Jaké reformy a proč (97): Diskuse k metodě

13. květen 2014 | 08.06 |

Začala diskusní etapa přípravy 18. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Nyní máme možnost vrátit se k nejrůznějším otázkám, které budou moci být probrány na mikrosympóziu v souladu s navrženým harmonogramem. Tj. do 31.8.2014 by měly být zveřejněny podkladové teze. Do té doby předpokládám volnější diskusi, do které příležitostně vstoupím. Dnes zformuluji pár poznámek ke komentáři ONDREYE.

ondrey:

Osobně jsem si položil otázku, co se stalo s evropskou racionalitou s pádem osy myslitelů před francouzskou revolucí, marxistů, s pozvolným zánikem Frankfurtské školy a zhroucení marxistické doktríny v zemích komunistického bloku. Předesílám, že nejsem žádný odborník na tento problém, ale zjistil jsem, že již od roku 1950 se hlavní proud rozdělil na dva dominantními druhy filozofického myšlení:

- kontinentální filozofie

- analytické filozofie.

Mezi těmito směry vzniklo několik střetů různě připravených filozofů nad jejich díly navzájem. Tento konflikt měl více než v posledních čtyřech desetiletích, významný dopad na akademické vzdělávací programy a okupaci univerzitních kateder.
Analytická filozofie se stala dominantní filozofickou školou ve Spojených státech a i převážně v západní Evropě.

Kontinentální filozofie neměla jen vliv na poznání a vědu, ale i na kulturní a umělecká studia.

Kořeny analytické filosofie přisuzujeme Bertrandu Russellovi (1872-1970) a Ludwigu Wittgensteinovi (1889-1951). V prvních desetiletí 20. století založena analytická tradice na univerzitě v Cambridge, jako i matematicky stejně jako jazyková soudnost (Kantova Urteilskraft) logicko-kritické analýzy. V současné době, analytická filozofie zahrnuje velmi široké spektrum, včetně několika interdisciplinárních problémů. Ale již v roce 1950 bylo přesvědčení, že analytická filosofie dosáhne více nestrannosti a obecně odhadované hodnoty logické přesnosti a "vtělené" jasnosti.
Tedy dnes víme, že jak analytická tak kontinentální filosofie je dohledatelná ve svých předchůdkyních tedy německé filosofii, a dále v myšlenkách Descarta v 17. století, či konečně ve starověké řecké filozofii. Osobně s pohledem na tyto společné dějiny jsou podle mě jasně výrazné rozdíly mezi oběma školami ne vždy tak jasně identifikovatelné a vedou ke zmíněným sporům.

Daleko jednodušeji tento rozdíl mezi směry vidí různě kovaní marxisté (Kant byl vyvrácen Hegelem a Hegel byl materialisticky kritizován Marxem a tím vyvrácen a s výsledkem evolučního vývoje v revoluci i jako možný konečný světonázor nastolen), kteří o tomto rozdělení díky separaci ve východním bloku Evropy nevěděli, či si ji po uvolnění a pádu rudého impéria nedoplnili.

Cesta komunismu je slepá ulice v evropské racionalitě a je nutno se jí postavit. Ovšem jsou i myslitelé jako Američané Richard Rorty a Hubert Dreyfus kteří jsou přijímáni oběma směry. Např. teze analytických filozofů vyslovená Wittgensteinem o jazyku, jako druhu hry, jejíž struktura se neustále mění, nalezla svá echa také v kontinentální filozofii. Problematiku útlaku a otroctví chce kontinentální filozofie řešit z hlediska jednotlivce tak i společnosti.

V návaznosti na to je druhá otázka kontinentální filozofie přemýšlení o možnosti osvobození od útlaku. Toto myšlení má nařizovat, jak by se mohlo dojít k volnosti. O to se zde neustále snaží autor stránek Radim Valenčík. Pro analýzu individuálních a společenských forem útlaku kontinentální filozofie či jejich vysvětlení používá někdy (heideggerovsky- hermeneutických metod) a po "marxisticku" (podle mě jako hřích bezstarostného mládí) i historické zločiny.

Osobně si myslím, že neustálá historicky poukazovaná reprodukce útlaku nepřinese jeho utišení, či vymizení. Friedrich Nietzsche (1844 - 1900) razil koncepce genealogie (často v dějinách mytizované) k analýze původu moci a ideologie, a zkoumal vývoj represivní tendence v západním myšlení. Ne každý je ochoten přijmout marxisty zneužité Hérakleitovo: "Smrt je dílem života" a "Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky".

