Jaké reformy a proč (192) Poziční investování

16. srpen 2014 | 07.48 |

Jedním z poznatků, které přinesla dosavadní diskuse zaměřená na přípravu pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání je "přehlédnutí" společenského fenoménu pozičního investování či investování do společenské pozice. To, co je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících současné dění, zůstalo mimo pozornost většiny účastníků diskuse. Smyslem tohoto příspěvku je na tuto skutečnost upozornit a vtáhnout teoretickou reflexi tohoto společenského fenoménu více "do hry", tj. do přípravy a následného jednání konference.

"Přehlédnutí" významu pozičního investování se ovšem netýká jen naší připravované konference. V nedávné době jsme si připomínali výročí prvního vydání knihy F. Fukuyamy "Konec dějin a poslední člověk". Právě a především poziční investování je příčinou toho, proč se jeho sen o dokonalosti liberální demokracie nenaplnil. Přesto v příspěvcích věnovaných výročí vydání knihy problematika pozičního investování nebyla přímo ani nepřímo zmíněna. Jako kdyby neexistovala. Přitom na ni již v roce 1912 upozornil T. Veblen ve své "Zahálčivé třídě". (Problematice pozičního investování v konfrontaci s dílem F. Fukuyamy se budu věnovat někdy v dohledné době.)

Připomenu některé významné kontexty pozičního investování.

1. Poziční investování, též investování do společenské pozice je přeměna majetkové (příjmové) výhody ve výsadu (privilegium). Jedná se o investování, od kterého je očekáván budoucí výnos na základě omezení možnosti využití investičních příležitostí, kterými disponuje někdo jiný.

2. Vystupuje v polaritě s investováním do schopností. Principiální odlišnost investování do schopností a investování do pozice spočívá v tom, že:

- Z investování do schopností, které vede k navýšení lidského kapitálu, mají vzájemný prospěch všichni, vede k rozšíření možností směny a jedná se o hru s pozitivním součtem.

- Z investování do společenské pozice má prospěch jen ten, kdo vyhraje. A vyhraje ten, kdo může investovat více. Tomu, kdo prohraje, se užitek sníží a sníží se i celkový užitek. Jedná se o hru se záporným součtem.

3. Existuje velké množství nejrůznějších forem pozičního investování od méně nebezpečných až k velmi destruktivním:

- okázalá spotřeba – móda, sledování módních trendů,

- luxus a demonstrace luxusu jako "rozpoznávací znamení",

- právní nejistota, právní zmatečnost a růst role placených právníků (vyhrává nikoli ten, kdo má věcnou pravdu, ale kdo si může dovolit lepšího právníka),

- snižování úrovně bezpečnosti a "vyselektování" těch, co v dané oblasti nejsou sto zajistit svoji bezpečnost,

- prestižní klubová spotřeba,

- zbrojení a uzbrojování, hrozba použití síly a použití síly.

Ve všech hrách spojených s pozičním investováním vyhrává ten, kdo je schopen investovat více. Druhý ztrácí buď vše, nebo alespoň část toho, co měl, a to jak v průběhu hry (to, co sám investuje do společenské pozice), tak zejména v důsledku prohry.

4. Důsledkem pozičních her je ekonomická a následně i sociální segregace společnosti, selhávání liberální demokracie, kdy vítězství ve volbách si lze zajistit formou investování do takových forem společenské pozice jako je:

- image pěstované prostřednictvím reklamy,

- ovládání veřejného mínění sdělovacími prostředky,

- korumpováním institucí,

Apod.

Poziční investování vede k prohlubování ekonomické (sociální, komunikační, vlivové...) segregaci společnosti.

5. Rozvoj odvětví produktivní spotřeby předpokládá vytvoření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatňování lidských schopností (lidského kapitálu). Investování do společenské pozice působí přímo proti tomuto základnímu přirozenému trendu vývoje společnosti, podlamuje základ ekonomiky založené na roli produktivních služeb.

6. Právě tak, jako lze rozlišit investování do společenské pozice a investování do schopností, lze rozlišit:

- poziční a schopnostní potřeby,

- poziční a schopnostní spotřebu.

Mezi důsledky poziční a schopnostní spotřeby je zásadní rozdíl:

- Schopnostní spotřeba minimálně zatěžuje přírodní prostředí, schopnostní potřeby lze uspokojovat s nulovými či minimálními nároky na přírodní zdroje, současně však uplatnění schopností (formou zvýšené inovační aktivity) vede k úsporám přírodních zdrojů. Tj. schopnostní spotřeba dělá ekonomický růst trvale udržitelným.

- Poziční spotřeba je naopak zpravidla spojena se spotřebou značný přírodních zdrojů a někdy působí na přírodní prostředí přímo katastroficky. Navíc v jejím důsledku dochází ke snižování inovační aktivity.

7. S tím souvisí to, co lze nazvat "paradox pozičního investování": Poziční spotřeba (právě ona na rozdíl od schopnostní spotřeby) dělá ekonomický růst omezeným. Převaha poziční spotřeby ve společnosti vede k tomu, že dříve nebo později bude muset dojít k boji o omezené zdroje, což vede k tomu, že je nutné stále více posilovat poziční investování, aby nedošlo k prohře v tomto boji. – Tragickému vyústění tohoto typu společenského vývoje se lze vyhnout vytvořením společenských podmínek (spojených s vyšší mírou rovnosti příležitostí a omezením pozičního investování), za kterých budou základem ekonomiky produktivní služby.

8. Právě v konkurenci o získání prostředků pozičního investování došlo k rozbujení fenoménu porušování obecně přijatých zásad, k plné destrukci "zvyklostí", oligarchizaci společnosti, která neustále překračuje meze toho, co je považováno za "přijatelné". Současně došlo i k propojení sociálních sítí založených na dvou typech nejsilnějších afinit:

- Afinit vycházejících z pozičního investování.

- Afinit vzniklých na základě informace o porušování obecně přijatých zásad (a s tím souvisejícím vzájemným vydíráním, krytím a protěžováním).

K tomu podrobněji v některém z dalších pokračování.

(Pokračování dalším tématem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře