Vize, jakou potřebujeme/1469

Vize, jakou potřebujeme/1469

Ke 4. výročí vize/9

První díl seriálu k pěstování vize byl uveřejněn 17. prosince 2021. Dnes jsou to tedy čtyři roky. Zde je první díl:

https://radimvalencik.pise.cz/9991-vize-jakou-potrebujeme-1.html

Příležitost k ohlédnutí odkud kam jsem došli a zamyšlení nad tím, jak dál.

V této části uveřejňuji kritickou reflexi, kterou uveřejnil Ondřej Černík k druhému dílu učebnice:

Radim Valenčík zde staví "ekonomii produktivní spotřeby" jako něco srovnatelného (dokonce "výraznějšího") než průmyslová revoluce, nejspíše inspirován přednáškami prof. Ivo Budila. Zní to efektně, ale v argumentaci se mísí různé roviny a některé teze jsou jednoduše přestřelené.

Arthur Cecil Pigou: přebytek spotřebitele není "spotřeba jako investice". 

V pasáži o Arthuru Cecilovi Pigouovi (1877–1959) dochází k typickému matení pojmů. Přebytek spotřebitele je nástroj welfare economics (ekonomie blahobytu) pro měření změn blahobytu při změnách cen, daní, monopolu apod. – analytický prostředek, nikoli "investiční teorie spotřeby". Pigou jej používá v rámci hodnocení blahobytu, nikoli jako argument, že "spotřební příležitosti jsou investiční příležitosti". Doporučil bych autorovi nahlédnout do The Economics of Welfare (1920). Samozřejmě lokální vlastenecký text v češtině podle mého názoru neexistuje.

Pokud už má být Pigou uváděn jako předchůdce, je fér říci to přesně: Pigou skutečně píše o spotřebě, která je zároveň investicí do produktivní kapacity člověka (typicky výživa, vzdělání, výcvik, péče o zdraví, zejména u dětí). To je legitimní linie – ovšem nikoli "ekonomie produktivní spotřeby". Jedná se o jinou kapitolu než přebytek spotřebitele. Spojit obojí do jedné genealogické věty znamená právě ono míchání hrušek s jablky.

Poznámka k tradici Cambridge: 

A. Pigou navázal na Alfreda Marshalla (1842–1924), po němž převzal katedru v Cambridge. Marshall přitom patřil k ekonomům, kteří velmi jasně upozorňovali na limity Marxovy konstrukce hodnoty a cen. Ostře kritizoval některé pilíře Marxovy ekonomie, zejména Marxovu pracovní teorii hodnoty – upozorňoval na její limity a na to, že sama o sobě nevysvětluje cenotvorbu v reálné ekonomice – vůči učení Karla Heinricha Marxe (1818–1883).

"Nový dominantní sektor služeb" je pravda – ale není to revoluce teorie.

Dlouhodobý přesun od zemědělství přes průmysl ke službám je učebnicový strukturální fakt popisovaný desítky let. V klasické linii strukturální transformace se uvádí práce Allana G. B. Fishera, Colina Clarka a také empirické makro-práce Simona Kuznetse. V moderní podobě navazují přehledy a modely strukturálních změn (např. Berthold Herrendorf, Richard Rogerson, Ákos Valentinyi). Tvářit se, že to "stará ekonomie neumí", znamená ignorovat velkou část standardní literatury o strukturální transformaci a sektorové skladbě ekonomiky.

Pozor na "mechaniku" růstu služeb: William J. Baumol 

Růst váhy vzdělání, zdravotnictví a péče automaticky neznamená "nový motor růstu". Část je kompatibilní s tím, co William J. Baumol (1922–2017) popsal jako nákladovou nemoc: u personálně intenzivních služeb roste relativní cena (mzdy konvergují k ostatním sektorům), i když produktivita neroste stejně rychle jako jinde. Výsledek: sektor může "bobtnat" v podílu na výdajích a HDP i bez toho, aby byl sám o sobě zdrojem neomezeného produktivního skoku.

Nejslabší tvrzení: "neomezený růst nové kvality a zároveň šetrný k přírodě".

To je extrémně silná predikce. V učebnici by vyžadovala explicitní model a testovatelné podmínky (jak přesně funguje vazba inovačního potenciálu, služeb a environmentální šetrnosti; přes jaký kanál dochází k absolutnímu snižování zátěže přírody při růstu). Bez toho je to spíše přání než analytický výsledek. Reálný svět je podmíněn technologiemi, regulací, cenami energií, strukturou spotřeby a obchodem; "neomezené a šetrné" nelze prohlásit bez tvrdých předpokladů.

S úsměvem "Ekonomika se vrací k člověku" je slogan, ne ekonomický závěr. 

To není výsledek, ale normativní proklamace. Ekonomie je "o člověku" od začátku: užitek, blahobyt, preference, lidský kapitál, rozhodování v čase. Pokud má být přínos vědecký, musí stát na definicích, aparátu, predikcích a srovnání s existující literaturou – ne na patosu o "privilegiích" a "předsudcích" jako univerzálním vysvětlení, proč se něco neprosazuje.

Shrnutí: 

Pokud jde o důkaz, že "vznikla nová ekonomie", pak to v této podobě neobstojí. Pokud jde o pokus přejmenovat a spojit existující proudy (welfare economics Arthura Cecila Pigoua, lidský kapitál Garyho S. Beckera, intertemporální volbu a portfoliový pohled u Miltona Friedmana) a přidat vlastní terminologii, pak je to možná legitimní jako popularizace či syntetický rámec. Ale učebnice by měla rozlišovat mezi

(i) tím, co už mainstream umí a měří,

(ii) tím, co je opravdu nová formalizace, a

(iii) tím, co je pouze hodnotový manifest.

Celé je  zde: https://radimvalencik.pise.cz/12712-komentare.html Sem lze připojit i další  komentáře.

K tomu: Poznámky jsou podnětné. Nepotřebuji se k nim vyjadřovat, protože to, co je přínosné, zapracuji s odvoláním na autora poznámek, to, kde míří vedle, najde čtenář v dalších dílech konceptu učebnice.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Do série ke vzpomínce na léto v Černé Hoře vkládám zážitky z návtěvy Křivoklátu. Pro vánoční dobu vhodné. Hrad přístupný s velkou prohlídkou bez průvodce za 160 Kč, skvělý kulturní program, stánky na nádvoří i v podhradí, ve kterých bylo všechno a za přijatelné ceny a hlavně - skvělá nálada. Organizace parkování stovek a celé akce na jedničku. Pak jsem si ještě zajel na zpáteční cestě do Berouna na oběd a návštěvu náměstí.

Gotický sál. Obrovský.

Stojí za to srovnat současný pohled s tím, jak to tu bylo kdysi.

Ještě pohled z druhé strany.

Betlémek v gotickém sálu.