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/1285-komentare.html

Dík za doplnění. Pokusím se o dílčí upřesnění formou několika poznámek:

1. Analytický směr se vyvíjel po linii Kant – Husserl (této etapě jsem se ve stručném přehledu věnoval dříve) – Frege – Wittgenstein (a další, jako Carnap, Reichenbach) a pak (mj. i v souvislosti s odchodem řady intelektuálů v souvislosti s Druhou světovou válkou) přesídlil zejména do USA, kde navázal na americký pragmatismus.

2. Jedná se o velmi pestré spektrum myslitelů, o kterém lze zhruba říci následující:

- V současné době se zaměřují na rozpracování a aplikaci nejrůznějších technik na bázi matematiky, statistiky, modelování s využitím teorie her či různých typů experimentů apod., které vycházejí z inspirací Reichenbachových "protokolárních vět" a které mají svůj ideový původ až v Baconových empirických tabulkách utřídění dat. Občas se podaří zachytit a popsat některé dílčí jevy společenského dění, ale využitelnost poznatků je minimální.

- To, co vzniklo na bázi analytické filozofie, v podstatě rezignovalo na otázku obecněji platných metod (zde se určitým způsobem projevuje skepse pozdního Wittgensteina).

- Velmi výrazně se projevuje metodologický individualismus a odmítnutí reflexe dějin filozofického myšlení, což vede k podstatnému omezení sdělitelnosti výsledků získávaných bádáním a tudíž i jejich reálné využitelnosti.

Pokud jde o tzv. "kontinentální" přístup, nevím přesně, co si pod ním představit. Zde je též velká nesourodost přístupů. Posledním vlivnějším filozofickým týmem (či směrem) byla Frankfurtská škola. Myslím, že zde si zaslouží pozornost zejména J. Habermas, dosud žijící a tvořící (ročník 1929), viz:

http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BCrgen_Habermas

Podle mě důrazem na komunikativní prvek filozofie (a odmítnutí "vnucovat" – byť i přirozenou autoritou "velké systémy") uhodil hřebíček na hlavičku.

Moje doporučení (na základě dlouholetých – z mého hlediska bohužel – zkušeností):

1. Mít úctu k dějinám filozofie i jednotlivých oborů. Jednak abychom znovu a znovu neobjevovali objevené. Jednak proto, aby se omezil vstup povrchních přístupů, které jsou často záměrně podporovány z mimovědecké oblasti za účelem destrukce racionálního myšlení. A v neposlední řadě pak i proto, že reflexe dějin lidského myšlení je nejspolehlivější "referenční rámec", pokud se chceme domluvit.

2. Maximálně zdůrazňovat a v rámci bádání podporovat komunikativní rozměr poznání, který je důležitý a) hlediska odmítnutí filozofického "velkosystémového hegemonismu" (můj pojem, jedná se o to, co je příznačné zejména pro Hegela, ale k čemu "jako vedlejšímu produktu" svého díla přispěl i např. Marx); b) z hlediska překonání metodologického individualismu, který nikam nevede (resp. otevírá cestu k vnějším vlivům působícím ne destrukci vědecké sféry).

3. Vyjít z teoretické reflexe současné doby. Je výjimečná nahromaděním problémů a bez fungující vědy z problémů nevybředneme (už to opravdu přestává být legrace). Co se vlastně stalo a jaký zlomový moment prožíváme? Já nabízím svou představu přechodu k ekonomice založené na produktivních službách. Netvrdím, že je to "jediné vidění" či "naprosto přesný koncept". Tvrdím jen to, že je již natolik vyzrálý, že jej lze podrobit testu poctivého a kritického prokomunikování a porovnání s ostatními přístupy. Bez zařazení do postupně upřesňovaného konceptu teoretické reflexe doby bude věda slepá, nebude schopná ani vlastní sebereflexe, tj. pochopení toho, co se v ní odehrává.

4. Vážit si těch teoretických otázek a problémů, které na jedné straně pracují s abstraktní teorií, na druhé straně lze při jejich řešení "dohlédnout" až do oblasti jejich praktické relevance (tj. až do oblasti, kde je z praktického hlediska zřejmý a zřetelný smysl teoretických alternativ). A nezapomínat, že i vztah mezi teorií a praxi je relevantní oblastí bádání. Pokud na to totiž zapomeneme, naše poznání nebude mít pevnou půdu pod nohama ve smyslu kritérií toho, co je a co není přínosné.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře