. Vysloveně pojistným produktem byl doživotní starobní důchod a dávkově definovaný invalidní důchod. Zákon o penzijním připojištění však výslovně vyloučil aplikaci pojistného práva na penzijní připojištění.

Produktem státní politiky na úseku penzijního připojištění bylo vytvoření velkého množství (44) jednoproduktových penzijních fondů – akciových společností, s jednoduchou účetní osnovou, a velkého množství prodejních sítí finančních produktů typu multi-level (což tehdy bylo možno považovat za klad). Pak nastalo dlouhé období konsolidace a koncentrace tohoto nového dílčího finančního sektoru. Některé finanční skupiny zahraničního původu skupovaly malé i velké penzijní fondy, založené různými českými podnikatelskými skupinami. Počátkem 21. století se pak vytvořila výrazně oligopolní struktura trhu penzijního připojištění, typická nejen pro menší postkomunistické země, resp. jejich finanční sektor. V roce 2012 se počet penzijních fondů snížil na 9, všechny fondy náleží (8) velkým finančním skupinám. Podíl tří největších penzijních fondů v roce 2012 činil 54,2 % a podíl pěti největších fondů 78,4 % spravovaných aktiv klientů (ČNB, 2013).     

Původní produkt penzijního připojištění, jak byl upraven zákonem, vytvářel dojem penzijního pojištění s poměrně velkou variabilitou – základním plněním byl starobní důchod a bylo možno poskytovat i invalidní a další důchody. Jenže "místo" penze bylo možno bez problému obdržet "jednorázové vyrovnání" – čili si prostě vybrat vklad i se státními příspěvky a úroky ("zhodnocením"). A dávkově definovaný invalidní důchod, z pohledu zabezpečení klientů ideální konstrukce, byl pro penzijní fondy komplikací, kterou nenabízely i proto, že k příspěvku na něj nebyl nárok na státní příspěvek – z nepochopitelných důvodů. Ač tedy produkt "penzijní připojištění" měl být především pojištěním, ve skutečnosti byl v zásadě pouhým neúčelovým spořením, podobně jako stavební spoření. Výhodou tohoto "penzijního" spoření byla možnost výběru vkladů s úroky od věku 50 let, navíc u mladých bylo možno po 15 letech obdržet polovinu naspořených prostředků a zákon umožňoval i výběr prostředků již po jednom roce (při věku od 50 let), což některé fondy i nabízely. Při státním příspěvku až 50 % příspěvku účastníka tak penzijní připojištění představovalo ještě výhodnější produkt, než bylo stavební spoření – pro osoby ve věku přes 40 let.

Nástup lobby: "diverzifikace" systému a vysoká fiskální stimulace

Při novele zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem od roku 2000 byl zvýšen státní příspěvek od třetího roku trvání smlouvy na sazbu, která původně platila jen pro první dva roky, a byl zaveden odpočet od základu daně z příjmů při příspěvku účastníka nad 500 Kč (do 1500 Kč) měsíčně. Na příspěvek zaměstnavatele se po novele zákona neposkytuje státní příspěvek, ale na druhé straně bylo možno od této novely v omezené míře příspěvek zaměstnavatele zahrnout do nákladů. Došlo též k zpřísnění některých zákonných ustanovení, zejména zvýšení "důchodového" věku na 60 let a stanovení minimální doby placení příspěvků na 5 let. (Naprostá většina penzijních fondů tuto minimální dobu požadovala již od počátku).

S ročním zpožděním po penzijním připojištění si státní podporu formou odpočtu od daňového základu vymohly i pojišťovny pro tzv. soukromé životní pojištění, což je životní pojištění s jakkoliv vysokou a jakkoliv konstruovanou složkou na dožití (čili spořící složkou). Životní pojišťovny tak od roku 2001 mohou nabízet produkt shodný s penzijním připojištěním, ovšem bez nároku na státní příspěvek – leč s daňovou podporou. Těmito novelami se vytvořily čtyři různě vysoké, paralelně existující, dotační systémy kvalifikovaného životního pojištění, v závislosti na tom, o jaký produkt jde (penzijní připojištění či soukromé životní pojištění) a kdo platí příspěvek (účastník či zaměstnavatel). V tehdejších podmínkách bylo možno od státu dostat nejvíce ze soukromého životního pojištění placeného zaměstnavatelem (až 6036 Kč ročně) a nejméně z téhož pojištění placeného pojištěným (až 1800 Kč ročně); účastník penzijního připojištění mohl získat až 3600 Kč ročně na základě svých příspěvků, formou příspěvků zaměstnavatele až 4572 Kč. Tyto rozdíly nelze věcně vysvětlit. Ke sjednocení podmínek přispívání zaměstnavatele na penzijní připojištění a soukromé životní pojištění došlo až od roku 2008.

Podstatný rozdíl mezi produkty českého penzijního připojištění a soukromého životního pojištění je ten, že produkty penzijního připojištění jsou v zásadě snadno srovnatelné (v praxi se srovnává zhodnocení), kdežto produkty soukromého životního pojištění jsou pro laiky v zásadě nesrovnatelné – čehož ve značné míře zneužívají finanční zprostředkovatelé k "přepojišťování" klientů za účelem získání provize od pojišťovny. I bez tohoto zneužívání jsou produkty soukromého životního pojištění obvykle podstatně méně výhodné než penzijní připojištění, již v důsledku vyšších provizí, zahrnutých v ceně.

Vysokého dotování českého penzijního připojištění si povšimli i v zahraničí. OECD opakovaně publikovala obrázek 1, který vznikl na základě dat před 10 léty (Yoo a de Serres, 2004). Podle tohoto srovnání bylo české penzijní připojištění nejvíce státem podporovaným produktem tohoto druhu v rámci OECD (na druhém místě skončilo Německo). Podle uvedené studie se jedná o charakteristiku celkových fiskálních nákladů v systémech podnikových penzí (kromě Itálie a Koreje), které jsou poskládány ze tří složek: z ušlého zdanění příspěvků, z ušlého zdanění investičních výnosů a ze zdanění dávek. V textu originální studie se uvádí, že čisté fiskální náklady v Česku byly nejvyšší a činily téměř 40 % příspěvků. Samotné ušlé zdanění příspěvků (zaměstnavatele) podle našeho odečtu z grafu v uvedené studii by představovalo 44-45 % příspěvků.

 

Extrémně vysoká státní podpora penzijního připojištění se promítla ve velkém nárůstu počtu smluv penzijního připojištění. Koncem roku 2001 bylo v systému již téměř 2,5 mil. účastníků, kteří ze státního rozpočtu obdrželi státní příspěvky v celkové kumulativní výši 14 mld. Kč. Již tehdy bylo významné ukončování penzijního připojištění s výplatou jednorázového vyrovnání a sjednávání nových smluv seniory. Do konce roku 2001 bylo na jednorázovém vyrovnání vyplaceno 16,4 mld. Kč. Počty smluv penzijního připojištění výrazně rostly i v následujících letech; k velkému meziročnímu nárůstu – o více jak půl miliónu – došlo v roce 2012, na více než 5,1 mil., marketingovým "využitím" velké důchodové reformy ze strany penzijních fondů a jejich prodejců. "Vložení" penzijního připojištění do transformovaných fondů penzijních společností bylo impulsem k obsáhlé prodejní kampani před 30. 11. 2012, kdy došlo k uzavření těchto fondů pro nové klienty. Prodejci argumentovali především výhodností garance vložených prostředků a možností výběru poloviny ušetřených prostředků po 15 letech (u mladých lidí).

(Pokračování příspěvku J. Vostatka)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář