Vize, jakou potřebujeme/1464

dnes | 00.01 |

blog ›

Ke 4. výročí vize/4

První díl seriálu k pěstování vize byl uveřejněn 17. prosince 2021. Dnes jsou to tedy čtyři roky. Zde je první díl:

https://radimvalencik.pise.cz/9991-vize-jakou-potrebujeme-1.html

Příležitost k ohlédnutí odkud kam jsem došli a zamyšlení nad tím, jak dál.

Ve čtrté a páte části uveřejňuji dležitý příspěvek Miroslava Slouky k otázce pravdivosti, především však sdílení či přejímání poznatků, které zahrnujeme do toho, co považujeme za pravdivé. Velmi přesně připomíná relevantní pasáže z vývoje názorů na tuto problematiku. Jal se ukázalo při pěstování vize, je to problém naprosto zásadní. Zveřejňuji ve dvou dílech bez poznámek, které přidám až v po dalším příspěvku:

JE TO PRAVDA? A CO KDYŽ TOMU JEN NEROZUMĺM? – část I.

Miroslav Slouka

Už když jsme před lety zpracovávali texty k filosofii 20.století, uvědomil jsem si, že tu existují dvě zcela odlišné perspektivy. Ta, která naprosto prostoupila do našeho každodenního života se opírá o pravdu. Ta druhá o porozumění.

Pravdivostní perspektiva vždy hledá takové vyjádření myšlenek, které by více obnažilo pravdu, ať již pod tím slovem chápeme cokoli. Toto objasnění (explanace, explikace) se snaží stanovovat pokud možno přesná kritéria, která by oddělila pravdu od nepravdy, vědu od nevědy, logickou správnost od nesprávnosti. Mnohem později jsem si uvědomil, že je vždy přítomna ještě další složka, a tou je normativní pohled. Pravdivé, logické či správné se stává normou, tedy tím, oč nám jde, co požadujeme, aby tak bylo, v co věříme jako podmínku sine qua non (přes to vlak nejede). A postupně tuto složku "pravdivosti" obohacujeme a rozkošaťujeme o další svá přání, intence, etické normativy, iracionality, mnohdy označované po vzoru Kanta za syntetická apriori. Pro člověka věřícího (ať již jde o víru náboženskou, nebo o víru v ideologická dogmata či jinou) se stane to, že je schopen bez dalšího rozmyslu přijmout jakékoli tvrzení jako pravdivé, pokud je v souladu se sdílenými dogmaty/obrazy/dominantami/archetypy. Tady se iracionalita může převracet v ona syntetická apriori, nesprávnost ve správnost, neplatnost v platnost, nepravda v pravdu. Proto je vhodnější tuto perspektivu nazývat "pravdivostně - normativní".

Když nastoupila na počátku 20. století analytická filosofie svůj odklon od metafyziky (v níž nespatřovala žádný smysl), znamenalo to, že v boji o různé druhy "významů" hledala vždy nějaký převod, nějakou redukci na logické jádro. Logika se jevila jako ta nejjistější záruka pravdivosti. Nepřestoupení pravidel či zákonů logiky legitimizovalo jakékoli tvrzení či pojednání jako to "pravé". Proto se také i dnes mnohé učené hlavy snaží odrovnat veškerou nepohodlnou filosofii 20. století jednoduchým způsobem, a sice, že je nelogická, vyvrací svá vlastní tvrzení apod. Hlavní proud logiky zamrznul na jednoduchém demarkačním kritériu "vyloučeného třetího". Buď je něco pravda, nebo je to nepravda, nebo v pokleslém narativu dokonce lež. Logika se přitom dál rozvíjela a třeba TIL (transparentní intenzionální logika) ukázala, že takto stanovené kritérium nemá onu "pevnost" demarkační zdi, která by odolala za všech podmínek vstupu něčemu, co bylo do té doby vylučováno. Zároveň se objevila i práce, která ukazuje, že i logika, tak jak ji dnes známe, nemůže plnit roli neochvějného dogmatu, neboť sama podléhá dalšímu vývoji, takže co je za logicky platné považováno dnes, nemusí platit zítra.

