Učebnice ekonomie produktivní spotřeby/6

Učebnice ekonomie produktivní spotřeby/6

Z určitých důvodů daných některými taktickými aspekty prezentace teoretických výsledků využitelných při orientaci v současné turbulentní době uveřejňuji ještě před koncem roku na pokračování pracovní verzi konceptu učebnice ekonomie produktivní spotřeby.

Experimentální mikroučebnice nové ekonomie:

Ekonomie produktivní spotřeby – část 6.

e) Ultimátní hra v základním modelu

O tom, že takový aktivní prvek působící proti efektivnosti systému skutečně existuje (tj. že neefektivnost není dána jen technickými nedostatky systému, ale je také zájmově podmíněna), svědčí ještě jeden prvek modelu, totiž tučně vyznačená a šipkami ohraničená úsečka AB, která (kromě krajních bodů) ukazuje všechna rozdělení, v nichž si oba hráči polepší. Jsou všechna rozdělení, kdy si každý z hráčů polepší, pro oba hráče přijatelná?

Zde záměrně přecházíme na terminologii her, protože ten, kdo zná její základy, rozpozná v uvedené otázce analog ultimátní hry.

Byly napsány desítky významných pojednání publikovaných v nejprestižnějších časopisech od nejrenomovanějších teoretiků podložené rozsáhlým empirickým zkoumáním na téma ultimátních her, tj. her, kdy si hráči mohou rozdělit určitou peněžní sumu, jeden hráč rozdělení navrhuje, druhý buď souhlasí (a pak se podle návrhu prvního hráče o danou částku podělí), nebo nesouhlasí (a pak nikdo nedostane nic). Racionální hráč by měl, jak by se mohlo zdát, odsouhlasit i rozdělení 10:90 v jeho neprospěch (tj. navrhovatel by dostal 90 % dělené částky, ten, kdo musí rozdělení odsouhlasit, jen 10 %). Experimenty jednoznačně prokazují, že s takovým rozdělením ve velké většině případů druhý hráč nesouhlasí a dá přednost vlastní ztrátě před nepřiměřenou výhodou druhého. Toho si je zpravidla vědom i ten, kdo rozdělení navrhuje, a proto takové dělení většinou ani nenavrhne. Proč tomu tak je?

Příklad: Pokuste se nejdříve, dříve, než budete číst další text, dát odpověď sami. Odpověď je v navazujícím textu.

Teorie to zpravidla vysvětluje nedostatečnou racionalitou hráčů, tak jako i v případě jakékoli společné akce, při které si hráči dělí čistý přebytek. Někdy se tento výsledek experimentů dokonce považuje za příklad "lidské iracionality" (tzv. biasů). V našem přístupu ukazujeme a dokazujeme, že se nejedná o "nedokonalou racionalitu", ale o plnou racionalitu hráčů reagující na fenomén, kterým se budeme zabývat a který nazýváme poziční investování.

Již na základě prvního experimentu, který se v rámci ultimátní hry uskutečnil, byla vnímaná spravedlnost identifikována jako vlivný faktor. Výsledky více než třiceti let experimentální práce v oblasti ultimátních her v různých kulturních prostředích lze shrnout následovně: nejčastější nabídky prvnímu hráči se pohybují v rozmezí 40-50 % podílu a tyto nabídky jsou téměř vždy přijaty, zatímco nabídky menší než 20 % podílu jsou téměř vždy odmítnuty. Vnímání spravedlnosti je považováno za hlavní rozdíl oproti předpokladu racionálního řešení. Hráč odmítne rozdělení, které považuje za nespravedlivé. Nabízející hráč s tímto chováním předem počítá. Proto ve většině případů předkládá ultimátum, o němž předpokládá, že ho protistrana bude považovat za spravedlivé. Napříč vyspělými zeměmi se v experimentech objevují drobné rozdíly vysvětlované odlišným kulturním vnímáním férovosti. Dosud však nebylo možné tyto rozdíly prokázat pomocí kulturních dimenzí. Vnímání spravedlnosti může souviset s efektem "mít právo". Hráči vnímají nejen bezprostřední výsledek, ale také to, jaký dopad bude mít rozdělení výplat v budoucích hrách, např. zda druhý hráč, pokud by dostal výrazně vyšší výplatu, nemůže ohrozit prvního hráče. Předpokládejme, že budeme vycházet z dosud používaného pojmu vnímané spravedlnosti. V takovém případě jej lze definovat takto: Za spravedlivé rozdělení považuje každý hráč takové, které je pozičně neutrální, pokud jde o budoucí konflikty.

Poziční investování a nástroje jeho analýzy

V předcházející části jsme mimo jiné ukázali, že v základním modelu jsou dva významné podněty pro hledání fenoménu, který v ekonomických systémech aktivně působí proti jejich efektivnosti:

- První souvisí s otázkou, co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, komu patří investičních příležitosti a komu investiční prostředky.

- Druhý souvisí s problémy rozdělení přebytku vznikajícího využitím úvěrového vztahu, přičemž tento problém má podobu ultimátní hry.

Obrázek 1: Jak to vidí karikaturista

Zdroj: Vladimír Renčín

Obrázek nastoluje teoretickou otázku značného významu: Mohou peníze (majetková převaha) jednoho člověka omezit svobodu druhého člověka či druhých osob? V odpovědi na tuto otázku nejde o to najít nějaké konkrétní příklady, ale identifikovat obecný teoretický základ jevů, které s tímto souvisejí. V našem přístupu využijeme k odpovědi na tuto otázku myšlenku ekonomie produktivní spotřeby, která se v rozvoji ekonomického myšlení několikrát objevila, a poskytneme nástroje analýzy fenoménu pozičního investování, tj. mechanismů, které umožňují přeměnu majetkové výhody jednoho subjektu v prostředek diskriminace druhého subjektu. Pro teorii by byla ne zcela přijatelnou situace, pokud by nedokázala vyjádřit dostatečně adekvátně svými teoretickými nástroji to, na co upozorňuje karikaturista.

(Pokračování)