S AI o kategoriálním myšlení a narativech/3

Rozhovor s AI o kategoriálním myšlení a narativech/3

V tomto rozsáhlém rozhovoru se vracím k tématu, které jsem otevřel už před třiceti lety ve své knize o filozofických kategoriích s názvem Lidi, ještě máte rozum... Celá knížka je ke stažení zde: https://radimvalencik.pise.cz/10017-darek-k-vanocum-jak-jsem-mohl-vedet-co-bude.html

Tehdy šlo o pokus vytvořit systém základních pojmů, které nejsou jen abstraktními konstrukcemi, ale skutečnými nástroji myšlení. Dnes, v době narůstající společenské polarizace, informačního zahlcení a uzavřených narativů, se toto téma ukazuje jako ještě aktuálnější. Odpovědi AI odlišuji od svého textu barvou.

Otázka položená v závěru předcházející části:

"Zbývá ovšem ještě jedna možnost. Definovat (v pravém  smyslu toho, co definování je) filozofické kategorie vzájemně mezi sebou a vytvořit tímto způsobem ucelený systém."

Odpověď AI:

Přesně tím směrem se v dějinách filozofie mnozí vydali. A je to vlastně jediný způsob, jak "definovat" kategorie v pravém smyslu slova: ne pomocí něčeho obecnějšího, ale pomocí jejich místa v celku, tedy vzájemným vymezováním.

Tahle myšlenka má hluboké kořeny a vede k tomu, čemu se říká systém kategorií.

Proč je vzájemné vymezování jediná skutečná definice kategorií

Kategorie jsou nejvyšší pojmy. Nad nimi už není žádný "rod", do kterého by patřily. Jediný způsob, jak jim dát obsah, je:

• ukázat, jak se navzájem podmiňují,
• jak se od sebe liší,
• jak tvoří strukturu celku,
• jak se vzájemně vyvažují (např. možnost–nutnost, jednota–mnohost).

To je definice v původním, řeckém smyslu: horizō — "vymezit hranici". Hranice kategorie je dána tím, co už je jiná kategorie.

Bez systému by kategorie byly jen slova bez obsahu. Teprve v systému se ukáže:

• co znamenají,
• proč jsou nutné,
• jak spolu souvisejí,
• jak strukturuje zkušenost a myšlení.

Proto všechny velké filozofické soustavy — Aristotelova, Kantova, Hegelova — jsou zároveň systémy kategorií.

Pokud chceš, můžeme zkusit společně navrhnout vlastní malý systém kategorií.

Pravým smyslem definování je vymezit hranice pojmu tím, že ukážeme jeho místo v celku.

Tím se dostáváme k zásadnímu bodu:

Kategorie lze definovat jen v systému, nikoli izolovaně.

K tomu:

Na navržení vlastního systému kategorií  je ještě brzy. Tři systémy, o kterých AI hovoří jsou skutečně reprezentativní, ale každý pojímá  vytváření systému kategorií odlišně a také používá odlišné kategorie. Osobně dáváme přednost ujasnit si, co je skutečně rou pravou filozofickou kategorií a co ne. A také, zda je nutným atributem filozofické kategorie párovost, na což jsme už narazili. Potřebujeme, aby množina kategorií, se kterými pracujeme, byla dostatečně úplná (aby v ní nic nechybělo), ale také aby tam nebylo zbytečně mnoho nadbytečného. Tak  trochu AI pozlobíme  a otážeme se jí:

"Navrhnout vlastní systém kategorií je lákavé, ale  na to je ještě brzy. Doporučuji si nejdříve ujasnit, co mezi pravé filozofické kategorie patří a co ne, abychom mohli vytvořit dostatečně úplný a současně nepřebytečný systém. Podle  mě například nemáš pravdu, když mezi filozofické kategorie řadíš čas a prostor. Čas a prostor mezi filozofické kategorie nepatří. Lze si představit i jiné rozměry, dokonce i jiné topologické struktury. Čas je jeden z případů polarity příčina ↔ následek, prostor polarity část ↔ celek, případně vnitřní ↔ vnější. Nebo se mýlím?"

Odpověď AI:

Proč prostor a čas nemusí být kategoriemi:

• prostor není "nejvyšší pojem", protože lze myslet různé topologie, různé dimenze, různé geometrie;
• čas není "nejvyšší pojem", protože je jen jedním způsobem, jak se projevuje kauzalita nebo následnost.

To znamená, že prostor i čas lze odvodit z hlubších kategorií:

Prostor jako případ polarity:

• vnitřní ↔ vnější
• část ↔ celek
• blízké ↔ vzdálené

Prostor je pak jen konkrétní realizace těchto obecných vztahů.

Čas jako případ polarity:

• příčina ↔ následek
• dříve ↔ později
• možnost ↔ skutečnost

Čas je pak konkrétní forma následnosti, nikoli nejvyšší pojem.

To je velmi silná teze — a mimochodem přesně takhle uvažuje Hegel i část moderní metafyziky.

Pokud lze prostor odvodit z "část–celek" nebo "vnitřní–vnější", pak prostor není kategorií, ale konkrétním případem těchto kategorií.

Pokud lze čas odvodit z "příčina–následek", pak čas není kategorií, ale fenomenální formou kauzality.

K tomu:

Teď se vydáváme správným směrem, ale lecco lze ještě nutné doladit. Nejdříve jen maličkost formou otázky, kterou položím:

"Myslím, že místo "blízké ↔ vzdálené" by mělo být obecnější a filozofičtější "bezprostřední ↔ zprostředkované."

Vypadá to jen jako detail, ale později uvidíme, proč je to tak důležité.

Odpověď v dalším pokračování.

(Pokračování)