Jaké reformy a proč (189) Habermas - o komunikaci

13. srpen 2014 | 08.00 |

Doufám, že na pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání bude to nejdůležitější, s čím přišel J. Habermas, samozřejmostí, kterou není třeba nijak zvlášť rozvádět:

K 85. narozeninám velkého německého filozofa J. Habermase vyšla v Německu jeho biografie. Na ni kvalitní recenzí uveřejněnou v Česképozici.cz reagovala T. Matějčková. Uveřejňuji ji celou. Nejdůležitější zvýrazňuji tučně a to vůbec nejdůležitější červeně. Pro jistotu uvádím i na tomto místě:

"dialogu se otvíráme, až když se vystavujeme druhému a jeho pravdě. To je také okamžik, kdy musíme umět snést zkušenost, že se naše cesty rozcházejí a že cesta ke shodě bude složitá. Habermas nepropadá naivní představě, že by se obtíže řešily komunikací – mnohdy platí přesný opak. Čím více komunikace, tím více neshod. Opracovávání těchto neshod – jak jinak než komunikaci – je tou nejobtížnější cestou k domluvě a zároveň jedinou, která je v demokracii legitimní."

Habermasovu životní dílo je o roli komunikace. "Generování a opracování neshod formou komunikace" by mělo být přirozeným základem jakéhokoli vztahování se člověka ke společenské realitě:

- Při hledání smyslu bytí a žití.

- Při vytváření prostředí skutečných přátel.

- Při zaujímaná postojů k aktuálním otázkám.

- Při společenské angažovanosti.

- Při hledání cesty k řešení závažných společenských problémů.

0001pt;line-height: normal">(Apod. – určitě je toho víc.)

Doufám, že "generování a opracování neshod" bude jedním ze základních rysů pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Proto její přípravu a průběh organizuji tak, jak ji organizuji, viz např.:

http://radimvalencik.pise.cz/1521-jake-reformy-a-proc-177-prvni-shrnuti-diskuse.html

A proto také využívám příležitosti a připomínám dílo J. Habermase (které patří k nejkorektnějším, nejvíce humánním, nejvíce propracovaným filozofickým dílům současnosti).

K tomu ještě jedna aktuální poznámka:

Současná doba vyostřuje řadu sporů, ukrajinská krize je jedním z nich. V takových sporech (a patrně jich bude víc a budou se týkat stále více základních životních otázek) se krystalizují protichůdné tábory, které se nechávají sytit nenávistí. S tím je nutné počítat. Za úplně zbytečné a dokonce škodlivé však považuji, když někteří diskutéři na Facebooku odhlašují ty, s nimiž nesouhlasí. Přirozenou součástí člověka by mělo být, aby si vyslechl i druhý názor. To neznamená, že musí brát vážně každou urážku, vulgaritu, hloupost, zabejčený stereotyp apod. Ale současně by měl mít schopnost podrobit svůj vlastní pohled (o jehož správnosti je přesvědčen) kritické reflexi, testem zauvažování nad korektně zformulovaným názorem či námitkou ze strany druhého, současně i využít každé příležitosti k tomu, co J. Habermas nazývá "opracování neshod". Ostatně – ti, co ztratili schopnost komunikovat, se sami přirozeným způsobem dostanou do úplné izolace a budou pro smích ostatním, když se z komunikační pasti nedokážou vybabrat. Chce to vůči nim trochu velkorysosti a nadhledu, opakovaně jim dát šanci. I to je poselství vyplývající z Habermasova "dlouhého" životního díla, cenného mj. tím, že byl u všech větších diskusí posledních desetiletí.

Zde je recenze T. Matějčové:

Nespatřujte v druhém protivníka, ani když proti vám povstane

Tereza Matějčková

Nejvýznamnější současný německý a možná i světový filozof Jürgen Habermas 18. června oslavil pětaosmdesátiny. Při té příležitosti vyšla v Německu jeho první zevrubná biografie. Habermas ve svém životě dostál přesvědčení, že teoretický rozum nelze oddělit od praktického.

Civilizace

K sedmdesátinám Habermasovi gratuloval francouzský filozof Pierre Bourdieu slovy: "Ať žije spor!" Při příležitosti 80. narozenin o něm americký filozof Ronald Dworkin napsal: "Nejenže je to nejslavnější filozof současnosti. Samotná jeho sláva je slavná."

