Koncept degenerace III: Iljič a Vladimirovič

19. červenec 2014 | 08.29 |

V. Putina často srovnávají s V. Leninem. Oba Vladimíři – jeden Iljič, druhý v rodinné tradici zasvěcené tomu prvnímu Vladimírovič. Srovnání však není zcela na místě.

Iljíč, tj.V. Lenin, byl především velký vizionář. Zasvětil svůj krátký život tomu, aby propojil vizi velkého a moderního Ruska s naplněním Marxovy vize svobodné společnosti založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků, kterou Rusko odstartuje na celém světě (čímž měl na mysli především Západní Evropu a v ruském prostředí se řadí jednoznačně k "západníkům"). V. Lenin byl tak velký fantasta, jej po setkání s ním zakladatel moderního sci-fi H. Wells nazval snílkem, jehož fantazie přesahuje jeho vlastní (tedy Wellsovu). Ochota obětovat pro naplnění své vize vše byla v případě V. Lenina spojena jak s velkým intelektuálním potenciálem, obrovskou pracovitostí a vytrvalostí, citem pro praxi, tak cynickou krutostí. V té se nevyžíval, ale byl připraven k ní kdykoli sáhnout. "Revoluce, která se nedokáže ubránit, za cenu použití jakýchkoli prostředků, za nic nestojí", takto sám stručně vyjádřil svůj názor. (Ze svého hlediska bych namítnul, zda má smysl takovou revoluci dělat.)

Vladimírovič, tj.V. Putin, je praktik, dobře vyškolený technik moci, rozhodně však není vizionář Leninova typu. Necítí potřebu proslavit se na intelektuální půdě a přesvědčovat složitými ideovými konstrukcemi. Dává přednost jednoduchým, ale přesvědčivým argumentům, které – jak se říká – mluví sami za sebe. Patřil by také spíše k "západníkům", tj. těm, kteří v Západní Evropě vidí vzor. Jenže velmi přesně reflektuje situaci Západní Evropy, která se dostala pod plný vliv Spojených států, a co hůř, pod vliv těch sil, které administrativu USA ovládly. Uvědomil si, že Rusku se v důsledku degenerace globální moci (jejíž mechanismy jsem popsal v prvním dílu seriálu "Koncept degenerace") na jedné straně uzavřela možnost zajistit si svou budoucnost tím, že se "vyveze" na modernizačních tendencích Západu, na druhé straně se mu nabídla příležitost obnovit svou pozici plnoprávné velmoci, a to dokonce velmoci s významným historickým posláním.

0pt;font-family:"Times New Roman","serif"">Pro pochopení toho, co se odehrává ve vztahu mezi Ruskem a Spojenými státy, je důležité uvědomit si, že Spojené státy se nyní nacházejí v obdobné situaci, jako Sovětský svaz v období Gorbačovsko-Jelcinovské krize. Tehdy na území dnešního Ruska a tehdejších satelitů sovětského Ruska začaly instituce státu zcela selhávat. Obecnou příčinou byl rozkladný vliv struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které nejsou "vynálezem" či "syndromem" kapitalismu (jak se někteří domnívají), ale nacházejí svou živnou půdu v jakémkoli systému. Dodejme, že na území pozdního sovětského systému velmi úrodnou. Začalo docházet k přeměně neplnohodnotného vlastnictví (vlastnictví funkcí) v plnohodnotné (formou rozkrádání státu ve velkém). Zpravodajské struktury státu nebyly sto rozkladu čelit a tak část z nich začala realizovat scénář obětování systému za účelem uchování struktur.