A jako by se roztrhl pytel s nově vznikajícími "odbornostmi", které jsou založeny na zcela jiných principech než na logické pravdě. Zdaleka nejde jen o "postmodernu", ale o průnik mnoha racionalit, které mají své kořeny ve "východních moudrostech", anebo v osobitých praxích, které jsou provozovány na základě pouhých "motivů" těchto "východních moudrostí", praxích, v nichž se spíše uplatňuje metoda Barona Prášila, který se vytahuje z bažiny za tkaničky svých bot (bootstraping). Proti průniku takovýchto praxí se pokusil jeden nám známý "vědecký filosof" (Fikáček) uplatnit Popperovo kritérium falzifikovatelnosti. Vědecké, a tedy "vážně přijatelné" je pouze to, u čeho existuje možnost nalézt takový způsob ověření, který by dané tvrzení, hypotézu, domněnku, nebo celou teorii, koncept či pojednání bezpečně vyvrátil. Je to sice trochu zkratkovité řešení, když uvážíme, že ani analytické filosofii (logickému empirismu či logickému pozitivismu) se nepodařilo jednoznačně prokázat bezproblémové a pevné spojení mezi empirickými (později bazovými) tvrzeními na jedné (pozorovací) straně a logicky vystavěným jádrem teorie, která se o tato (původně observační) tvrzení má opírat. Ale lepší než nic.

Zmíněný "vědecký filosof", prosazovatel jednoduchého demarkačního pravidla v podobě falzifikovatelnosti však šel ještě i nad rámec Popperova bádání, když vymyslel tzv. ultrafalzifikaci. Podle něj nejde jen o falzifikaci teorie, ale "všeho". Podle tohoto i každý jednotlivý pojem je relativní, a bude dříve či později falzifikován.

Jednak jde o záměnu falzifikovatenosti za fazifikaci, tedy možnosti za skutečnost. A z toho pak má vyplývat jistota, že úplně vše, co se týče našeho poznání, řeči i myšlení se "zákonitě" v čase změní. Na takovou trivialitu není třeba "vědecké" úvahy a mluvy. A není třeba ani nesmyslného pojmu "ultrafalzifikace". Jak by asi vypadalo "zákonité", tedy nezvratné, nutné, "povinné" nahrazení pojmu "stůl" jiným pojmem, takže náš "stůl" bude "vědecky" vyvrácen?

Samozřejmě, že si dovedeme představit třeba nábytek budoucnosti, kde se bude jíst na něčem jiném, než na stole, ale z toho přece nikterak nevyplývá, že "stůl" je "nevědecké" označení. A tenhle autor jde tvrdohlavě ještě dál. Vše, co je podle jím vymyšleného kritéria nevědecké, je "pavědecké". Většina lidstva jsou "pavědci"! A tahle kostrbatá konstrukce je tu jen proto, že někdo uvěří ve "svatou" pravdu pravdivostně-normativní perspektivy, a vůbec nepřipouští, že celé 20. století je ve filosofii ovlivněno nikoli zkratkovitě podávanou "postmodernou" či "iracionalitou", ale Heideggerem, Gadamerem a dalšími filosofy nově artikulovaným pohledem na naše životy, v němž vše vidíme nikoli z pohledu určování na základě protikladů pravda – nepravda, a jim podobným, ale na základě v podstatě pozitivistického přístupu, který je dnes běžný např. i v sociologii, na základě přístupu porozumění, "oč jde", jak je možné, že vidíme (slyšíme, čteme atd.) tvrzení, která máme za nepravdivá, jak mohou být označována za důvěryhodná, tedy taková, že je nám nabízeno a někdy jsme i ponoukáni jim věřit. Jak se to stalo? Tomu nerozumím.

A právě tomu lze porozumět tak, že uplatníme přístupy hermeneutické. Druhá, naprosto jiná než pravdivostně-normativní perspektiva, která má za sebou už celé století (od Heideggerova Bytí a času podnes), je perspektiva "hermeneutická". Gadamer nám podal jednoduchý charakterizující postřeh: "V hermeneutice jde o naši "vnitřní řeč", když se pokoušíme "vyznat se v tom".

(Pokračování druhou částí)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Začala nejnepříjmnější část roku. Příchod zimy "po česku", málo slunce, krátký den, zlatá barva podzimu se vytratila. Na tuto dobu jsem si připravil komentovanou sérii fotografií z letního putování po Černé Hoře. Je krásná, ale dost drahá. Rozhodně však doporučuji.

Štírovník (1749 mnm) zdáli pěkný, ale nepřístupný pro turisty (vojenský objekt).