Emeritní profesor sociologie Stefan Müller-Doohm ve své knize s jednoduchým titulem Jürgen Habermas: Eine Biographie (Jürgen Habermas. Životopis) spojuje dvě hlavní Habermasovy životní role – "pána velkých debat" a nejrespektovanějšího německého intelektuála. Müller-Doohm provádí myšlenkovou stavbou filozofova díla a pečlivě rozplétá veřejné diskuse, jichž byl Habermas účastníkem a které určovaly duchovní tep Německa druhé poloviny 20. století i počátku toho současného.

Útok na Heideggera

Začátky Habermasovy myslitelské poutě jsou spjaté s novinařinou, které se věnoval ještě během studií filozofie. Do novinářského období spadá i první článek, kterým budoucí filozof vstoupil do povědomí veřejnosti. Šlo o příspěvek o německém filozofu Martinu Heideggerovi a jeho vztahu k nacionálnímu socialismu. V červnu 1953 tím Habermas otevřel téma, které se dnes vrací do veřejného prostoru poté, co byly zveřejněny Heideggerovy takzvané Černé sešity.

Habermasovo pobouření a následné pobouření části veřejnosti nad jeho veřejně vyjádřeným pobouřením zůstane pro další působení tohoto filozofa příznačné

Tyto Heideggerovy osobní texty ze třicátých let neměl mladý Habermas k dispozici. Tehdy ho pobouřilo nové vydání přednášky z roku 1935 "Úvod do metafyziky", v níž se Heidegger zmiňoval o "niterné pravdě a velikosti tohoto hnutí". Čtyřiadvacetiletý Habermas byl nejen otřesen tím, co se jevilo jako přihlášení se k nacionálnímu socialismu, ale ještě více ho šokovalo, že Heidegger svolil, aby byl text bez vyškrtnutí vyjádření o velikosti hnutí opět zveřejněn.

V článku pro Frankfurter Allgemeine Zeitung označil adept filozofie Heideggerovu přednášku za nacistickou v samém jádru a filozofickou veřejnost vyzval, aby "myslela s Heideggerem proti Heideggerovi". Nejen filozofickou veřejnost Habermasova troufalost zaskočila. Doposud totiž nebylo běžné, aby mladá generace konfrontovala své otce – ať duchovní, či biologické – s jejich vztahem k nacismu. Habermas sklidil tvrdou kritiku – psalo se o něm jako o nenávistném mladíkovi či jako o štvavém marxistovi.

Habermasovo pobouření a následné pobouření části veřejnosti nad jeho veřejně vyjádřeným pobouřením zůstane pro další působení tohoto filozofa příznačné – vyslovuje, co mělo zůstat skryté, přičemž se Habermasův polemický talent nesetkává vždy s pochopením. Například jiný slavný německý filozof, o generaci mladší Peter Sloterdijk (1947), se během debaty o genetickém inženýrství nechal slyšet, že Habermas náleží ke generaci, která svým hypermorálním afektem napravuje selhání svých nacistických otců.

Otázka kolaborace otců

Habermas nikdy nepopíral, že ho dětství a dospívání v nacistickém Německu nesmazatelně poznamenalo. Sám se řadí ke generaci, jež – slovy politika Helmuta Kohla – zakusila "požehnání pozdního narození". Podobně jako spisovatelé Martin Walser, Hans Magnus Enzensberger, Christa Wolfová nebo zmíněný Helmut Kohl (narození mezi roky 1927 a 1930) byl Habermas v době nacismu příliš mladý, aby se mohl provinit. Celý život však bude zdůrazňovat, jak nesmazatelně se do něho otiskla zkušenost "životní formy", v níž byla Osvětim možná.

Je pozoruhodné, že jinak důsledný Habermas po svém otci vysvětlení jeho minulosti nikdy nežádal

Zmínil-li Sloterdijk v jedné své invektivě "nacistického otce", je třeba říct, že Habermasův otec Ernst Habermas nikdy nepatřil mezi přední nacisty. Ve wehrmachtu to nicméně dotáhl až na generála a v Gummersbachu, kde budoucí filozof strávil dětství, byl vedoucím obchodní komory. Je pozoruhodné, že jinak důsledný Habermas po svém otci vysvětlení jeho minulosti nikdy nežádal. Tím spíše se vložil do sporu s Heideggerem.

Jak Habermas zdůrazňoval, strávil v Heideggerově filozofickém světě své mládí a jen těžko se od fascinace Heideggerovým dílem oprošťoval. Svým veřejným vystoupením proti němu natrhl ránu, která bude zcela otevřena teprve o 15 let později. V bouřlivých šedesátých letech se budou mladí Němci ptát svých rodičů, co dělali za nacismu. Pod ostrou palbou se octnou nejen otcové, ale i celá politika a kultura, kterou otcové v poválečném období vystavěli.

I v bouřlivých šedesátých letech Habermas stál v první linii, věren svému přesvědčení, že rány je třeba nejprve otevřít, aby se mohly začít hojit. Ve filozofově životě se mezitím mnohé změnilo. Koncem šedesátých let si již nikdo nedovolil nahlížet na Habermase jako na drzého pisálka, který si ukrajuje příliš velká sousta. V mezidobí se totiž vypracoval do role jednoho z nejrespektovanějších německých intelektuálů, na jehož přednášky proudily davy mladých lidí z celého světa. V roce 1962 habilitoval prací Strukturální přeměna veřejnosti. Je ženatý, má tři děti.

Odmítnutí jediné věčné pravdy

Pro pochopení role, kterou Habermas hrál v šedesátých a sedmdesátých letech, je nezbytné zařadit jeho dílo do myšlenkového horizontu Frankfurtské školy. Zde totiž začala Habermasova myslitelská pouť. Roku 1956 nastoupil do postu prvního osobního asistenta čelného představitele frankfurtské školy Theodora Adorna (1903–1969), pro něhož byla zkušenost holocaustu stejně nepominutelná jako jeho navázání na Hegelovo, Marxovo a Freudovo myšlenkové dědictví. Právě v tomto smyslu měla frankfurtská škola zásadní vliv na utváření generace 68, kterou spojovaly podobné motivy – minulost otců a kritika přítomnosti z marxistických pozic.

Ačkoliv v šedesátých letech ještě nejsou hlavní obrysy Habermasovy filozofie ostře vykreslené, rýsuje se již v těchto jeho ranějších dílech obrat k jazyku – nikoliv vědomí, ale jazyk je místem pravdy, protože vyrůstá z mezilidských vztahů a tkví v něm vždy "kus idealismu" v podobě nároku na pravdu.

Habermas odmítá metafyzickou koncepci jediné věčné pravdy. Úkolem moderního člověka je spokojit se s "malými pravdami", které musejí být obhajovány v každodenním životě i na veřejnosti. Roztříštila-li se jedna velká pravda do malých pravd, hrozí, že moderní člověk zapomene tyto malé pravdy hájit. Přitom musí právě v demokratickém uspořádání platit, že pravda a síla lepšího argumentu je jedinou legitimní mocí.

Střet s Dutschkem

Z tohoto pojetí demokracie, vlády a pravdy vyplývá jedna z nejzávažnějších veřejných diskusí, do nichž Habermas vstoupil. Diskusním partnerem mu v ní byl vůdce studentského hnutí Rudi Dutschke (1940–1979). Otevřený střet mezi Dutschkem a Habermasem se odehrál 9. června 1967 na hannoverském kongresu "Vysoké školství a demokracie".

Kongres se uskutečnil ve stísněné atmosféře po pohřbu studenta Benna Ohnesorga, který byl zastřelen na demonstraci proti návštěvě perského šáha Muhammada Reza Pahlavího v Západním Berlíně. Na kongresu se Dutschke nechal slyšet, že je třeba "vědomě prolomit etablovaná pravidla hry naší nerozumné demokracie a přistoupit ke stávce", a Habermasovi vyčetl, že ve své filozofii ubíjí subjekt, který zrovna vykračuje ke svému osvobození. Nato Habermas opustil sál.

Po usednutí do auta se však rozhodl zareagovat a do sálu se vrátil. Přistoupil k řečnickému pultu a prohlásil: "Jsem toho názoru, že Dutschke rozvinul voluntaristickou ideologii, která byla v roce 1848 nazývána utopickým socialismem a již lze nyní označit za levicový fašismus." Levicoví intelektuálové se poté sešikovali proti Habermasovi. Sepsali kritický, místy urážlivý sborník "Levice odpovídá Habermasovi".

Odkázanost na druhé

Dramatické události, jichž byl Habermas přímým účastníkem, tím neskončily. Roku 1968 byl na Dutschka spáchán atentát, který přežil s těžkým poraněním mozku. Na následky útoku zemřel o jedenáct let později. Habermas tehdy publikoval v týdeníku Die Zeit článek, v němž vzpomíná na Dutschka jako na člověka, který ve své osobě "spojoval sílu vizionáře se smyslem pro konkrétno" a jenž jednal a myslel v nejlepší tradici radikální demokracie.

Další etapu Habermasova působení poznamenaly teroristické atentáty Frakce rudé armády. Konfrontace teroristů se státem se dramaticky vyostřila. Pod palbou kritiky se ocitli levicoví intelektuálové včetně Habermase. Byli viněni z ideového spolupachatelství terorismu. V kontextu tohoto dramatického vývoje je třeba hodnotit další milník Habermasovy kariéry – zveřejnění díla Teorie komunikativního jednání v roce 1981.

Habermas v něm na pozadí své filozofie komunikativního rozumu předkládá diagnózu společnosti, v níž levicový terorismus prohlubuje její represivní potenciál. Habermasova kritika nesměřuje v první řadě proti kapitalistickému systému, nýbrž proti byrokratizaci a technizaci společnosti. Státní orgány dle Habermase kolonizují životní prostor člověka a zavádějí utilitaristický kalkul a instrumentální rozum do oblastí, kde to má zhoubné následky. Lidský jazyk a s ním i schopnost komunikace, která vzlíná ze vzájemnosti žité mimo struktury státu, tím nutně upadá.

Proti této kolonizaci životního prostoru má být posilováno, co je na člověku nejzranitelnější a zároveň nejcennější. Touto klíčovou lidskou vlastností je odkázanost na druhé, kterou však člověk dokáže ze slabosti proměnit v přednost. V této přeměně se rodí jazyková komunikace, která spočívá v touze po domluvě a jež zároveň vytváří prostor pro domluvu a následně spolupráci. Tato přeměna odkázanosti v rozvoj prostřednictvím druhého není žádnou faktickou daností, ale výzvou, na niž musíme odpovídat.

Nepracujeme-li na této přeměně, vytrácí se veřejnost, která je pro svobodu člověka a posléze pro jeho svobodné tvoření nezbytná. Veřejnost se tedy rodí právě zde, v každodennosti "malých pravd". Bez zájmu o druhé a bez smyslu pro společné blaho žádná veřejnost neexistuje.

Diskuse ve veřejném prostoru

Do politických debat Habermas opět vstoupil v raných devadesátých letech, po znovusjednocení Německa. Ústředním motivem jeho veřejných vystoupení a textů jsou obavy z obnovené síly nacionálního státu. Varuje, aby nebylo ve šťastném roce 1989 zapomenuto poučení z roku 1945. Nebezpečí nacionálního státu se věnuje i v dalších letech v souvislosti s Evropskou unií. Navzdory všem jím viděným nedostatkům se stává jejím obhájcem, neboť je přesvědčen, že jedině nadnárodní celek otevírá prostor, v němž mohou být zvládány ekonomické, ekologické i politické výzvy.

V důsledku útoků z 11. září 2001 a boje proti terorismu vstupuje Habermas do debaty s dnes již emeritním papežem Josephem Ratzingerem. Zdůrazňuje v ní, že náboženství stojí před výzvou přistoupit na situaci "oslabené pravdy" – i věřící musí snést, že je otevřena mnohost cest, na nichž lze zakoušet pravdu. Vydržet tuto mnohost je výzvou nejen pro náboženství, ale obecně pro současného člověka. Falešné sjednocení zrozené ze zastřené složitosti je fundamentalistickou náhradou za myšlení, vůči níž se veřejnost musí bránit.

V tomto smyslu zdůrazňuje Habermas, že dialogu se otvíráme, až když se vystavujeme druhému a jeho pravdě. To je také okamžik, kdy musíme umět snést zkušenost, že se naše cesty rozcházejí a že cesta ke shodě bude složitá. Habermas nepropadá naivní představě, že by se obtíže řešily komunikací – mnohdy platí přesný opak. Čím více komunikace, tím více neshod. Opracovávání těchto neshod – jak jinak než komunikaci – je tou nejobtížnější cestou k domluvě a zároveň jedinou, která je v demokracii legitimní.

Müller-Doohmovi se podařilo ukázat velkého filozofa, který byl přesvědčen, že jsou důležitější věci než filozofie, a to diskuse ve veřejném prostoru. Habermas plně dostál svému přesvědčení, že teoretický rozum nelze oddělit od praktického. Podobně nelze oddělovat filozofovy knihy od jeho veřejného působení. Habermas je pověstný tím, že umí ve svém myšlení vystoupat do abstraktních výšin, které jsou většině lidí nedostupné. Habermasovo veřejné působení i jeho filozofické dílo navzdory tomu spojuje srozumitelná výzva: Nespatřujte v druhém protivníka, ani když proti vám povstane.

Jürgen Habermas: Eine Biographie

Jürgen Habermas. Životopis

AUTOR: Stefan Müller-Doohm

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/nespatrujte-v-druhem-protivnika-ani-kdyz-proti-vam-povstane-p5a-/recenze.aspx?c=A140805_120648_pozice-recenze_lube#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře