Vize, jakou potřebujeme/1537

Vize, jakou potřebujeme/1537

Ivo Budil: Dějiny kapitalismu I s poznámkami/4

Vychází knížka, která může podstatným způsobem ovlivnit dění v naší zemi a možná nejen u nás: Dějiny kapitalismu I, jejímž autorem je profesor Ivo T. Budil.

V rámci seriálu k pěstování vize uveřejňuji autorovo stručné představení knihy (od svého textu odlišuji barvou) se svými poznámkami. Nyní se dostáváme k vyznění Budilovy práce (spíše dřiny, která bude mít pokračování):

Latentní kapitalismus představuje tradiční formu tržní a úvěrové ekonomiky, vysoce komercializovanou a po roce 500 spjatou se vzestupem orientální globalizace. Jeho charakteristickými znaky byly rozsáhlé obchodní sítě, existence bankovních a finančních institucí, měnová komplexita a intenzivní dělba práce – aniž by však došlo k průmyslové revoluci. Některé agrární společnosti latentního typu nicméně dospěly k produktivní a dlouhodobě udržitelné revoluci řemeslné dovednosti. V této formě kapitalismu zůstává mocenský aparát – ať už v podobě císařského dvora, šógunátu či dynastického státu – relativně autonomní vůči hospodářským elitám. Latentní kapitalismus se rozvinul například v mughalské Indii, kde v 17. století fungovaly pokročilé finanční mechanismy: směnky (hundí), šrofové, sarrafové, úvěrový systém, pojištění i obchod v různých měnách. Podobný model existoval v tokugawském Japonsku, kde v Ósace vznikla kvazicentrální bankovní infrastruktura, plnící funkce moderního peněžního trhu – včetně depozit, směnek, eskontních operací či pojišťovacích služeb. Také Čína za dynastií Ming a Čching vykazovala znaky latentního kapitalismu: rozsáhlý vnitřní trh, silný textilní sektor, zbožní zemědělství a monetarizaci daňového systému.

K tomu:

Neboli – i velmi rozvinuté prvky trhu a reprodukce kapitálu mohou existovat, aniž by si až moc dynamická reprodukce kapitálu ve zdokonalovaném tržním prostředí prosadilo svou moc. S tím bych ještě souhlasil, ale...

Zásadní rozdíl mezi zmíněnými formami kapitalismu nespočívá v míře tržnosti ani technologické úrovni, nýbrž ve vztahu mezi kapitálem a mocí. Zatímco latentní kapitalismus funguje uvnitř tradičních struktur a jejich kulturních rámců, manifestní kapitalismus k nim přistupuje instrumentálně a přetváří je ve prospěch akumulace. Průmyslová revoluce nepředstavovala jedinou možnou cestu kapitalistického vývoje – latentní formy kapitalismu v Asii měly své vlastní dynamiky, logiku i výkonnost, která v mnoha ohledech převyšovala předindustriální Evropu. Jejich "neprůmyslovost" tudíž neznamenala zaostalost, ale představovala alternativní model kombinující produktivní a redistribuční rovnováhu v rámci stabilních civilizačních řádů.

K tomu:

...ale tady to již v dílčích detailech vidím jinak. Při civilizačním vzestupu nelze neprojít stádiem dynamického technologického pokroku odstartovaného průmyslovou revolucí. Ten mj. umožnil – již v Marxově době, za vlády královny Viktorie – určité zlepšení životní úrovně dělnictva.

Dnešní Čína odstavila na vedlejší kolej stále zoufalejší někdejší "pupek světa", i onu kdysi slavnou a světu vládnoucí Británii, tu, která se nyní se změnila ve vzteklého poštěkávajícího mopslíka, jenž se snaží rozpoutat jadernou válku, přitom si neví rady s rozežíráním své konzervativní tkáně těmi, kteří kontakt s kulturou založenou na vědeckém poznání ztratili kdysi dávno. A odstavila nejen Británii, ale i touto velmocí zplozenou supervelmoc, které se na chvíli podařilo přeměnit lidský povrch planety v unipolární systém. Čím. Tím, co nikdo nečekal. Nikoli vykrádáním a napodobování vyspělejších technologií "Západu", ale jeho předstižením v dynamice technologického pokroku. Pravdou je, že typ moci, který v Číně vládne, si dosud rozšířenou reprodukci samostatných kapitálů podřizuje a kontroluje i finanční systém. V tomto smyslu je v "komunistické" či spíše lidové Číně latentní kapitalismus dosahující i v dynamice technologického pokroku velmi solidní výsledky i na odvrácené straně Měsíce.

A jdeme do závěru:

Přestože se hegemonie manifestního kapitalismu ve 20. století upevnila prostřednictvím angloamerické dominance, latentní formy kapitalismu nezanikly. Naopak se v několika klíčových státech přetvořily v národně orientované, státem řízené strategie modernizace, jejichž cílem bylo sladit hospodářský rozvoj s politickou suverenitou a kulturní kontinuitou. Tyto přístupy vycházely z tradic reformismu, státní kontroly, odmítnutí volného trhu a snahy vyhnout se podřízení zákonům manifestního kapitalistického jádra.

K tomu:

I toto vyznění prvního dílu Budilova pojednání o kapitalismu a jeho dějinách lze uvítat jako návodné. Přesto jako řešení již zmíněné "hádanky dějin" (připomínám – odpovědi na otázku "odkud kam jdeme?") vidím posun ještě o kousek dál. Do vyššího levelu se posune ta část světa (a může to být i na periferii současného zápolení velkých hráčů), které se formou vědomě prováděných komplexních reforem podaří odstartovat novou ekonomiku, ekonomiku založenou na produktivních službách zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, ekonomiku, jejímž hlavním produkčním faktorem je lidský inovační potenciál, který určuje nejen dynamiku, ale i kvalitu ekonomického růstu a současně zajišťuje stabilitu i odolnost lidské pospolitosti. Kdy a kde k tomu dojde? Třeba brzy a u nás, ve Střední Evropě. Máme tradice, na které lze navázat, a neokoloniální ambice upadající atlantické části Evropy mohou být dostatečně silným stimulem, abychom měli důvod se snažit.

(Pokračování dalším tématem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Jaro pomalu přichází, ale ještě než se rozjede na plno, připomenu si pár vycházek v povánočním období v Athénách a okolí.kde jsem načerpal sílu na zbytek letošní zimy. A také udělal kus práce - před každou dopolední vycházkou napsal kousek učebního textu Základů ekonomie produktivní spotřeby.

Z dvoudenní výletu, jedním z jehož cílů byl amfiteátr v Epidauru. Toto je přístav Starý Epidauru, kde jsme přespali. Ráno jsem si přivstal, abych si prohlédl okolí.

Pohled na přístav přes záliv.

I zde je amfiteátr, menší a momentálně nepřístupný. 

Ale i on je působivý.