Vize, jakou potřebujeme/1589

Vize, jakou potřebujeme/1589

Další, kdo zasáhl do diskuse vyvolané využitím myšlenek Ivo Budila, které podrobně rozvinul ve své knize Dějiny kapitalismu I. v pojednání Petra Saka věnovaném Kauze "Epstein", je Jaroslav Šulc. Reaguje mj. na záznam vystoupení Petra Hampla na 104. online setkání k pěstování vize, který velmi kvalifikovaně porovnal přístupy I. Budila a P. Saka (doporučuji se na záznam podívat, stojí za to): https://youtu.be/vauf7Ii9iLQ?si=uyIc_o_kp5JKIvRi

Ještě k metamorfózám kapitalismu – část I.

Jaroslav Šulc

Na Boží hod velikonoční 5. dubna proběhlo další, již 104. setkání asi dvacetičlenného týmu expertů dlouhodobě řešící hlavolam KUDYZKRIZE. Téma bylo vskutku sváteční – teoretická disputace ohledně vymezení současné fáze kapitalismu. Vstupní necelou půlhodinku věnoval sociolog Petr Hampl svému pohledu na peripetie tohoto už hodně fousatého fenoménu moderních dějin^[1], když před vlastním seminářem byly publikovány dvě pozoruhodné stati – jedna z pera docenta Petra Saka a na něj reagujícího profesora Ivo T. Budila^[2]. 

S více než hodinovým odstupem po zahájení jsem se do velmi přátelsky probíhající rozpravy, meditující nad odlišnostmi kapitalismu latentního, produktivního či manifestního a nad degenerací dnešních elit (dokladované pozoruhodnou strukturou účastníků v jen opatrně otevírané megaaféře epsteingate) neprozřetelně zapojil s kacířským stanoviskem. 

Vůbec nezpochybňuji, že bychom snad měli ignorovat současné pozoruhodné posuny v teoretickém zázemí zkoumajícím viditelnou a skrytou podobu kapitalismu třetí dekády tohoto tisíciletí. Ale je úkol nastínit aspoň obrysy politické ekonomie současné fáze kapitalismu skutečně to hlavní zadání, které před námi stojí? Asi ne, ale to přece vůbec neznamená, že bychom – coby většinou akademici – snad neměli zkoumat třeba právě zmíněné shodné a odlišné rysy kapitalismu latentního, produktivního či manifestního^[3], že bychom měli přehlédnout inovativní politekonomický přístup k současným přeměnám kapitalismu vracejícího se k neofeudální, tentokrát digitální rentě jako cíle podnikání – jako to vidíme v podání řeckého ekonoma Janise Varufakise^[4]. Pozornosti by neměly unikat ani postřehy dalších odborníků, jak soudobých českých sociologů, tak expertů typu eseje Rostislava Čuby^[5], Oskara Krejčího^[6], Ladislava Zelinky^[7] nebo Jana Campbella^[8] a z dřívějška předčasně zesnulého Míly Ransdorfa. Přirozeně docenta Radima Valenčíka a lidí z týmu skupiny kolem něj^[9] a dalších. Ze zahraničních autorů pak považuji za dosud nepřekonané práce k tomuto tématu od Francouzů Thomase Pikettyho^[10] a Gerarda Duménila s Dominikem Lévym^[11], když dalším důležitým zdrojem informací bývají zveřejněné podklady pro důležitá mezinárodní jednání^[12].

Takže jakkoliv uznávám význam potřebné výměnu názorů, čile právě probíhající mezi řadou právě jmenovaných teoretiků (z nichž všechny považuji za své osobní přátele), a nemůžu než souhlasit se stokrát opakovaným poznatkem, že nejlepší je ta teorie, která dává v praxi ty nejlepší výsledky (Radim Valenčík to formuluje ještě ostřeji, ale smysl je týž), tak opravdu necítím ani nejmenší potřebu se podílet na snaze o nějakou terminologicky exaktní definici různých stádií metamorfóz kapitalismu za poslední půltisíciletí (minimálně od dob renesance). A to včetně mnohdy překvapivých změn fáze poslední, klokotající splašeně kolem nás. Tedy beru tento pozoruhodný diskurz mých přátel a kolegů "pouze" s uspokojením na vědomí a raději svou pozornost soustřeďuji "jen" na projevy těchto změn. Přirozeně s průmětem na jejich potenciální kladné a záporné dopady na Českou republiku.

Vedou mě k tomu přinejmenším tři důvody:

Zaprvé vrozená lenost věnovat se na stará kolena znovu teorii, ostatně ani nikdy dříve jsem v tom neměl zálibu.

Zadruhé drsná životní zkušenost z doby, kdy jsem se řadu let musel věnovat ekonomickému výzkumu, ale kdy vynaložený čas a úsilí nebyly naprosto adekvátní výsledkům (a to nemluvím jen za sebe, ale za týmy, jejichž jsem byl účastníkem).

Zatřetí střízlivá kalkulace i případného efektu, tj. ideální situace, kdy by se přece jen podařilo dobře současný kapitalismus diagnostikovat a dobře – aspoň na nějakou dobu, než se posune dál – definičně vymezit.

K tomu:

Zde J. Šulc předestírá svou pozici. Poctivě. Ale přece jen si neodpustím poznámku: Nedělaly to ty týmy blbě? Ne proto, že by tam nebyli kvalifikované odborníci. Ale již samotné zadání, rámce, v nichž bylo možné hledat řešení úlohy, nalezení řešení vylučovaly.

Teď trochu přeskočím a uvedu bod ze závěru příspěvku J. Šulce. Považuje za výzvu adresovanou české levici následující: "hledání suverénní a sociální alternativy pro další vývoj". Jak to chce udělat bez odpovědi, odkud kam jdeme, nevím. V tomto kontextu položím řečnickou otázku: Může se česká levice sjednotit a vytvořit dostatečně silnou koalici k prosazení suverénní a sociální alternativy dalšího vývoje?

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Velikonoční svátky jsem využil k návštěvě termálních lázní Bükfürdo v Maďarsku. Jsou dobré na klouby. Lze spojit s výlety do přírody i návštěvou památek, využít možnost levnějšího vstupu od 15.00 (což úplně stačí). Lázně sice leží v rovině, ale autem je to kousek do pěkných hor. Jezdím přes Rakousko, dálnice na rakouské straně vede téměř k lázním.

Jezero v Szombathely.

Divočejší část jezera.

Skanzen v Szombathely.

Také z tohoto skanzenu u jezera.