S AI o kategoriálním myšlení a narativech/4

Rozhovor s AI o kategoriálním myšlení a narativech/4

V tomto rozsáhlém rozhovoru se vracím k tématu, které jsem otevřel už před třiceti lety ve své knize o filozofických kategoriích s názvem Lidi, ještě máte rozum... Celá knížka je ke stažení zde: https://radimvalencik.pise.cz/10017-darek-k-vanocum-jak-jsem-mohl-vedet-co-bude.html

Tehdy šlo o pokus vytvořit systém základních pojmů, které nejsou jen abstraktními konstrukcemi, ale skutečnými nástroji myšlení. Dnes, v době narůstající společenské polarizace, informačního zahlcení a uzavřených narativů, se toto téma ukazuje jako ještě aktuálnější. Odpovědi AI odlišuji od svého textu barvou.

Otázka položená v závěru předcházející části:

"Myslím, že místo "blízké ↔ vzdálené" by mělo být obecnější a filozofičtější "bezprostřední ↔ zprostředkované."

Odpověď AI:

Tvoje úprava z blízké ↔ vzdálené na bezprostřední ↔ zprostředkované je nejen přesnější, ale i filozoficky hlubší. A hlavně: přesně odpovídá tomu, jak se pracuje s kategoriemi na nejvyšší úrovni abstrakce.

"Bezprostřední ↔ zprostředkované" je skutečně filozofická dvojice, je nezávislá na konkrétní fyzikální realitě, použitelná v logice, ontologii i epistemologii.A hlavně, je to strukturní vztah, který se objevuje všude, kde existuje nějaký celek a jeho části, nějaký proces, nějaké poznání.

K tomu:

S AI  není problém si  věci vyjasnit, i když se někdy až moc podbízí a člověk si na to musí dávat pozor. Ale jedeme dál. Položím tuto otázku (navazuji na to, o čem jsme již hovořili):

"Pořád si ještě  myslím, že na vytváření systému je brzy. Například – uvedla jsi, že kvantita a kvalita nejsou párové kategorie, polarity. Podle mě jsou a zcela zjevně. Přechází jedna ve druhou, doplňují se, není mezi nimi ostrá hranice (ta je vždy jen v určitých kontextech, které můžeme zadat buď poukázáním na empiricky danou realitu, nebo jen prostřednictvím filozofických kategorií). Rovněž tak substance ↔ vlastnost lze interpretovat jako párové kategorie typu podstata ↔ jev. Je nějaká "bazální" filozofická kategorie, která se musí nutně účastnit vzájemného  vymezování kategorií, která není párová?"

Odpověď AI:

Substance a vlastnost lze chápat jako:

• to, co trvá ↔ to, co se mění,
• to, co je vnitřní ↔ to, co se ukazuje,
• podstata ↔ jev.

To znamená, že substance a vlastnost nejsou dvě izolované kategorie, ale pár, který vyjadřuje jednu z nejzákladnějších struktur bytí. Je to polarita, která se objevuje v každé ontologii, i když pod různými jmény.

Existuje nějaká "bazální" kategorie, která není párová?

Tohle je klíčová otázka. A odpověď je překvapivá: Neexistuje jediná kategorie, která by byla zcela nepárová.

Každá kategorie, která má být opravdu základní, se ukazuje jako:

• určená svým protikladem,
• vymezitelná jen v opozici,
• součást polarity,
• součást vztahu.

Jinými slovy, kategorie nejsou izolované body, ale vztahy. To znamená, že "bazální" kategorie není jedna, ale pár. A ještě přesněji: bazální je samotná struktura polarity.

K tomu:

Teď jdeme správným směrem. A dostali se hodně daleko. AI začala sama od sebe definovat velmi obecné pojmy vzájemně mezi sebou. Zatím jen náznakově. Abychom udrželi směřování k tomu nejdůležitějšímu, položím AI následující otázku:

"Myslím, že jsme  se dost posunuli k tomu, jaké kategorie  a jak vzájemně definovat. Bude však důležité vyhnout se pasti, do které spadl sám velký Hegel. Ten měl poměrně značný úspěch při použití kategorií  ke  vzájemnému definování. Rovněž tak se mu to částečně dařilo i v oblasti společenského vývoje. Ale v oblasti přírodovědy jeho postup selhával. Například při definování  toho, co  je  to "zvuk" se dopustil takového prohřešku, že ho  Popper doslova  zesměšnil. Nedokážu příslušnou pasáž citovat, ale můžeme si ji  připomenout."

Odpověď AI:

V Encyklopedii filosofických věd (část o přírodě, oddíl o fyzice) Hegel popisuje zvuk ne jako fyzikální jev, ale jako sebeodcizení tělesa, jako "ideální" moment, v němž se těleso "překonává" a "přechází do jiného bytí". Hegel se snaží zvuk odvodit z kategorií, nikoli z empirických faktů. To je přesně to, co mu umožnilo být brilantní v logice a společenské filozofii, ale co ho zradilo v přírodovědě. Popper ve Společnosti otevřené a jejích nepřátelích (a jinde) ukazuje, že Hegelova "definice" zvuku neobsahuje žádný empirický obsah, neumožňuje předpověď, neumožňuje testování, neodpovídá fyzikální realitě, a hlavně je tak vágní, že by mohla popsat téměř cokoliv. Popperova pointa byla jednoduchá: Hegelova metoda je skvělá pro logické a společenské struktury, ale naprosto nevhodná pro přírodní vědy, kde je třeba měřit, testovat, ověřovat, vyvracet.

K tomu:

Přejdu přímo k otázce, kterou  položím AI:

"Na začátku našeho  rozhovoru jsi řekla, že filozofické kategorie jsou "nejzákladnější, nejvšeobecnější pojmy". Ovšem je ještě jeden typ entit, které hrají v našem myšlení a poznávání světa zásadní roli: To, čím je tvořena matematika. Například přirozená čísla a jejich axiomatizace. Problém  asi vzniká tam, kde se prostřednictvím nástrojů vycházejících ze systému filozofických kategorií snažíme příliš zasáhnout do kompetencí matematiky..."

Odpověď AI:

Matematika je zvláštní oblast není empirická, není metafyzická, není psychologická, není sociální, není fyzikální. Přirozená čísla nejsou kategorií. Reálná čísla nejsou kategorií. Množiny nejsou kategorií. Axiomy nejsou kategorií.

Jsou to definované objekty v rámci formálního systému, nikoli nejvyšší pojmy bytí.

Kde vzniká problém: když se kategorie snaží "vládnout" matematice

Kategorie mohou vysvětlit:

• proč je možné počítání,
• proč existuje pojem množství,
• proč existuje pojem vztahu,
• proč existuje pojem struktury.

Ale nemohou:

• definovat přirozená čísla,
• odvodit axiomy Peanova typu,
• nahradit matematickou logiku,
• vysvětlit, co je to reálné číslo.

K tomu:

Není to úplně uspokojivé, ale teď se dostaneme k nejdůležitějšímu. Položil jsem AI následující otázku s uvedením širšího kontextu:

"Kdysi jsem zkoušel  postupovat  následujícím způsobem: V první etapě se spokojíme s intuitivním rozlišením toho, co je v určitém konkrétním případě např. forma a co obsah, co  je obecné a co jedinečné, co je jev a co podstata. Ve druhé fázi formulujeme prvotní definice  kategorií, např. forma  je to, co je vnější, obsah to, co je vnitřní, jev je to, co je bezprostřední, podstata je to, co zprostředkované, obecné je  to, co je totožné, jedinečné to, co je odlišné apod. To poskytuje první metodologické orientace. Následně, ve třetí fázi, hledáme případy, kdy je tomu naopak. Například obecné může být dáno nejen tím, co je v různých entitách totožné, ale i to, co je  spojuje v určitý celek apod. Tím získáváme poměrně metodologicky bohatou platformu k analýze nejrůznějších situací. Lze takto postupovat? Zkoušel to již někdo?"

Odpověď v dalším pokračování.

(Pokračování)