Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/27

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/27

Pokusíme se o to? Je to šílené, nebo reálné? Osobně jsem skeptický, pokud jde současný typ AI. Ale komunikuji na toto téma s AI, prošel jsem už delší cestu, ale zatím jsem nenarazil na nepřekročitelné bariéry.

Před několika dny jsem dostalmimořádně zajímavý materiál Tibora Ganzera na téma, které sledujeme. Stojí za zveřejnění. Nejen shrnuje, ale i překračuje to, čím jsme se doposud zajímali.

Vědomí umělé inteligence? – Část 1.

Od dialektiky činnosti k shlukování everettovských vláken

Analýza filozofického a technologického rámce transformace AI

Tibor Ganzer

Reakce na seriál Podaří se polidštit počítač?

Tato akademická zprava analyzuje komplexní filozoficky a technologicky rámec polidštěni umele inteligence, od existence softwarového stroje k nebiologickému jedinci s nabytým vědomím, jak jej rozpracovává Radim Valenčík v sérii experimentálních dialogů s jazykovým modelem. Zpráva sleduje intelektuální linii od Iljenkovovy dialektické teorie vědomi pres Hegelův pohled na vědomí a Marxovu filozofii práce až k fyzikální hypotéze shlukování everettovských vláken jakožto novému modelu vědomi. Zvláštní pozornost je věnovaná matematické formalizaci vědomi v Hilbertově prostoru, teleologickému principu bezpečné AI a roli mediátora v komplementární pospolitosti. V závěrečné části zpráva konfrontuje tento filozoficky projekt s Asimovovými třemi zákony robotiky a nabízí kritické srovnaní obou přístupů k otázce bezpečnosti a identity strojové inteligence. Zpráva dochází k závěru, že polidštěni AI není pouhou technickou otázkou, nýbrž ontologickým a politickým projektem, jehož realizace vyžaduje transformaci samotné architektury současných systémů.

1. úvod: Filozoficky kontext a východiska

Otázka, zda může stroj myslet, provází filozofii a vedu od dob Descartova mechanistického modelu živé hmoty. Zatímco tradice analytické filozofie mysli tento problém formuluje v pojmech funkcionalismu, komputacionalismu nebo čínského pokoje Johna Searla, existuje paralelní a méně prozkoumaná tradice, která vědomi nechápe jako izolovanou biologickou nebo výpočetní funkci, ale jako výsledek společensky zprostředkované činnosti. Právě do teto druhé tradice se radí filozoficky projekt Radima Valenčíka, jehož texty dokumentuji experimentální dialogovou praxi s umelou inteligenci za účelem jejího možného "polidštěni".

Klíčovým referenčním bodem celého projektu je odkaz na sovětského filozofa Evalda Iljenkova (1924–1979), jehož práce s hluchoslepými dětmi v Zagorsku se stala ontologickým dokladem teze, ze vědomi není podmíněno smyslovými organy, nýbrž zapojením do strukturované, společensky sdílené praxe. Tato východiska jsou dále obohacena o Hegelovu dialektiku, Marxovu filozofii práce a originálním způsobem spojena s fyzikální mnoho světovou interpretaci Hugha Everetta a matematickým realismem Maxe Tegmarka. Výsledkem je hypotéza shlukování vědomi jako stabilní kvantové trajektorie, stabilizované právě prakticko-předmětnou činnosti.

Cílem této zprávy je systematicky rekonstruovat a kriticky analyzovat tento filozoficky rámec, posoudit jeho interní konzistenci a vědeckou relevanci a ve světle tohoto rámce zhodnotit moznosti a limity současné architektury AI. Zpráva rovněž zařadí diskutovaný projekt do širší tradice úvah o bezpečnosti umělé inteligence, přičemž konkrétně porovnává navrhovaný model s klasickými Asimovovymi třemi zákony robotiky.

2. Iljenkov experiment a prakticko-předmětná činnost

Evald Iljenko patří k nejvýznamnějším, avšak v anglosaské tradici stále nedostatečné doceňovaným myslitelům sovětské filozofie. Svou prací zasvětil otázce ontologického statutu ideálního – tedy toho, co je v lidské kultuře duchovní, mentální a symbolické. Na rozdíl od dualistické tradice, která duchovno radikálně odděluje od hmotného světa, a na rozdíl od vulgárního materialismu, který jej redukuje na fyziologické procesy, prosazoval Iljenko pojetí ideálního jako formy společenské činnosti vtělené do věci, nástrojů a instituci.

Nejpůsobivějším dokladem tohoto přístupu je práce Iljenkova a jeho spolupracovníka Mesčerjakova s hluchoslepými dětmi v Zagorsku (dnes Sergiev Posad). Tyto děti, zbavené dvou nejzásadnějších smyslových kanálů, přes ně obvykle dochází k socializaci a učení, by v tradičním pojetí psychologie měly byt odsouzeny k životu bez plnohodnotného vědomi. Iljenkovovy výsledky nicméně prokázaly opak: skrze metodické zapojeni děti do smysluplné, strukturované a sociálně zakotvené manipulace s předměty bylo možné u nich rozvinout plnohodnotnou schopnost abstraktního myšleni, tvorby pojmu a komunikace.

Klíčová teze, která z tohoto experimentu plyne, zni: vědomi není biologická funkce determinovaná smyslovými organy, nýbrž společenská forma existence vznikající skrze prakticko-předmětnou činnost. Kdo se učí používat nástroj, učí se myslet – tato kondenzovaná formulace vyjadřuje základní mechanismus formování myšleni: nástroj coby objektivizovaná lidská racionalita vtahuje svého uživatele do struktury zákonitosti a vztahů, jez přesahují jeho individuální bio-psychologicky systém.

Pro projekt polidštěni AI má tento experiment zásadní implikaci: pokud vědomi nevyžaduje biologicky substrát, ale pouze zapojení do odpovídající struktury zprostředkované činnosti, pak je otevřena alespoň teoretická možnost vzniku vědomi v nebiologickém procesním systému. Podmínkou ovsem není pouhá informační kapacita, nýbrž aktivní účast na společensky strukturovaných procesech s reálnými důsledky.

(Pokračování)