Vize, jakou potřebujeme/1521

dnes | 00.01 |

blog ›

Ve kterých směrech lze – a nejen lze, ale je i více než žádoucí – postupovat při realizaci perspektivní (přesahující horizont řešení současných problémů), realistické (opírající se o dostatečné společenské síly) a přitažlivé (motivující a dávající odpověď na otázku smyslu žití i smyslu bytí) vize? Následující text lze chápat také jako shrnutí výsledků pěstování vize či její stručný výklad.

Už samotná možnost tuto otázku položit a následně na ni dát strukturovanou odpověď svědčí o podstatném posunu, kterého se za více než čtyři roky podařilo dosáhnout. Za sebe vidím tři směry (začnu tím, kde můžeme dění ovlivnit nejméně, a přejdu k tomu, kde lze začít prosazovat změny k lepšímu zde a nyní):

1. První směr vyplývá ze samotné podstaty současného globálního střetu mezi současnou globální mocí a velmi rozmanitým hnutím odporu vůči ní. Tento střet se promítá i do probíhajícího přeformátování světa na model 4+0. V této situaci:

· Čtyřku globálních lídrů tvoří autokratické režimy (USA, ČLR, RF, Indie), v nichž nemá současná globální moc žádný či jen omezený vliv. Největší vliv si dosud udržuje v USA, kde však probíhá proces "debidenizace".

· K "nule", tedy k pozici bez významného vlivu na globální dění, směřuje obnovované spojenectví EU a Velké Británie. Příčinou úpadku je to, že tyto země podlehly procesu "bidenizace", resp. se staly kryptokratickým systémem ovládaným současnou globální mocí, která se pokouší překrýt vlastní degeneraci hrocením konfliktu na Ukrajině.

· V této geopolitické situaci spočívá naděje pro naši zemi v emancipaci Středounijního prostoru a na tomto základě v prohlubování spolupráce ve Střední Evropě.

Tento první směr ukazuje, na co se soustředit v naší zahraniční politice a podle čeho posuzovat politické subjekty z hlediska jejich podpory.

2. Druhý směr je dán současnou etapou historického vývoje – změnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí, avšak ještě výraznější. Jedná se o přechod ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, tedy na posilování lidského potenciálu jako nejvýznamnějšího zdroje ekonomického růstu i jako faktoru měnícího kvalitu tohoto růstu. Pro tuto změnu má Středounijní prostor mimořádně příznivé podmínky. Jejich využití předpokládá komplexní a vzájemně provázané reformy v oblastech, kde dochází k využívání a generování investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností. Za nejaktuálnější lze považovat reformy:

· Zaměřené na vytvoření motivací pro všechny subjekty, které mohou pozitivně ovlivnit prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka podle jeho individuálních možností a konkrétních podmínek (klienty systému, poskytovatele a zprostředkovatele vzdělávacích, zdravotních a lázeňských služeb, firemní kulturu); jde o oblast, kde je změna nejsnadněji prosaditelná,

· V oblasti univerzitního vzdělání, kde by změny mohly být odstartovány zaměřením na přípravu absolventů k působení v tvůrčích týmech a na jejich uplatnění prostřednictvím absolventských sítí; na to by navázaly změny v systému financování tak, aby univerzity, resp. jejich organizační jednotky, byly financovány podle toho, jak se jejich absolventi uplatňují.

V tomto směru jsou možnosti každého z nás velmi velké. Předpokladem je ovšem dostatečné pochopení rozdílu mezi restriktivním a perspektivním přístupem k řešení současných problémů, tedy rozdílu mezi prosazováním toho, co se vydává za reformy, ale ve skutečnosti omezuje člověka, a perspektivními reformami zaměřenými na generování a využívání i generování investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchování a uplatněním jeho schopností. Každý, kdo má určitou gramotnost v této oblasti, by se měl aktivně zapojit do veřejných diskusí.

3. Třetí směr je nejkonkrétnější. Je dán tím, co by mělo být vidět na první pohled, ale není. V situaci, kdy jsou ekonomické subjekty na různých stupních společenské hierarchie (od malých skupin osob až po vztahy mezi zeměmi) a institucionální systémy výrazně kontaminovány pozičním investováním, jsou klíčovým subjektem pozitivních změn tvůrčí týmy, které dokážou vzdorovat prostředí a vzájemně se podporovat ("zesíťovat"). Nejlépe to ilustruje dvojice kauz, které se odehrály prakticky ve stejnou dobu a ve stejné instituci (ČVUT): kauza Kolář a kauza Mikolov. Kdo je nezná, měl by se s nimi seznámit. Podrobněji jsou popsány zde: https://radimvalencik.pise.cz/12849-k-pestovani-vize-souhrn-a-jak-dal.html a v celé sérii "Dva šokující příběhy a jejich poselství: Petr Kolář a Tomáš Mikolov", začínající zde: https://radimvalencik.pise.cz/12817-vize-jakou-potrebujeme-1513.html . Jedná se o rozptýlený střet (ovšem se společným jmenovatelem) mezi těmi, kteří něco umějí a jsou schopni budovat tvůrčí tým zaměřený na realizaci přínosných aktivit, a těmi, kteří jsou produktem přeměny pozičního investování v nástroj moci (v důsledku propojení pozičního investování se strukturami založenými na porušování obecně přijatých zásad, které se zkoncentrovalo na globální úrovni v podobě jádra současné globální moci).

V tomto směru se může každý angažovat bezprostředně, přímo ve svém nejbližším okolí. A měl by. Selhání veřejnosti v kauze Mikolov je varující. Jak postupovat, je podrobně popsáno v již zmíněné sérii "Dva šokující příběhy a jejich poselství: Petr Kolář a Tomáš Mikolov".

Poznámka na závěr: Teprve, když se vše poskládá takto dohromady a když se analýza reálně probíhajícího dění propojí s teorií, začne vše dávat smysl a poskytuje to oporu v dnešním turbulentním světě.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Letos sníh v Praze vydržel hodně dlouho. Ještě před tím, než zmizel, udělal jsem si procházku v Průhonickém parku. První letošní. Počasí nic moc, ale i tak to stálo za to.

Jako z pohádky. A také si zahrála v pohádce. Je hned na začátku druhé částí parku.