Vize, jakou potřebujeme/1465

21. prosinec 2025 | 00.01 |

blog ›

Ke 4. výročí vize/5

První díl seriálu k pěstování vize byl uveřejněn 17. prosince 2021. Dnes jsou to tedy čtyři roky. Zde je první díl:

https://radimvalencik.pise.cz/9991-vize-jakou-potrebujeme-1.html

Příležitost k ohlédnutí odkud kam jsem došli a zamyšlení nad tím, jak dál.

Ve čtrté a páte části uveřejňuji dležitý příspěvek Miroslava Slouky k otázce pravdivosti, především však sdílení či přejímání poznatků, které zahrnujeme do toho, co považujeme za pravdivé. Velmi přesně připomíná relevantní pasáže z vývoje názorů na tuto problematiku. Jal se ukázalo při pěstování vize, je to problém naprosto zásadní. Zveřejňuji ve dvou dílech bez poznámek, které přidám až v po dalším příspěvku:

JE TO PRAVDA? A CO KDYŽ TOMU JEN NEROZUMĺM? – část II.

Miroslav Slouka

Nejznámější charakteristika filosofické hermeneutiky se týká Gadamerova požadavku na "splývání horizontů" obou stran. V běžném životě máme dobrou možnost si vzájemně v dialogu vysvětlit, "jak jsme to mysleli", či "oč nám jde". V minulých stoletích, kdy byla hermeneutika chápána jako "výklad písma" to bylo složitější. Ve 20 století se s dílem Ferdinande de Saussure zrodila sémiologie (později sémiotika). Jedním z "objevů" mj. bylo, že jako "text", který si vyžaduje porozumění, lze chápat v podstatě cokoli. Cokoli co "žijeme", s čím se setkáváme, co sledujeme, o čem přemýšlíme, v čem se snažíme "udělat si pořádek", vyjasnit si to.

Zároveň průkopníci analytické filosofie začali rozlišovat mezi významem (denotátem), tedy "věcí" o kterou jde, a smyslem (někdy konotátem), tj. intencí ("co tím básník chtěl říci"), později mezi extenzí a intenzí. S různými pojetími "významů" se "rozth´pytel", a analyticko-filosofická pojednání v první polovině 20. století mohutněla. Zároveň se začalo přecházet od pouhých logických forem stavby jazyka, které se ukázaly být "normou pro normu, ale ne pro život", k složitým propletencům a "nelogičnostem" v tzv. přirozeném jazyce, kterým mluvíme. Zákonitým posunem byl tedy přechod od sémantiky k pragmatice. Jak to funguje? Co má kdo na mysli v oné složité hře ("hraní si") když spolu lidé hovoří. Jedním výsledkem byl pojem "jazykových her", dalším zas "co to vlastně děláme, když něco říkáme"?

Pro hermeneutiku jsou podstatné dva výzkumy na poli analytické filosofie. Jednak model komunikace s pojmy jako "předběžná teorie recipienta" a "předběžná teorie mluvčího". Které jsou v modelovém případě dále v dialogu zpřesňovány natolik, až si ti dva porozumí. A druhý, který tu chci zmínit, je koncepcí Roberta Brandoma (Making it Explicit). Brandom vychází ze sociálního kontextu promluvy. Chceme-li někomu porozumět, většinou jsme obeznámeni (nebo si toto musíme doplnit) se sociálními normami komunikace, jímž je dialog či rozhovor více stran zarámován. Kromě oslovení, představování atd. je důležité mít na mysli "co se zde na tomto fóru sluší, co je obvyklé, jaké jsou meze nejen slušnosti, ale i "žánru" v němž promlouváme (každý "žánr", tj. diskurz má svá pravidla).

Chceme-li např. říci nějakou "novou" nezvyklou myšlenku, či použijeme-li pro ostatní nezvyklý termín, nebo jej použijeme "nezvykle", tedy v poněkud jiném významu, pak se automaticky zjeví "inference". Toto slovo je používáno v případech, kdy je umožněno identifikovat implicitní zprávy v textu na základě předchozích zkušeností. Znamená to dvojí: mluvčí by měl vést řeč tak, aby nové významy (zejména ty implicitní) byly pro druhou stranu co nejvíce pochopitelné a srozumitelné (aby si jich vůbec všiml!, aby je také mohl předpokládat). A z druhé strany, příjemce sdělení má nárok na to, aby vznesl otázky, které by vedly k jejich objasnění. Mluvčí zároveň tím, že použije nezvyklou figuru, pozměněný význam nebo metaforu dělá dvojí: žádá o sociální souhlas přípustnosti takového použití, a zároveň uděluje ostatním oprávnění tuto figuru či význam používat ve stejném smyslu.

Z uvedeného vyplývá: pře je až poslední na řadě. První je metakomunikace o používání nezvyklých výrazů, termínů, frází, metafor, konotací, nedorozumění, a jejich objasnění jak obecné, tak v tomto daném jednotlivém případě (Co jsi tím měl na mysli? Chtěl jsi tím říci, že...?). Ihned po tomto vyjasnění jako další nutný bod úspěšného rozumění je "dohoda" (může být i "němá") o tom, zda ony nové výrazy budeme dál používat, nebo zda budeme nutit partnera do používání jiných (běžnějších, ve kterých ovšem autorova intence nemusí být patrná). Už jenom tyto dva uvedené body mohou představovat velký problém a zabrat spoustu času. Přitom pro "efektivní" rozumění je nelze odbýt, a v žádném případě k porozumění neslouží rychlý přechod k "souzení". Tyto první dvě fáze jsou "bez souzení/odsuzování, bez nálepkování, bez napadání, bez jakýchkoli rozepří". Chceme-li rozumět, nepomůže nám k tomu žádné rozčilování, napadání, žádné násilné přerušení.

Dostáváme se k rozhodujícímu momentu: za sociální situace, kdy tyto dvě úvodní fáze jsou přerušovány výpady, které brání vyjasňování, činí předčasné závěry na základě předčasného souzení /odsouzení, se situace výrazně změní. Nejde už o rozumění, jde o "boj kdo s koho". Jde o vědomou a úpornou snahu Nerozumět (aniž by to bylo veřejně přiznáno).

Dorozumí se pouze ti, kteří si rozumět chtějí.

Klíč je už na počátku, tedy s jakou intencí, s jakým nejen před-rozuměním a jakými předsudky, ale přímo s jakým prosazovaným ("viděným") průběhem i závěrem (s jakým "chtěním") k hovoru přistupujeme.

Pokud jde o to rozumět nejen v přímém dialogu (rozhovoru, besedě, diskusi), kdy máme mít možnost se ptát a vyjasňovat si, ale kdy tuto možnost nemáme, nebo je pro nás "nepředstavitelná", tzn. např. rozumět nějaké události, nějakému historickému období, nějakému politikovi, spisovatelovi, často již mrtvému, pak existují způsoby, jaké vypracovala předchozí (nefilosofická) hermeneutika, prvotně se zabývající výkladem Písma svatého (textu). I tady si musíme podobný dialog, podobné otázky a odpovědi zjednat. Ptáme se na konkrétní místo textu (unikátní konkrétní událost, situaci), a musíme umět najít odpověď na tuto otázku rovněž v daném textu na jiném místě, nebo v textech jiných, obdobných, jiných dílech téhož autora, jiných dílech jiných autorů té doby, nebo na základě rozboru situace vzájemně proti sobě stojících intencí ("chtění") nalézt odpověď v jiné situaci, kdy došlo ke stejné či obdobné strukturální konstelaci intencí.

Závěrem to nejpodstatnější: Aby došlo ke "splynutí horizontů", je třeba opravdu toto "splynutí" chtít, nejen o něčem "prostě mluvit". Porozumí si pouze ti, kteří si porozumět chtějí.

A argumentace? Přechod do oné pravdivostně-normativní perspektivy? Nejhorší nedorozumění, které vede k těm nejhorším výsledkům je to, kdy o rozumění nikdy nikomu nešlo, nikdo si je nepřál, každý měl všechno předem jasné, anebo bylo pod jeho "důstojnost" přiznat, že něčemu nerozumí, nebo to vůbec sám sobě připustit, nebo má prostě jiný zámysl, než ten, o kterém mluví. Smysl jeho mluvy je úmyslně falšována podsouváním konvenčních významů, o kterých se ví, že jim každá ze stran rozumí odlišně.

Rozumění tkví ve zvnějšnění pokud možno společné "vnitřní řeči". Ta ale může zůstat uvnitř aktéra, nebo být "čitelná" pouze pro vybrané "spolupachatele". Tady hermeneutika přichází k psychologii, a k tomu, v čem jsou cvičeni diplomaté. Tak, jako v jedné rovině existuje eristika ("umění mít vždycky pravdu" na základě pseudoargumentů), tak také o rovinu hlouběji existuje implicitní komunikace, která, např. v případě diplomacie, má svá pevná pravidla, a fixované "smysly", překryté pro laiky běžnými denotacemi. I tady muselo proběhnout období, odpovídající prvním dvěma fázím rozumění komunikaci, tj. metakomunikace o významech a vzájemná nabídka jejich rozšíření. A dokonce i poněkud odlišná náplň hlavně první fáze "uvnitř" své sociální skupiny. Představte si, že by si diplomaté jenom nadávali, napadali se, soudili. Tyhle pravdivostně – normativní tahy jsou většinou ponechány explicitně "diskutujícím" osobám.

(Pokračování několika mými poznámkami)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Začala nejnepříjmnější část roku. Příchod zimy "po česku", málo slunce, krátký den, zlatá barva podzimu se vytratila. Na tuto dobu jsem si připravil komentovanou sérii fotografií z letního putování po Černé Hoře. Je krásná, ale dost drahá. Rozhodně však doporučuji.

Kousek pod Mauzoleem na Jezerském, výhled na moře i na albánské hory vlevo.