Pak se stal svým způsobem zázrak. Spojené státy pracovaly spíše s možností dalšího rozpadu Ruska na několik částí a tuto tendenci výrazně podporovaly. Za B. Jelcina se zdálo, že proces postupného úpadku a rozpadu nikdo nezastaví. Vzniknout mocní oligarchové, které budou mít Spojené státy pod kontrolou, a Rusko ztratí svoji integritu reálně a později i formálně. Najednou však nastal proces obnovy státnosti Rusko. Státní administrativa se vymanila z područí struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a obnovila svou funkčnost. Spojilo se patrně několik příčin. Rozhodujícím momentem však patrně byla netrpělivost ze strany Spojených států. Když dochází v říjnu 1993 Rusku ke vzpouře parlamentu proti B. Jelcinovi (který mnohonásobně porušoval ústavu), nechá B. Jelcin tento parlament rozstřílet tanky. Ten samý B. Jelcin, který se (samozřejmě jako "dobře informovaný") postavil na obranu "demokracie" v době prvního pokusu o puč. Pamatuji si, že jsem tehdy do jednoho deníku napsal článek s názvem "Kdo vyhrál v Rusku? – Rusko!". Hlavní myšlenka článku byla, že jednostranná podpora B. Jelcina ze strany Západu proces iluzí Ruska o upřímnosti současné moci v západních zemích k hodnotám Západu. Západ už tehdy přestal být vzorem a v Rusku se začaly připravovat změny vedoucí k emancipaci Ruska vůči Západu. Dlužno zdůraznit, že již tehdy k tomu bylo Rusko dotlačeno.

Stále zjevnější rozpad institucí Západu (zejména ve Spojených státech), jejich podřizování enklávám zpravodajských služeb propojených se strukturami založenými na vzájemném krytí (pro ty, co o tom v Rusko něco věděli, velmi důvěrně známý proces s vypočitatelnými důsledky) vedl "zasvěcené" k pochopení specifické role Ruska. Ruska, které je ovšem stále ještě zranitelné v řadě klíčových oblastí. Necítilo potřebu okatě prezentovat svou roli. Chtělo ji jen příležitostně "jemně" signalizovat. Např. formou úspěšných olympijských her v Soči. Ještě před tím však muselo vystoupit otevřeněji proti Spojeným státům v případě Sýrie. No a pak již byl spuštěn proces ukrajinské krize. Svědčí to mj. o tom, v jakém stavu je státní administrativa Spojených států a jak rychle proces jejího rozkladu pokračuje. Pro svět z toho nevyplývá nic dobrého – podstatným způsobem se zvyšují rizika přežití civilizace.

Nejvíce ostudně v tomto procesu selhává současná eurounijní reprezentace. Lze ji částečně pochopit. Je to důsledek toho, že je podstatným způsobem dosazena (ve smyslu dosazování těch, na které se něco ví, těmi kteří již takto byli dosazeni). Ale takovou míru lidských selhání bych přesto nečekal.

Ztráta schopnosti USA a jeho evropských spojenců provádět státní politiku (kdy došlo k ovládnutí administrativ těchto zemí tím, co nazývám strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad) povede další země k obnově či posilování vlastní státnosti. A bude docházet k různým pokusům o vzájemnou spolupráci. Mocenské vakuum vzniklé rozkladem monopolární moci bude mít tendenci se nějakým způsobem zaplnit. Rusko není jediným kandidátem na tuto roli. Obdobnou roli může sehrát i Čína či Německo. Spíše však půjde o "tiché propojování" různých alternativ globální moci. A něco samy se sebou budou muset dělat i Spojené státy.

Vše, co se bude odehrávat, se bude oblékat do různých hávů – nacionalistických (snění o "velkém...", náboženského, historicky atavistického ("odvěkých nepřátel") apod. Parketa vize, která by vycházela z pochopení toho, jaký hlavní úkol dějin se řeší, o jakou změnu jde, jaký reálný ekonomický základ mají jak současné problémy, tak i východisko jejich řešení, zůstává neobsazena. Velká příležitost pro toho, kdo bude chtít zvednout rukavici, výzvu doby.

Příště o tom, o jakou výzvu doby, tj. jakou změnu, jde.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší